Filip Boháč studoval architekturu a urbanismus, zabýval se přípravou pražské cyklistické strategie. Pak ale vstoupil do dominikánského řádu a dnes žije v barokním klášteře, který se proměňuje v živé kulturní centrum. Dominikánský klášter je velký barokní komplex s kostelem svatého Jiljí, kde trvale žije jedenáct bratrů. Dohromady máme sto čtyřicet šest místností, říká Boháč. Skoro polovinu velkorysého prostoru ovšem tvoří chodby.
Jak starou, památkově cennou, ale nepříliš praktickou budovu udržovat při životě? Tohle prý řešili už v 19. století, kdy prázdné prostory pronajímali jako sklady. Dnešní dominikáni je spíš chtějí otevřít lidem, přinést sem kulturu, umění a život. Přizvali k tomu architekta Josefa Pleskota.
Zbudovali nový vstup a schodiště, upravili barokní refektář, aby mohl sloužit jako sál, přibyly tu nové malé sály zvané hovorny. V plánu je i úprava rajského dvora, a dokonce přístavba patra nad jedno z klášterních křídel. Nové úpravy nijak nepředstírají stáří, je to sebevědomá současná architektura. „Zároveň se skvěle integrují. Občas u některých prvků člověk nepozná, jestli to je z baroka nebo ze současnosti,“ říká bratr Filip.
Filip Boháč studoval architekturu, zabýval se urbanismem, věnoval se přípravě pražské cyklistické strategie. Ale pak se rozhodl pro cestu řeholníka a kněze. Bratr Filip (Filip Boháč) | foto:, Respekt
Svoje vzdělání teď uplatňuje při rekonstrukci kláštera a snaží se bratry přesvědčovat, že do kláštera patří dobrá, do detailů dotažená současná architektura a design. „Navazujeme tím na naše předky,“ připomíná. Jejich klášter stavěli architekti Carlo Lurago a Domenico Orsi, barokní fresky provedl Václav Vavřinec Reiner. „Žádná béčka,“ shrnuje.
Dneska se podle něj spolupráce se špičkovými tvůrci v církvi úplně nevede. Mluvili jsme také o současných církevních stavbách, hlavně o úplně novém kostele Krista Spasitele na pražském sídlišti Barrandov, který byl otevřený nedávno. Naděje, že to bude špičková architektura, se ale nepotvrdily.
Bratr Filip vypráví o tom, jak se klášter mění v otevřený prostor pro kulturu a jak se k tomu váže historická kontinuita s barokní architekturou. „Co je důležité, je, že tyto změny nejsou snahou o mytizaci starého, ale o sebevědomou současnou architekturu, která se integruje s původním dílem,“ zdůrazňuje.
Současný program v klášteře zahrnuje prezentace umění, koncerty a debaty. Právě díky spolupráci s architekty a kulturními institucemi se šíří myšlenka, že klášter není jen útočištěm pro mnišský život, ale i místem veřejného ducha. Filip Boháč tak propojuje řeholní život s moderními formami kultury a zkušenostmi z urbanismu.
Na otázku, proč by nás měl zajímat první koncil, který se odehrál před 1700 lety v Níkaji, aby se reflexe o církvi a její funkci propojila s dnešním kontextem, odpověďně zůstává součástí širšího tématu diskusí, které probíhají v pořadech s hosty jako Matěj Jirsa, Zuzana R. a Adrien Candiard OP. Témata zahrnují mimo jiné vztah církve a společnosti na Slovensku a roli kazatelství v moderní církvi.
Celkově projekt ukazuje, jak mohou historické církevní stavby získat novou životnost prostřednictvím citlivé, avšak výrazně současné architektury, která respektuje odkaz minulosti a zároveň vyzývá k aktivnímu veřejnému využití. Bratr Filip Boháč tak vidí ve spolupráci s architekty a designéry cestu, jak udržet klášter relevantní a živý v dnešním světě.
