Oblak v kalhotách je vrcholným dílem Majakovského z období „předrevolučního“ a jedním z nejvýznamnějších textů ruského futurismu a literatury 20. století. Napsán mezi lety 1914 a 1915, tento krátký epický text vyjadřuje vášnivou, disidentskou a intenzivně svobodomyslnou lyrickou sílu. Autor usiluje o přenesení nového pohledu na realitu a poezii do umění slova, využívajíc provokativní obrazy a drsnou, disonantní zvukovou orchestraci, která odráží jeho předčasnou kompoziční zralost.
„Lyrický hrdina“ zoufale hledá lásku, ať už lásku ženy, nebo univerzální lásku mezi člověkem a kosmem, snící o odstranění utrpení vyvrženců a utlačovaných a oslavující vzpouru. Přesto se setkává s odmítnutím a tichem vesmíru. V poematu se prolínají vášnivá láska, rebelie proti nespravedlivé společnosti, literární polemika a boj s Bohem, spolu s bolestivou touhou po revoluci, kterou básník vnímá jako utopickou.
V socialistickém Československu nikdo nepotřeboval vysvětlit, kdo byl ruský básník a propagátor revoluce Vladimir Majakovskij. Tyto časy jsou však naštěstí pryč a Majakovskij, který žil v letech 1893 až 1930, se nyní v novém českém překladu Jany Kitzlerové a Vojtěcha Franka objevuje po třicetileté odmlce. První část jeho básnického díla nedávno vydalo nakladatelství Academia.
Je to dobře, protože mezitím vyrostlo pokolení nezatížené někdejším povinným oslavováním autora. Možná proto je namístě kratší úvod. Majakovskij se sice narodil v rusko-ukrajinské rodině, pocházel však z Gruzie. Dětství prožil v malebném městečku Bagdati, příjemné pahorkatině s vysokými palmami a nekonečnými vinicemi. I tento pojem už zasluhuje exkurz.
Futurismus vznikl v Itálii, když básník a teoretik Filippo Tommaso Marinetti v roce 1909 vydal slavný manifest odmítající dosavadní společenské a umělecké hodnoty. Rusové na sebe nenechali dlouho čekat: už tři roky nato se o slovo přihlásila skupina tamních básníků s vlastním sborníkem nazvaným Políček obecnému vkusu. Toužil být ve středu dění. Přestěhoval se z Moskvy do Petrohradu, kde strávil revoluci roku 1917. Pro levicově založeného intelektuála to byl vrcholný zážitek.
Šest let nato založil časopis LEF, což byla zkratka pro Levou frontu umění. Majakovskij se ve druhé polovině 20. let stal hvězdou, prominentním sovětským básníkem. Psal už svým způsobem "na objednávku" nového režimu: oslavoval revoluci a za to získal výsadu jezdit po celé Evropě. V roce 1928 s Levou frontou umění skončil. Chtěl odcestovat do zahraničí, avšak povolení už nedostal.
V očích nejvyššího vedení Sovětského svazu se z výsluní dostal do stínu. Majakovského opouštěla inspirace, prožíval tvůrčí krizi. Neshoda s režimem a osobní deprese v roce 1930 vyústily v sebevraždu - básník se zastřelil. Dodnes se vedou diskuse, nakolik byla sebevražda autentická a nakolik se případně přičinily tajné služby.
Autorovo vrcholné období i pád asi nejpřesněji vystihla ve svém deníku básnířka a emigrantka Marina Cvětajevová, která jeho poezii obdivovala. V roce 1928, už v exilu, mu v časopisu věnovala zdravici, když přijel do Paříže. Tam ovšem Majakovského nezajímala Cvětajevová. Cvětajevovou za zdravici z časopisu vyhodili, Majakovskij se vrátil do Ruska s nablýskaným vozem Renault. „Majakovskij-člověk tehdy zabíjel Majakovského-básníka,“ zapsala si později Cvětajevová, podle níž pak „na konci života Majakovskij-básník povstal a zabil Majakovského-člověka“.
Nyní se tedy s Majakovského texty po letech setkávají čeští čtenáři. Na školách, které dodnes vyučují ruštinu, se samozřejmě obejít nedá a také obcházen nebývá. Třeba před koronavirovým lockdownem se jedna profesorka na střední chtěla s žáky hezky rozloučit na poslední hodině. Studenti gymnázia na konci spontánně tleskali. Proč? Nejspíš zapůsobil přednes. Majakovského básně jsou napsané tak, že uchvacují na první dobrou, jsou určeny k hlasitému čtení v aule či na ulici. Staví na rytmu, který podobně jako rap či šamanské zaříkávání navozuje trans, cosi nadčasové, důležité.
Rytmus podtrhuje i novátorská forma. Majakovskij aktualizoval takzvaný tónický verš, používaný ve starých ruských veršovaných bájích zvaných byliny. Melodičnost však rozbil: řádky rozčlenil na několik kusů. Rozdrobený tónický verš - v němž záleží na počtu přízvuků, nikoliv slabik - poté dokázal zrýmovat. Na to nakonec v doslovu k novému vydání upozorňuje Jana Kitzlerová.
Stejně jako každý překladatel stála před otázkou, zda rýmovat a rytmus upozadit, či verše spíš jen rytmicky rozeznít. V češtině není možné dosáhnout tak nebývalé kombinace rytmu a rýmu jako v originále, podstata jazyka to neumožňuje. Kitzlerová má zkušenosti s lingvistikou, takže se snaží zpřístupnit pasáže, které Majakovského předchozí výsadní překladatel Jiří Taufer považoval za nejasné a nakládal s nimi spíše pocitově. Taufer upřednostňoval rytmus před významem, noví překladatelé Kitzlerová a Vojtěch Frank podtrhují spíše významovou složku. Až čtenář posoudí, nakolik větší srozumitelnost překladu přispívá k hlubšímu pochopení a procítěnosti poezie.
Co se týče nově přeložených textů, první svazek autorova díla se mimořádně povedl. Knihu otevírá Majakovského první větší básnické dílo Oblak v kalhotách z roku 1915, následuje Flétna a páteř ze stejného období. Knihu uzavírají dvě nejintimnější poemy, skvosty z raných 20. let: Miluji a O tom. Ta druhá představuje koláž autorových nových veršů se staršími, jimž dodává novou perspektivu.
Jedna část poemy Balada o žaláři v Readingu odkazuje ke dvouletému pobytu Oscara Wilda na nucených pracích. Pracuje zde s motivem zločinu a trestu nebo odkazuje na předního symbolistického básníka Alexandra Bloka. I básník Osip Mandelštam byl přesvědčen, že právě v poemě O tom vystihl Majakovskij "lyrickou podstatu celého pokolení".
Poemu jako by neustále trhalo napětí mezi láskou a tím, co se v ruštině nazývá "byt" - každodenností, ubíjejícími úkony nebo slovy, hádkami ve sdílených kuchyních či s milovanou osobou, myšlenkami na jídlo, leností či otupělostí, neochotou cokoliv měnit. Láska a každodennost tvoří rovným dílem hybatele poemy a jejich metafory spolu bojují téměř na každé stránce.
Báseň z ruského originálu přeložil Jiří Taufer. Ilustrace Davida a Vladimíra Burljuka byly repordukovány podle původních litografií ze sborníku ruských futuristů "Kobylí mléko" (Moskva, 1914, edice "Gilea"). Upravil, vysadil a na ručním lisu vytiskl Alois Chvála. Vyšlo v říjnu 1947, v 50 číslovaných výtiscích jako 3. svazek řady "Obluda" Chválovy bibliofilské edice, kterou rediguje Jan Řezáč.
Báseň Oblak v kalhotách je tedy krokem k pochopení poetiky Majakovského: zjednodušení jazyka, konfrontace s božstvy starého světa a výkřik po revolučním, novém čase. Knižní značky na desce a v tiráži jsou součástí historické podoby vydání, která doprovází texty o jeho životě a díle.
Majakovskij byl básník, dramatik, satirik, malíř, scénárista, publicista i herec. Byl spoluautorem futuristického manifestu, spoluzakladatelem avantgardní umělecké skupiny LEF, která se hlásila k Říjnové revoluci a avantgardním uměleckým směrům. Byl propagátorem Říjnové revoluce, přesto vždy zůstal kritickým pozorovatelem ruské společnosti. Svůj život ukončil sebevraždou.
Máme před sebou báseň - poemu, jak ji nazýval sám Majakovskij - která v sobě zahrnuje jak vyzpívání nejvášnivějšího milostného citu, tak nejvášnivějšího odporu ke všemu starému, tradičnímu, duchovnímu, elitářskému. Básník je okouzlen sám sebou a světem. Svým mládím, půvabem, svým vlastním okouzlením nad světem a nad sebou.
Nemá důvod opisovat to vzletnými slovy jak staří básníci, tj. Používá slova jednoduchá a konkrétní, kde použije obrazného vyjádření, je to jen k tomu, aby umocnil a vyhrotil smysl svých slov. Sebe vykřičet. Odstup a chladná rozvaha nad verši je mu cizí.
Jakýpak obsah a forma důmyslně a promyšleně se spolu snoubící jako ve verších symbolistických. Báseň je jeden veliký výkřik vášně, která se nestará o libozvučnost, umnost a eleganci vyjádření. Dostáváme se konečně ke čtyřem zpěvům poemy.
Je nepříčetný čekáním na svou milou - Marii. Pak přijde „strohá jak ,nate!‘“, vdavek chtivá, půvabná Gioconda, Mona Lisa, kterou je třeba ukrást, je láskou celý nemocen, jak „Luisitanie“ hoří. Jeho žár je však větší než příčina jeho vzplanutí - ženská: „aspoň to, že hořím, vysténej do staletí!“
Srdce mu již nestačí, „já“ je mu málo. V následujícím zpěvu se pouští do burcování. Účtuje s kdekým. Není pochyby, jako hodnotu přikládá krásné literatuře. Tak se vypořádal s lyrickým smetím.
On je apoštol, nový Kristus hlásající nové evangelium „fabrik a laboratoří“. V posledním - čtvrtém - zpěvu se vrací jeho Marie. Nebylo to docela tak, že by ji odvrhl, jen se ještě více zanítil, a příčinou toho byla ona. Zdá se, že je tu Marie jakýmsi svůdcem, který ho přesvědčuje, aby přece jen se polepšil, psal normální poezii, nemyslel již tolik na revoluci a na to, jak vypráská buržoy a „po krk přejedené“.
Aby znormalizoval svůj výraz a svoje chování. Přesvědčuje jí. Ona otevře. Ponižuje ho, on se naposledy pokouší jí přesvědčit, že po ní vážně moc touží. Zbytečně. „Cha!“ Nenechá se už teď vytočit. Vysměje se jí a Hospodinu.
Kritizuje nedokonalost jeho stvoření. Vzývá sám sebe a svoji všemocnost. Všimněme si zvláštní formy, jíž Majakovskij užívá při strukturaci básně. Jsou tu verše tvořené jedním slovem jako zvolání, výkřik. Jsou tu verše jako hesla. Neexistují tradiční strofy a rytmus se zdá být nepravidelný.
To je však omyl. Jsou tu dokonce i rýmy, verše jsou jimi „svázány“, ale ne v pravidelných verších, nýbrž, jak už bylo řečeno, „rozkouskovaně“, chtělo by se říci až kubisticky, jestli není nesmysl užívat termíny výtvarného umění na literaturu. Ač sám Majakovskij a jeho kruh se považovali za kubo-futuristy. Jde však o funkci, kterou má tato strukturace, a ta je spíše rétorická než vizuální.
- Úvodní vyjádření o významu díla a kontextu jeho vzniku.
- Biografické souvislosti Majakovského života a jeho vliv na dílo.
- Formální stránka Oblaku v kalhotách: tónický verš, rytmus, rozdělení veršů.
- Překlad a jazykové specifika českého vydání a role překladatelů.
Celý text ukazuje, že Oblak v kalhotách je nejen manifestem futurismu, ale i hlubokým osobním zápisem o lásce, smrti, revoluci a tlaku společnosti.
