Středověký Řím v 11. až 13. století byl vnímaný jako vysněné hlavní město, které mělo být nositelem světské i duchovní moci. Zvláště v období mezi rokem 1000 a usídlením papežů v Avignonu ve 14. století vyvstává otázka, co vlastně římšté hlavní město znamenalo a jakou roli hrálo v politice císařství a církve.
Řím, někdejší hlavní město starověké říše, ležel stranou a jeho prestiž nestačila kompenzovat výhody pevného území a rodinných vazeb nových císařů v německé oblasti. Během první poloviny 8. století nadvláda konstantinopolského císaře nad Římem rychle upadala a moci ve městě se účastnili biskupové a šlechta; papežové začali aspiraci na světskou vládu nad tehdejšími územími ve střední a severní Itálii. Štěpán II. rozvinul myšlenku republiky svaté boží církve a Římanů, což posílilo nároky papežů na světovládu.
Řím se tak stal jakýmsi hlavním městem vznikajícího politického útvaru, jehož obrysy byly nestabilní a správa nedostatečná. I když Karlovci a Otoni zasahovali v Římě, papežové i nadále vyhlašovali zákony a spravovali město. Po smrti Silvestra II. byla pravomoc papežů v Římě srovnatelná s pravomocemi jiných italských biskupů; významná šlechta, například hrabata z Tuscula, ovládala město prostřednictvím preláta z jejich řad.
Na pozadí těchto změn Řím nebyl vybrán za hlavní město církevně-politického útvaru kvůli jeho geografické poloze. Během pěti staletí strávili císaři v Římě jen několik let a jejich pobyt zde nezanechal trvalé stopy. Pouze Ota III. se v letech 999-1001 usadil téměř natrvalo na Aventinu, ale byl nakonec vyhnán. Po něm žádný císař trvale ve městě nezůstal a veřejný zájem o skutečné vlády nad Římem postupně slábnul.
Po dekretu o papežské volbě z roku 1059 císař už neměl nástupnictví na papežském trůně pod kontrolou; to ale neznamenalo, že Řím ztratil význam. Zůstával hlavním městem papežů jen na krátkou dobu, během korunovace nebo slavnostních průvodů. V 11. a 12. století se papežové snažili rozšířit světskou moc nad střední Itálií, ale skutečná vláda nad městem zůstávala v rukou kurie a římské aristokracie. Laterán byl považován za dědictví Konstantina, ale postupně byl opuštěn kvůli vzdálenosti od hlavních tepen města a sídla sv. Petra ve Vatikánu získávající prestiž.
Vatikán se stal vedlejší rezidencí až do 13. století, přestože Inocenc III. a Mikuláš III. významně proměnili Vatikán v rezidenci schopnou hostit kurií na dlouhou dobu. Po návratu papežů z Avignonu se od 15. století usídlili ve Vatikánu natrvalo. Estetika a rekonstrukce města sloužily prezentaci moci papeže jako zástupce Krista a následníka císařů, s cílem zdůraznit caput mundi a mater ecclesiarum.
Renovatio Romae, obnova Říma, zahrnovala velké stavby ve 12. a 13. století a projevovala se v rekonstrukčních projektech jako San Clemente, Santa Croce di Gerusalemme, Santi Quattro Coronati či Santa Maria in Trastevere. Papežská kurie, ať již v Avignonu či v Římě, budovala nový, kosmopolitní prostor města a organizovala veřejné papežské ceremonie podle vysoce ritualizovaného plánu. Jubilea, Svatý rok, byl zaveden Bonifácem VIII. a posílil liturgickou a politickou roli Říma ve světě.
Od poloviny 11. století byla administrativně a právně reformována papežská správa; hlavní město se stal proces teoretické abstrakce. Kanonické myšlení tak začalo tvrdit, že církev římská nepotřebuje samotný Řím k existenci; v polovině 13. století došlo k fiktivní identifikaci papeže a jeho hlavního města: Ubi papa, ibi Roma. Papežská liturgie byla upravena k možnosti konání mimo Řím a volba či pohřeb papeže se nemusely odehrávat v samotném městě. Avignon se stal trvalou alternativou v letech 1309-1377 a dokonce hlavním městem křesťanstva v míře, kterou Řím do té doby nedosáhl.
Přestože papežové často cestovali a usazovali administrativu mimo Řím, město zůstávalo důležitým politickým a náboženským centrem. Papežové usilovali o kontrolu nad regionální správou a o slaďování s komunami, avšak nebyli schopni udržet plnou suverenitu nad Římem až do konce 14. století, kdy Nárůst moci komuny a opoziční síly vyústily v konflikty. Komuna na Kapitolu rozšiřovala své pravomoci v oblasti veřejného pořádku, spravedlnosti a fisku, zatímco papežové usilovali o své světské vládní zájmy, často prostřednictvím spojenectví s místní šlechtou a cizími mocnostmi.
Proto lze říci, že Řím nebyl v plném rozsahu hlavním městem Svaté říše římské, ale zároveň byl „hlavním městem papežů“ s přestávkami. Vzájemný boj mezi kurii a římskou komunitou, role Avignonu a postupná konsolidace papežské moci po 14. století vyústily v to, že Řím zůstával centrem katolické církve a politickým a duchovním střediskem Evropy, ačkoliv ztrácelo tradiční postavení absolutního hlavního města světa až do reforem a reformace v pozdějším období.
