Obnovení řeckokatolické církve v ČSSR v období 1968–1990 a související vývoj

Počátek akce P (písmeno P označuje způsob likvidace řeckokatolické církve „návratem“ do Církve pravoslavné) lze datovat již do roku 1946. Nepočetná Církev pravoslavná právě od tohoto roku usilovala o rozšíření své působnosti na úkor mnohem početnější řeckokatolické církve, která v roce 1950 čítala přes 300 tisíc členů. V roce 1946 byly proti řeckokatolické církvi propagandisticky využity i kontakty řeckokatolíků s běženci Ukrajinské povstalecké armády (tzv. banderovci) směřujícími na Západ. V čele řeckokatolické církve v Československu stáli před zahájením akce P diecézní biskup Pavel Gojdič a pomocný biskup Vasiľ Hopko. Převážně na východním Slovensku sloužilo v 241 farnostech 264 kněží.

Již 19. července 1948 byly domovním prohlídkám podrobeny řeckokatolické kláštery. Koncem srpna 1949 církevní komise ÚV KSČ doporučila pravoslavné církvi ve zvýšené míře zaměřit svou činnost na uniaty na východním Slovensku. Původně dlouhodoběji plánovaná akce nabrala na intenzitě v únoru 1950, kdy Československo navštívila pravoslavná delegace z Moskvy v čele s Nikolajem, metropolitou krutickým a kolomenským. Dne 27. února 1950 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ na návrh církevní šestky o okamžitém postupu, který povede k zániku řeckokatolické církve v ČSR. Došlo k vytváření „návratových“ výborů a ke kampani propagující pravoslaví. Plánována byla i internace obou biskupů. Na 28. dubna 1950 byl do Prešova nečekaně svolán Sobor, který pouhý den předtím naplánovali zástupci českého a slovenského SÚC, státní správy a KSS.

Soboru, který měl původně být pracovní konferencí, se zpočátku účastnilo 820 delegátů, mezi nimi 73 duchovních. Postupně však byli do sálu nadelegováni členové KSS, a účast tak dosáhla počtu dvou tisíc lidí. Sobor nakonec schválil zrušení Užhorodské unie a vyhlásil „návrat“ do pravoslavné církve. Zároveň požádal patriarchu moskevského a celé Rusi o přijetí pod jeho církevní jurisdikci. Vzhledem k okolnostem, které vedly k náhlému prohlášení řeckokatolické pracovní konference Soborem, nechtěl původně SÚC prostřednictvím svého předsedy Z. Fierlingera uznat jeho legitimitu. Nakonec však 26. května 1950 k uznání došlo, čímž řeckokatolická církev v Československu přestala po právní stránce existovat.

I přes tento fakt se většina řeckokatolických kněží odmítla rozhodnutí podřídit a došlo k jejich pronásledování: Internováno bylo 66 kněží, a to včetně obou biskupů. Později byli P. Gojdič a V. Hopko, f. SÚC 1949-1956, inv. č. BALÍK, Stanislav - HANUŠ, Jiří: Katolická církev v Československu 1945-1989. BULÍNOVÁ, Marie - JANIŠOVÁ, Milena - KAPLAN, Karel (eds.): Církevní komise ÚV KSČ 1949-1951. FEDOR, Michal: Z dějin řeckokatolické církve 1945 - květen 1950. KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. LETZ, Róbert (ed.): Dokumenty k procesu s katolickými biskupy Janem Vojtašákem, Michalem Buzalkou a Pavlem Gojdičem. MLYNÁRIK, Ján: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. PEŠEK, Jan - Barnovský, Michal: Státní moc a církve na Slovensku 1948-1953. VASIL, Cyril: Gréckokatolíci. Dějiny - Osudy - osobnosti. VAŠKO, Václav: Dům na skále 2, Církev bojující 1950-květen 1960. VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II. BOHÁČ, Zdeněk: Násilné zrušení řeckokatolické církve na počátku 50. let v Československu. In: HANUŠ, Jiří - STŘÍBRNÝ, Jan (eds.): Stát a Církev v roce 1950. CDK, Brno 2000, s.

Autor: ThDr. ICLic. Výraznější zlepšení církevních poměrů nastalo v krátkém reformním období „pražského jara“ v roce 1968. Toto historické a dramatické období přineslo významné reformy, které se týkaly i vztahu státu k církvím. Období, které se označuje jako pražské jaro, začalo již 6. ledna 1968, kdy se do čela komunistické strany dostal Alexandr Dubček. Tím také začal pokus o reformu vládního systému, vyjadřovaný heslem: Socialismus s lidskou tváří. V prvních chvílích se církev nedovedla zorientovat, zda se tentokrát jedná o skutečné strukturální změny ve společnosti, anebo o pouhou palácovou revoluci spojenou s výměnou vedoucích komunistických kádrů. Snad posledními, kdo z církevních kruhů zaregistrovali signály politické obrody, byli režimem vydržovaní a režim podporující kněží z Mírového hnutí katolického duchovenstva.

Správce pražské arcidiecéze biskup Tomášek vyhlásil rok 1968 Rokem pokoncilní obnovy. Na jeho přání prohlásil papež Pavel VI. svatého Vojtěcha za hlavního patrona pražské arcidiecéze. Jako předseda České liturgické komise se přičinil o to, že se nejen v pražské, ale i v ostatních českých a moravských diecézích začaly uskutečňovat závěry II. vatikánského koncilu. Při pražské apoštolské administratuře založil pokoncilní knihovnu.

16. dubna 1968 bylo obnoveno jednání mezi církví a státem. Významným nástrojem k realizování církevních reforem nauky II. vatikánského koncilu se stalo hnutí, ve kterém spolupracovali jak kněží a řeholníci, tak laici. Hlavním úkolem rodícího se hnutí měla být obnova církevních struktur, duchovní obroda národa, uvádění myšlenek II. vatikánského koncilu do života. Po mnoha diskusích dostalo hnutí název Dílo koncilové obnovy - DKO. Koncem dubna a začátkem května se na mnoha místech Čech, Moravy a Slovenska konaly vikariátní (děkanátní) schůze kněží a laiků, na kterých se volili delegáti pro zakládající sjezd DKO.

Ten se konal ve dnech 14. a 15. května 1968 na Velehradě a stal se vyvrcholením několikaměsíční aktivity jak biskupa Tomáška, tak jeho pracovního týmu z pražské pastorační rady a z olomouckého organizačního výboru. Sjezd zahájil biskup Tomášek, který pak byl v závěru jednání zvolen předsedou DKO. V prohlášení ustavujícího sjezdu Díla koncilové obnovy čteme mezi jinými: „Stavíme se za podání, kterým otec biskup ThDr. František Tomášek požádal jménem všech českých a slovenských biskupů československou vládu, aby bylo obnoveno jednání čs. vlády se Svatým stolcem, aby bylo umožněno obnovení svobodného styku našich ordinářů se Svatým stolcem, aby všichni biskupové - diecézní i titulární - mohli nastoupit do svých úřadů...“

Z těchto požadavků se během několika měsíců uvolnění tvrdého státního dozoru podařilo uskutečnit jen malou část. Do čela svých diecézí se po mnoha letech vrátili biskupové Karel Skoupý v Brně, Josef Hlouch v Českých Budějovicích a s jistým zpožděním Štěpán Trochta do Litoměřic. Nadále zůstala neobsazena olomoucká arcidiecéze, protože po smrti arcibiskupa Josefa Matochy nebyl jmenován jeho nástupce, a diecéze královéhradecká, kde státní správa odmítla dát souhlas k výkonu biskupské služby.

„Právě na příkladu biskupa Otčenáška je vidět, že i benevolence reformních komunistů měla své meze. Přestože tito lidé snad upřímně usilovali o „socialismus s lidskou tváří“, nemohli překročit svůj ideologický stín. Ani v pražském jaru nepřestala platit tři základní tabu: vedoucí úloha komunistické strany, socialismus a láska k Sovětskému svazu.“ Poté přišla témata návratu ke státní kontrole církví a návrat k zásadám před rokem 1968.

Podle Casaroliho bylo významným krokem obnovení působení řeckokatolické církve: „Po tolika zbytečných bojích vedených předcházejícími vládními představiteli došlo k přiznání velké nespravedlnosti, jejíž obětí se stala řeckokatolická diecéze v Prešově, zlikvidovaná po frašce „synodu“, nesoucího jméno Prešova.“ Dne 19. srpna 1968 přijal prezident Ludvík Svoboda české a slovenské biskupy. Reformní období pražského jara bylo ukončeno invazí vojsk Varšavské smlouvy. Po invazi v arcidiecézním oběžníku vydaném 1. září 1968 biskup Tomášek vyzval k rozvaze a k setrvání ve víře. Invazí byl sice zmařen reformní kurz, ale v církevních poměrech nastal určitý posun a pokračovalo jednání o smlouvě se Svatým stolcem.

Rok po okupaci bylo zahájeno období normalizace a v Československu byl nastolen sovětizovaný režim. Casaroli uvádí, že kdyby Rok po okupaci došlo k dohodě se Svatým stolcem, znamenalo by to určité zlepšení vztahů, ale realita byla složitější. Na Slovensku došlo k obnovení řeckokatolické církve, pravoslavná církev ztratila podstatnou část svých věřících i majetku, a to vedlo k nestabilitě a konfliktům.

Historie české části církve byla vysoce ovlivněna tlakem státu a sovětskými vlivy, avšak roku 1968 byla zahájena obnova církevních struktur a dialogu podle II. vatikánského koncilu. V Praze byla činnost řeckokatolické církve obnovena, a to díky činnosti biskupa Tomáška, jeho pastorační rady a nových praktik vedení církevních věcí. Po uvolnění se obnovovala liturgie, kázání a vzdělávací aktivity v souladu s koncilními zásadami.

Činnost řeckokatolické církve byla po roce 1968 obnovena usnesením vlády ze dne 13. června 1968 na základě petiční akce, při které se shromáždilo přes 40 tisíc podpisů. V Praze byl otevřen Apoštolský exarchát pro katolíky byzantského obřadu a Ján Hirka byl jmenován ordinářem prešovské diecéze. Následně se zřídila administrativní infrastruktura pro obnovení církve na území České republiky a reorganizace diecézí pokračovala až do 1990.

Řeckokatolická církev v České republice má dnes 17 farností a 19 filiálních obcí v sedmi děkanátech s 31 kněžími. První exarchát zřídil papež Jan Pavel II. 15. března 1996 a prvním exarchou se stal Mons. Ladislav Hučko. Tato církevní instituce zdůrazňuje kontinuitu Cyrilometodějského dědictví, liturgii v byzantsko-slovanském obřadu a jednotu s Římem.

Řeckokatolická církev v České republice twohá se jako přímý pokračovatel Cyrilometodějského modelu, který klade důraz na východní spiritualitu a liturgii v lidovém jazyce, s viditelnou jednotou s Apoštolským stolcem v Římě. Zakotvení v českém prostředí probíhalo s ohledem na složitý politický vývoj a na kontinuitu věrnosti Svatému stolci i přes těžkosti období totality.

tags: #obnoveni #reckokatolicke #cirkve #1968