Jinými slovy, teologie je praktická - a to obzvláště dnes. Dříve, když nebyly diskuze a vzdělání tak časté, bylo třeba možné obstát s pár jednoduchými představami o Bohu. Dnes je tomu ale jinak. Všichni čtou a slyší, o čem se diskutuje. To znamená, že jestli se nevěnujete teologii, výsledkem nebude, že nebudete mít žádné představy o Bohu [tedy žádnou teologii]. Bude to znamenat, že jich budete mít mnoho, a to nesprávných - špatných, popletených a překonaných představ.
Správně chápaná teologie není okrajovou součástí křesťanské víry; jedná se o zdroj, sílu a podstatu živé víry. Jak slavně řekl A. W. Tozer: „To, co se nám vybaví, když přemýšlíme o Bohu, je na nás vůbec to nejdůležitější.“ Právě to je jádrem teologie - následovat Boha v tom, že si myslíme Boží myšlenky. Skutečná, pravdivá teologie znamená myslet si o Bohu biblicky informované myšlenky. Teologie není akademickou disciplínou poskládanou z esoterických termínů.
Dokonce i mezi pastory, kteří jsou voláni k tomu, aby vedli ve zdravém učení, často panuje představa, že teologie je vůči „skutečné práci služby“ jakýmsi způsobem druhořadá. Evangelizace, učednictví, bohoslužby a církevní růst se stavějí nad „teologii“. Je tomu tak proto, že se pastoři domnívají, že jednotlivé činnosti a postupy církve jsou na teologii nezávislé. Překvapivé, ale Pavel to ukazuje v 1. Timoteovi 4:16: „Dávej si pozor sám na sebe a na učení. V tom setrvávej. Neboť budeš-li to činit, zachráníš jak sám sebe, tak ty, kdo tě poslouchají.“
Věrní pastýři i ovce rostou ve víře a teologii odpovídajícím způsobem zdůrazňují, protože právě ona je tím, co vede a pohání jejich duchovní život. Právě tohle tvrdí Mark Dever v předmluvě ke své knize na 1. list Korintským (Twelve Challenges Churches Face). Když se Pavel vypořádával s problémy církve, jeho odpovědi byly hluboce teologické. Pavel vyzýval korintský sbor, ať je jednotný, svatý a milující, ať se zřeknou rozdělenosti, hříchu a sobectví, protože Bůh je jeden, svatý a milující. Teologie tedy není jen soubor norem, ale živý odraz Božího charakteru, který by měl být v církvi patrný.
Opravdu mocná myšlenka spočívá v tom, že síla, která vede k proměně a ke zdraví církve, neexistuje bez teologie. Jak vidíme z Deverova pozorování, Pavlův přístup k církvi je hluboce teologický. Je proto na místě, aby ti, kterým je Kristus drahý a kterým je drahá jeho církev, věnovali pozornost teologii i praxi. Teologie (to, co si o Bohu myslíme) musí vždy vést ke zbožným skutkům, zatímco skutky (to, co děláme, abychom Pánu sloužili) musí vždy jít v souladu s biblickou pravdou a stát na ní.
Proto teologie není okrajovým zájmem pro pár jedinců. Teologie je pro každého z nás. Jak říká jeden ze starších: „Všichni máme být teologové.“ Je třeba zdůrazňovat její důležitost pro církev a to, jak je praktická. Teologie je tedy mostem mezi poznáním Boha a konkrétními činy, které vyplývají z biblické pravdy a vedou k jednotě, svatosti a lásce.
Radikální teologie jako reflexe reality a dialogu
V kontextu discplíny se objevují různá vymezení. Radikální teologie není negativní teologie jen jako nástroj pro popření Boha, ale jako snaha o hlubší zasahování do reality světa skrze biblické zjevení. Altizerova teze „Bůh je mrtvý“ nezpochybňuje Boží existenci, ale klade důraz na to, že transcendentní realita musí být znovu oživena v každodenním životě, v kultuře a politice. Radikální teologie tedy usiluje o transformaci a osvobození, které vychází z kříže a z naděje, že Bůh jedná ve světě prostřednictvím změn a vztahů.
Altizerovo myšlení ukazuje, že moderní filosofie a teologie se mohou propojit, že radikální teologie není izolovaná, ale relevantní pro politiku, společnost a environmentální otázky. Její záměr spočívá v očistění teologického základů a v otevření prostoru pro nový způsob chápání Boha, světa a lidské odpovědnosti. Není to pozvánka k dogmatu, ale k dialogu a k akcím, které odrážejí biblickou lásku a spravedlnost.
V textu se dále rozvíjí odpověď na otázku, jak se vyrovnat s mřížkami a ideologiemi, které formují naše názory. Křesťanství nemůže být pevně připoutáno k jedné kulturní formě rodiny či jiné kulturní reprezentaci; měli bychom být otevření rozmanitosti a dialogu s jinakostí. Klíčem je fandění dialogu a integritě, která vyžaduje rezistenci vůči mechanickým morální převodům a zahrnuje odpovědnost vůči druhým a světu.
Podle mých zkušeností a pohledů je radikálnost spíše osobní cestou než vodítkem k izolaci. Být „křesťanem na volné noze“ znamená žít víru jako dialog - s Bohem i s lidmi kolem nás, bez ztotožňování se slepě s institucí. Tato postojová dynamika umožňuje transparentní kritický pohled na ideologie a na mřížky, které lidé staví mezi sebou a realitou světa.
V závěrečné části autor spojuje myšlenky s konkrétní identitou a postoji: křesťanská teologie je studium Boha, ale její skutečná hodnota spočívá v tom, jak poznané boží Slovo vede k lásce, poslušnosti a službě. Žádná teologie nemůže plně vysvětlit Boha, neboť Bůh je nekonečně víc než naše chápání. Správně pochopená teologie je sdružující a vede k jednotě, svatosti a lásce v církvi i v světu.
Poznámky k osobě a kontextu autora
Doc. MgA. Jan Motal, Ph.D., narozený v roce 1984, studoval religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a dramaturgii s scenáristikou na JAMU. V roce 2012 obhájil doktorát v oboru dramatická umění na téma dějinnost ve filmovém eseji. V roce 2018 se habilitoval přednáškou o radikálním umění. Nyní pracuje v Kabinetu pro výzkum divadla a dramatu na JAMU a vyučuje etiku médií na Masarykově univerzitě. Autor a editor řady monografií a článků, zaměřených na film, divadlo a teologii v kontextu radikalizace kultury.
Slovo „teologie“ pochází z dvou řeckých slov a znamená studium Boha. Křesťanská teologie je pokus chápat Boha tak, jak je zjeven v Bibli. Žádná teologie nemůže plně vysvětlit Boha a Jeho cesty, protože Bůh je nekonečně a věčně víc než my. Studium teologie je poznávat Boha a oslavovat Ho skrze lásku a poslušnost. Špatná teologie a povrchní chápání Boha jenom zhorší naše životy. Zavrhni teologii a odsoudíš se k životu beze smyslu a směru.
V kontextu radikální teologie tato literatura ukazuje, že moderní pohanství a kritické přístupy k víře mohou být prostředkem pro obnovu, která spojuje intelektuální rigoróznost s etickou zodpovědností vůči světu.
