V této práci se zkoumá vztah mezi staročeskými názvy hudebních nástrojů a popisem hudebních nástrojů v kontextu životech svatých otců. Lucemburského a Elišky uvádějí v souvislostech s korunovacemi a hudebními doprovody, kdy latinské chorus bývá spojováno s českým názvem kór, a tedy se silně propojuje s popisem dudáckého nástroje nazývaného kozice.
Ve své studii o hudebních nástrojích staročeských v Dějinách tance dokazuji, že současný svědek korunovací obou, letopisec staročeský, zaraďuje název chorům, chorus, do počtu středověkých hudebních názvů ve věcné souvislosti. Proti mému výkladu namítal Gebauer ve Slovníku staročeském, že neprávem vykládám slovo latinské chorus za nástroj dudácký, že v žalmech staročeských značí kór (chorus) kolový tanec. Proti tomu trvám na svém výkladu, maje bezpečné a výslovné svědectví isv. Jeronýma i svědectví souhlasné staročeské, Petra Comestora Historia scholastiea z 15. století, kdež počeštěn název z latiny chorus upravený kór po če snu uvedeným již a doloženým názvem dud staročeských kozice, Doslova: „Tcho oasa nialtizeehú v Ěekách piščbu“ (pištbu, píšťalový hudební nástroj).
Jinde táž památka staročeská líčí průvod s bubenci a kozicemi, tedy s tímž nástrojem dudáckým. S tímto staročeským popisem shodují se vyobrazení nástroje ciharuss. Píšťaly divě nejsou zahnuté. Jednou píská plštec, drže ji levicí ve vodorovné poloze při rtech, a na jejím konci nadýmá takto měch, koženou kouli, ze kteréž vyčnívá jakoby prodloužená píšťala uvedená, píšťala s dírkami, rovněž ve vodorovné poloze. Fírsty pravice na ní vyluzuje tony. Konec této hrací píšťaly ozdoben kozlí hlavou (místo dnešního zakončení trubkou, rohem).
Tímto dokladem nade vší pochybnost zjištěna totožnost staročeského názvu kór (z latinského chorus) se staročeským slovem domácím kozice. Jiný důkaz jest doložen v názvu dudáckého nástroje po staročeskú „korec“ (zdrobnělé slovo z kór). Značilo dudácký rilástiroj, hudební nástroj lidový, proti panské loutně. Píše r. 1509 Albrecht Bendi z Oušavy Petrovi z Rožmberka: „A budete se mieti čemu nasmáti, z čeho sobě vzácnost činí; komuž loutnu roztepú (komu rozbijí loutnu), již chce na korec směšný býti“ (tj. Cizí název dud kór, korec nezdomácněl). Ve století 15. zaniká a místo něho trvá název domácí, kozice, doložený často ve století 16. Kdo hrál na kozici, nynější dudái, nazýval se ve století 15. pištěk (pišťec).
Na př. Mart. Kořeček v rukopisném Novém zákonu r. 1425 (Luk. 7, 32) píše: „Pískali jsme vám na kozici.“
V staročeských Životech svatých otců zjevil se anděl svatý Přes to, že ve století 15. i 16. LM) Sv. ve věčné podstatě je křesťanský život božským duchem a pravdou, a proto přesahuje všechny vnější formy. Každý hřích nám krade něco z věčnosti. Náš zápas je proti nepřátelům naší věčnosti a nesmrtelnosti. Neděle svatých žen myronosic († Arch. „Nikdo nemá moc nad naší vírou, ani král, ani biskup, ani lživý sněm, ani nikdo jiný, než jen Bůh, který nám ji sám předal spolu se svými učedníky. Starec Jan Kresťjankin (✞ 5). „Křesťan je tím, kdo se připodobnil Kristu (je Jeho napodobením), nakolik je to pro člověka možné, a sice slovy, skutky i myšlenkami.
Historické souvislosti hudebních nástrojů a jejich pojmenování
Historický vývoj názvů hudebních nástrojů v češtině ukazuje, že původní kór (chorus) byl do češtiny zdomácněl jako kozice a později se v 15. století objevuje i označení pištěk pro hráče na kozici. Přitom korec zůstává jako cizí název dud kór, který nevydržel jako domovský. Tento jazykový vývoj odráží i popisy v životech svatých otců a svědectví o hudebních doprovodech při kostelních a provinčních slavnostech.
Ukázka popisu hudebního nástroje zahrnuje: píšťala s dírkami, měch vyhřezující z kožené koule, na konci ozdobené kozlí hlavou, a koncertní techniku, kdy pravice výlačí tóny. Tyto prvky odpovídají staročeským obrazům a textům o ciharussu a jeho popisu usuzují na identitu kór se samotným názvem kozice.
V textových zdrojích se objevují i názvy jako korec a korec směšný býti, které svědčí o tom, že dud byl vnímán jako cizí název, zatímco domácí název kozice se v 16. století upevňuje. Také se zmiňuje, že píšťaly nebyly zahnuté, což odpovídá staročeským popisům hudebníků a jejich nástrojů, a to včetně popisu bubnů a jejich korespondujících hudebních doprovodů.
Texty životech svatých otců rozvíjejí téma, že andělé a posvátné postavy hrají klíčovou roli v božství a věčnosti, a hudba se tak propojuje s náboženským projevem a cestou víry. Tato propojenost se projevuje v nářečním pojmenování nástrojů a jejich roli při liturgických a světských slavnostech.
- Staročeské názvy hudebních nástrojů a jejich jazykové zdomácnění: chorus → kozice, korec → dud kór.
- Popis nástrojů v literatuře a ikonografii: píšťaly, měch, kozlí hlava na konci píšťaly.
- Studie a svědectví historiků: Jeroným, Petř z Rožmberka, Albrecht Benda z Oušavy.
- Teologicko-mystická souvislost hudby s věčností a božím duchem v životech svatých otců.
Celkové závěry ukazují na identitu staročeského názvu kór se slovem kozice a na nutnost chápat jazykové změny v historickém kontextu hudebních nástrojů a jejich popisů v literatuře a liturgii.
tags: #o #staroceskych #zivotech #svatych #otcu