V brazilském městě Crato ve státě Ceará byla slavnostně odhalena 54metrová socha Panny Marie Fatimské - vůbec nejvyšší mariánská socha na světě, převyšující i slavnou sochu Krista Spasitele v Rio de Janeiro.
Na slavnost se sjelo přibližně 40 tisíc poutníků.
Město Crato je již dlouhá desetiletí důležité poutní místo, úzce spojené s úctou k P. Cícerovi - charismatickému knězi 19. století, kterého prostí lidé severovýchodní Brazílie dodnes považují za svého duchovního ochránce a přímluvce.
Nová monumentální socha tak doplňuje stávající poutní tradici regionu a stává se dalším centrem mariánské úcty.
Sochu navrhl místní umělec Ranilson Viana.
Kvůli jejímu transportu musela být vybudována nová přístupová cesta a dokončení monumentu si vyžádalo několik týdnů intenzivních prací.
Biskup Iguatu, Dom Geraldo Freire, označil odhalenou sochu za významný milník pro celý stát Ceará: „Jde o největší sochu Panny Marie Fatimské, která kdy byla na světě postavena. Vznikne zde důležité místo modlitby, evangelizace a poutí pro všechny věřící.“
Úcta k Panně Marii Fatimské vychází ze zjevení ve Fatimě v Portugalsku, kde se v roce 1917 podle tradice zjevila Matka Boží třem pasteveckým dětem.
Pro srovnání: slavná socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru měří 30 metrů, ale s podstavcem dosahuje oficiální výšky 38 metrů - stále však o 16 metrů méně než nově odhalený monument ve Cratu.
Šalamounův chrám, v současnosti největší církevní stavba Brazílie, nacházející se v São Paulu, nevypadá jako obyčejný křesťanský svatostánek a láká na své působivé rozměry a stylistickou impresi.
Autorem konceptu je sdružení různých náboženských symbolů a rituálů, z nichž část se dotýká i židovských motivů a tradic.
Maceda, navzdory původnímu záměru, se v posledních několika letech spíše než do role hlavy protestantské církve stylizuje jako židovský velekněz z biblických časů.
Do chrámů IURD nechal hromadně rozmístit sedmiramenné svícny a ozdobil je dalšími typicky židovskými symboly, jako je Davidova hvězda nebo citáty z Tóry přímo v hebrejštině.
V některých modlitebnách je možné najít i roh šofar a kopie archy úmluvy.
V roce 2007 dokonce duchovní vůdce IURD inicioval celonárodní kampaň s prodejem mezuzy, drobné schránky obsahující pergamen s pasážemi z Tóry, která se umisťuje na rám dveří v židovských domech.
Vrcholem je ovšem samotná stavba „Šalamounova chrámu“, která má být přesnou kopií prvního jeruzalalemského chrámu zničeného v době babylonského zajetí.
Je to megalomanská budova postavená z kamenů dovezených přímo z Izraele, chlubící se prostorem pro nejméně deset tisíc věřících a rozlohou šestnácti fotbalových stadionů.
Kromě samotné hlavní lodě je v ní 84 bytů pro biskupa Maceda, jeho rodinu a vysoce postavené členy církve nebo desítky místností pro biblickou výuku nejméně tisícovky dětí.
To vše za cenu těžko uvěřitelných osmi miliard korun.
Poté, co byl Šalamounův chrám slavnostně otevřen 13. července loňského roku, nenechala na sebe reakce ze strany „náboženské konkurence“ dlouho čekat.
Téměř okamžitě promluvil například katolický biskup z Palmares Henrique Soares, který zesměšnil celý koncept Šalamounova chrámu: chrám takového názvu nejenže nikdy neexistoval, oba historické židovské chrámy byly navíc postaveny na Chrámové hoře a jejich přenesení do Brazílie nedává smysl.
Smysl nemá ani celkový koncept židovského chrámu v křesťanské tradici a Macedova konstrukce podle Soarese jen dokazuje jeho diletantský přístup ke studiu bible.
K celé záležitosti se překvapivě vyjádřilo jen nemnoho židovských organizací a reakcí byly spíše opatrné rozpaky.
Kritiky se Univerzální církev dočkala jen ze strany několika ortodoxních rabínů, zděšených užíváním některých posvátných symbolů nebo varujících před možným zmatením věřících.
Několik rabínů se naopak zúčastnilo inaugurační ceremonie a části komunity snad může imponovat, že dochází k tak velkému zviditelnění judaismu v Brazílii.
Pastor Nunes svým článkem správně naznačuje, že případ IURD a jejího Šalamounova chrámu není v protestantském prostředí nijak ojedinělý - Edir Macedo pouze dotáhl k dokonalosti již mnoho let existující trend nejen v Brazílii.
Židovské náboženské symboly a židovské tradice jsou stále populárnější součástí protestantských, především letničních církví - třeba deník The New York Times už v roce 2011 přinesl zajímavý článek o tom, jak se ketuba (malovaná svatební smlouva) stává běžnou součástí svatebních obřadů mezi americkými evangelikály.
Právě spojení s Izraelem nabízí jedno možné vysvětlení: řada dotyčných církví totiž navazuje na eschatologická hnutí z konce 19. a začátku 20. století a věří ve fyzický návrat Krista, pro nějž je důležité, aby nebyla Svatá země v rukou nevěřících; tato víra byla mimochodem rozšířená také v době křížových výprav.
Udržení Státu Izrael je tak mnohdy vykládáno jako klíčová podmínka pro naplnění apokalypsy - od židů samotných se totiž očekává, že před koncem světa přijmou Krista jako mesiáše a vyhnou se tak zatracení.
tento pozitivní vztah k židovskému náboženství a rovněž k židovskému státu bezpochyby napomáhá transferu židovských vlivů přímo do křesťanských církví, které jsou tomu otevřené.
Izrael s těmito církvemi udržuje velmi blízké spojení, což ostatně dokazují i pozitivní vyjádření jeho velvyslance v Brazílii na adresu Šalamounova chrámu.
Mnozí badatelé jako profesorka Marta Francisca Topelová z Univerzity São Paulo (USP) však zdůrazňují, že by neměly být opomíjeny ani čistě estetické důvody tohoto příklonu, který často vychází od věřících samotných - právě inkorporace nádherných ketub je toho typickým příkladem.
Poněkud specifickou úlohu v rámci tohoto širšího trendu nakonec hrají brazilské letniční církve poslední vlny, tzv. novoletniční církve právě v čele s IURD.
I když to nerady přiznávají, klíčovou součástí jejich historie počínající v 60. letech 20. století je náboženský synkretismus.
Macedo a jeho předchůdci začali s využíváním rituálů a symbolů z afro-brazilské tradice, které úspěšně zařadili do podle jejich výkladu „čistého“ křesťanství, paradoxně se vymezujícího proti afro-brazilským církvím jako démonickým.
IURD a další církve, například podobně mocná a populární Světová církev Boží moci, fakticky přejaly celý afro-brazilský panteon božstev, v jejich výkladu se ovšem jejich orišové stali démony zodpovědnými za různé konkrétní problémy v lidském životě a kariéře, které je nutné vymýtat.
Dalo by se tedy říct, že přejímání židovských tradic a symbolů a jejich přizpůsobení bombastickému charakteru nových letničních církví v Brazílii nijak nevybočuje z již zavedených praktik vyvěrajících ze samotné podstaty těchto církví.
Autor je doktorand antropologie náboženství. V současnosti pobývá a studuje v brazilském Sao Paulu.
Brazílie je s více než 200 miliony obyvatel největší katolickou zemí na světě. Snad zde neexistuje město či vesnice, kde by nedominovala katedrála či barokní kostelík.
Tím nejznámějším a pro Brazílii určitě nejtypičtějším symbolem víry se však stala 38 m vysoká socha Krista Spasitele na kopci Corcovado v Rio de Janeiru. Návštěva této mimořádné turistické atrakce vám nabídne naprosto neskutečný kruhový pohled na město. Je odsud vidět vše - stadion Maracaná, centrum, záliv Guanabara, na jehož protější straně je město Nitéroi, Cukrová homole, Laguna s přilehlou dostihovou tratí a kopcovitý, tropickou vegetací porostlý park Tijuca, z kterého ční samotné Corcovado.
Jednou z dominant centra města je ultramoderní kónická metropolitní katedrála ve čtvrti Lapa, která byla po 12 letech stavby dokončena v roce 1976.
Obrovskému vnitřnímu prostoru bez jediného sloupu, kam se vejde až 20 000 věřících, dominují kromě nádherných soch a dalších uměleckých děl především čtyři šedesátimetrové vitráže.
Centrum dále skrývá celou řadu barokních kostelů, městské divadlo, národní muzeum historie a spoustu jiných významných staveb i městských parků.
Historicky nejbohatší část města je však kromě zmíněných památek v poměrně dekadentním stavu a po soumraku je dobré se jí raději vyhnout.
Bondinho („tramvajka“), která již od poloviny 19. století spojuje Lapu se Santa Terezou, je jednou z nepřehlédnutelných ikon centra.
Trať začínající v těsné blízkosti metropolitní katedrály vede přes monumentální akvadukt a pak se vine po strmých úbočích Santa Terezy do několika dalších čtvrtí na kopcích.
