Člověk se všude setkává se spoustou mylných koncepcí a množstvím polopravd o svém těle. V platonismu se tělo považuje za jakýsi druh vězení, ze kterého se malá nešťastná dušička snaží co nejrychleji dostat ven. Tělo je zde vyloženě nedobré. Ve východních filozofiích se tělo považuje za jakýsi druh vyměnitelné schránky. To znamená, že pro duši mohou existovat desítky, ne-li stovky různých tělesných forem. Duše tak může přestupovat z jedné schránky do druhé a tedy i přecházet od jedné existence ke druhé. Každý z těchto odchylných názorů v sobě obsahuje a vzápětí vyvolává sexuální výstřednosti. Jak je tomu ale doopravdy? Jak na tělo nahlíží Bůh - ten, kdo mi tělo daroval poté, co je uhnětl "vlastníma rukama"?
Tělo není věc, protože je živé. Tělo jsem já. Nejsem jen tělo, protože jinak bych byl pouze dokonalejší živočich. Stejně tak nejsem jen duše. Nejsem přece žádný anděl nebo duch. Tělo mě připoutává ke světu (k vesmíru), zasazuje mě do historie, pomáhá mi orientovat se v časoprostoru. Tělo a duše ve mně tvoří jednotu, není možné je od sebe oddělit. Toto vzájemné propojení do celku uznává i současná biologie a medicína. Duše a tělo existují jen ve vzájemném vztahu. Nikdy neexistují samostatně.
V těle nemohu bydlet, protože tělo jsem já. Obávám se, že kdyby tělo nebylo mou součástí, nepotřeboval bych je ke svému zrození z muže a ženy, kteří se spojili v lásce, aby mi dali život. Tělo mě staví do závislosti na společnosti a současně mně umožňuje stávat se sebou samým. Skrze tělo se dávám druhým a obráceně, přijímám je. Projevuji se a odevzdávám se. Tělo je mým bohatstvím; ochuzuje mě; jsem v něm zavázán druhým. Tělem se navzájem doplňujeme. Tělo je mé já svázáno se stvořením. Skrze ně cítím sounáležitost s vesmírem, jedním obrovským tělem. Mé tělo omezují zeměpisné a historické hranice. Celá má fyzická existence je tak podmíněna atmosférickými hodnotami a planetárním systémem. Tělo mi umožňuje bezpečně se pohybovat v prostoru a čase, aniž by potlačovalo mou svobodu. Nejsem jím manipulován. Mám moc s ním souhlasit, nesouhlasit, a dokonce je i ovládat.
Mezi tělem a duší může ale vzniknout určitá propast: vůbec se v sobě nevyznám. Jako by mezi nimi byl zmatený, do jakési míry dvojznačný vztah. Na jedné straně je tělo tím, jak si je uvědomuji, na druhé straně mi brání v bezmezném odevzdání se. Snaží se chránit mé nejhlubší nitro. Uzavírá mě do vnitřního světa, aby mě ochránilo před světem vnějším. Někteří lidé se cítí ve svém těle velmi špatně. Tělo pro ně představuje určitou tíhu a barieru ve vztahu k druhým lidem. Dokonce i tvář může mást. Jak snadno se může stát pouhou maskou!
Člověk se bojí ukázat se takový, jaký je. Tělo je pro mě zkrátka jak neproniknutelné tajemství, tak brána k druhému člověku. Zahaluje mé nitro, odhaluje mou totožnost. Protože jsem to já, ale současně také někdo jiný a dokonce ještě něco jiného. Při fyzické bolesti cítím silně jeho přítomnost, která si mě bez okolků podmaňuje. Najednou se pro mě stává mučírnou, ze které nemohu uniknout!
Bůh dobře ví, jak člověka ničí, když jeho tělo trpí. Stačí sebemenší nemoc nebo jen nevolnost a hned mě to srazí na kolena. Tělo je stejně jedinečné jako duše. Kdyby bylo možné změnit je, změnila by se současně i celá bytost. Duše tělo individualizuje nebo spíš personalizuje, což není totéž. Tělo mi nebylo svěřeno již předem hotové. Naopak je na mně, abych je postupně utvářel. Tělo je řečí duše, ale duše zase postupně formuje tělo ke svému obrazu.
Jak je mnohdy těžké žít v souladu s tělem! Jak je těžké přijmout je, zvláště v období dospívání, kdy v nás probíhají pronikavé změny. Je těžké žít s takovým tělem, protože zkrátka jen žít není vůbec lehké. Proč se do občanského průkazu nedává fotografie kolena nebo snad ramena? Ruce a tvář! Jsou to jediné části lidského těla, které nás prozrazují, kterými se dáváme a které o nás hodně vypovídají. Otevírají tajemné hloubky srdce! Ostatní části lidského těla toho mnoho nevyjevují. Vypovídají jen o druhové příslušnosti. Jsou anonymní a neosobní. Proto se přirozeně stydím za svou nahotu. Mám strach z toho, že mě lidé uvidí jinak než jak se dávám a odhaluji já. Že na mně bude spatřeno, co sám na sobě nevidím; něco jiného než to, co sám vystavuji a jak se sám sděluji. Mám strach z toho, že budu degradován až na jakousi věc, až k odcizení.
V první knize Mojžíšově, Genesis, se dovídáme, jak Adam s Evou náhle zjistí, že jsou nazí. To je pro ně vzrušující zjištění! Nutně pohledem spočinou na ženské a mužské nahotě. Není to pro ně vlastně nic nového. Změnil se však pohled sám. Dříve byl plný rozjímavého klidu, nyní je zvědavý a chtivý. "Uviděli, že jsou nazí" znamená, že už nehleděli přímo jeden druhému do tváře. Slovo cudnost není ani tak nové, jako spíše pozapomenuté! Vyjadřuje instinktivní snahu chránit si nejhlubší nitro před násilnými zásahy zvenčí.
V případě nebezpečí zvoní na poplach. Bezohledné vystavování nahoty je určitá forma agrese, protože její krása již nevyvolává jen nevinný obdiv a pokojné okouzlení, jak asi tomu bylo v ráji. Vzrušuje k žádostivosti, a posléze k pohlavnímu spojení. "Nahota souvisí intimně s láskou. Proto také ve většině zemí člověk odedávna nosí šaty (jakmile skončil animální věk). Odívá se nejen z klimatických důvodů a z koketerie, ale předně na základě zvláštního instinktu, který zvířatům úplně chybí. Oblečení se stalo podstatnou součástí civilizační kultury všude tam, kde nedošlo k násilnému zásahu do lidské přirozenosti. Bezostyšný nudismus vede k živočišnosti. Je to návrat k primitivnímu stadiu. Šaty vypovídají hodně o vkusu, o uměleckém cítění, zkrátka o celkové kultuře (báječně o tom svědčí Muzeum odívání v Paříži).
Každá doba, stejně jako sociální prostředí, má své charakteristické oblečení. Odívání patří mezi nejkrásnější způsoby komunikace a projevů. V odívání jde o krásu. Je obdivuhodné, jak šaty dovedou zhodnotit přednosti lidského těla a přitom využívají i sexuální přitažlivosti. "Člověk se nestydí za něco, co je mu cizí." Rdíš-li se za nahotu svého těla, pak jedině proto, že jsi to ty sám. Cudnost neruší, hledí-li jí lidé do tváře. Proto jsou tvář a ruce jediné části lidského těla, které šaty většinou nezakrývají. Ruce: Gesta při křesťanské liturgii jsou zaměřena na držení paží a rukou. Postoje podle Hathajógy se soustřeďují na nohy, pánev a páteř.
Věrně vystihneme zásadní rozdíl mezi křesťanským pojetím člověka a pojetím ve východních náboženstvích, jestliže srovnáme nadzemskou, bezvýraznou Buddhovu tvář s tváří Krista z Turinského plátna, která je bolestí změněná. Zatímco na jedné tváři všemožně zakrývané rány splývají v dokonalou masku, na druhé, zcela oddané tváři, se zračí smíření s prožitou bolestí. Jsou to dva protilehlé světy. 4. března 2025(ČB 2/2025) Umělecké ztvárnění Ježíše Krista nabývalo v dějinách církve různých podob.
Křesťanská ikonografie podává nepřeberné množství příkladů, jakým způsobem umělci zpracovávali jednotlivé události Ježíšova života či obecně christologické motivy. Zobrazení Krista se neustále pohybuje v napětí mezi Kristovým božstvím a lidstvím, jak je formuloval Chalkedonský koncil v roce 451. V křesťanském umění tak můžeme pozorovat pozoruhodný zápas, který pokaždé akcentuje jinou stránku Ježíšova bytí a příběhu.
Ani jedna z obou přirozeností není samozřejmě nikdy úplně zpochybněna, avšak obvykle je patrné, která z nich byla pro umělce více určující a promítla se do daného díla. Ježíšovo božství je naznačeno především jeho důstojným postavením, vyvýšeností nad ostatní lidi i nad celý svět, jeho mocí, slávou a vznešeností. Kristovo plné lidství s důrazem na jeho bolest se významně ukazuje v námětu, který bývá označován jako Muž bolesti (Vir dolorum, Schmerzensmann).
Pod vlivem žebravých řádů se rozšířil ke konci 13. století. Důležitým teologickým zdůvodněním pro tento motiv se stal - samozřejmě kromě pašijních příběhů - popis trpícího Hospodinova služebníka z Izajáše 53, který byl již od počátku církve vztahován na Krista a četl se při bohoslužbách ve středu před Zeleným čtvrtkem.
Ve zbožnosti žebravých řádů hrála důležitou úlohu výzva k následování a napodobování Kristova utrpení. Obraz trpícího Krista neilustruje žádnou konkrétní událost Ježíšova života. Vzor bolestného Krista pochází z byzantské církve. Rané obrazy ukazují Krista ve tříčtvrtinové postavě se skloněnou hlavou, pokrytou trnovou korunou.
Ruce jsou vepředu umístěny tak, aby bylo zřetelně vidět ránu na boku i na rukou. Kromě tohoto typu Muže bolesti existuje také trpící Kristus v celé postavě. Na jeho raných dokladech je přítomen také kříž, ale tělo Ukřižovaného se od něj odklání, jako by Kristus z kříže sestupoval a přibližoval se pozorovateli. Kolem těla se nacházejí Kristovy mučící nástroje.
Sochy trpícího Krista byly umisťovány na bočních oltářích a sloužily k meditacím. Měly různé podoby a gesta. Nejčastějším typem je Kristus s ranami, z nichž vytéká krev do kalicha, který buď drží sám Kristus, nebo je postaven u jeho nohou. Tím je podtržen svátostný význam jeho krve. Pro ikonografický vývoj tohoto typu v západní Evropě je významná zejména malá mozaiková ikona v bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě v Římě.
Toto vyobrazení je spojeno s legendou, na základě které vznikl svébytný motiv Řehořovy mše. Podle legendy papež Řehoř Veliký během jedné mše prosil o zázrak, který by vyvrátil pochyby o skutečné proměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu při mši. Kristovo utrpení ilustrují také jiné ikonografické náměty, například sedící bolestný Kristus odpočívající těsně před svým Ukřižováním. Byl zobrazovaný v rámci pašijního příběhu v 15. století převážně v německém a slezském prostředí.
Od pozdního středověku se prosazuje motiv Ecce homo („Hle, člověk“ - Jan 19,5), tedy zpodobení setkání zbičovaného a zuboženého Ježíše Krista s Pilátem, které se objevuje v pašijních cyklech. V raných zobrazeních je Kristus oděn pláštěm, avšak jeho rány jsou viditelné; později má Kristus už jen bederní roušku. Na pozadí je prostor mezi terasou a soudní budovou a tísnící se lid.
Pozoruhodným typem mučeného spasitele je Kristus ve vinném lisu, odkazující především na místo v Izajáši 63,3: „Sám jsem šlápl v lisovací kádi a nikdo z národů se mnou nebyl. Rozhněván jsem po nich šlápl, rozšlapal jsem je v svém rozhořčení, až šťáva z nich mi roucho postříkala, poskvrnil jsem si celý oděv.“ Teologicky tu došlo k zajímavé proměně: z Izajášova vykonavatele Božího soudu, drtícího své nepřátele, se stal Kristus, který je naopak sám drcen. Pro středověkou mystiku byly hrozny a víno z nich vytékající symbolem Kristovy bolesti.
Kristus ve vinném lisu mohl být ikonograficky propojen s Mužem bolesti: spojovacím článkem bylo nejen Kristovo utrpení, ale také eucharistický prvek v podobě Kristovy krve vytékající z lisu. Motiv Muže bolesti našel velkou oblibu na devočních obrazech, které sloužily k prohlubování osobního vztahu věřícího ke Kristu.
To jistě není náhodné. Zatímco Kristus - vládce a soudce světa se věřícímu vzdaluje do nedostupných výšin a jeho moc a svatost překrývají jeho lásku a milosrdenství, bolestný Kristus je naopak věřícímu blízko a je možné se mu svěřit s každým trápením i pochybením. Pojetí Krista jako Muže bolesti, které se objevuje ve vrcholném a pozdním středověku, přibližuje postavu Spasitele z nedostižných nebeských výšek zpět k člověku a vrací do popředí jeho spolu-trpění.
Text vychází z autorčina článku „Obraz Krista mezi božským majestátem a lidským ponížením“, uveřejněného v Pavol Bargár (ed.): Bible, křesťanství a kultura. Eseje k poctě prof. Tento článek nemá za cíl dehonestovat víru kohokoliv. Jeho cílem je jen poukázat, že člověk i společenství reflektují Krista podle své věrouky a zkušenosti.
V Písmu máme striktní zákaz zobrazování si Boha a někteří jsou přesvědčeni, že je-li Ježíš Bohem, tento zákaz se vztahuje i na něho. Historická církev ale uznala, že pokud se Bůh sám rozhodl manifestovat v podobě člověka, pak na lidské tělo se tento zákaz nevztahuje. „Obraz je podoba charakterizující předlohu a zároveň se od ní určitým způsobem lišící. Obraz se totiž nepodobá své předloze úplně…-Kdo by také mohl učinit obraz Boha, který je neviditelný, nehmotný, nepopsatelný a bez podoby?
Proto Starý zákon nezná obrazy. V církvi se v 8. Písmo je na popis Krista velmi skoupé. Pokud je mi známo, existují tři popisy Krista v Písmu. Gn 49,10-12; Izajáš 53:2-3; Zjevení 1:13-15.
V jednom kázání jsem slyšel o tom, že když se lidé modlí k Bohu, představují si nějakou tvář. Překvapilo mne to. Nikdy jsem si nic takového nepředstavoval. Osobně jsem proti všem formám vizualizace Boha. Četl jsem o jednom člověku, který, když se modlil, měl před sebou neustále tvář Krista z filmu Ježíš. Časem popsal své zděšení, když k němu tato tvář v jeho mysli a jeho představách začala mluvit.
Toto vyprávění ukazuje, že obraz Boha a Krista v mysli věřícího může mít silný vliv na prožitek víry. Stejně tak barokní kostely působí na smysly člověka. Výzdoba má člověku připomínat nebe s anděly, Boha, Krista a Marii. Hudba varhan a zpěvy chorálů mají upoutat sluch; vůně kadidla působí na čichové vjemy; pozdravení pokoje podání rukou skrze dotyk symbolizuje svatých obcování. Skrze smyslové počitky tak má být budována víra věřících.
Podobně dimenzovaná je i liturgie charismatického hnutí. Patří sem vlajkové tance, divadlo, pantomima, různé hudební projekce, resp. tzv "kreativní liturgie". A nyní bych si dovolil nabídnout svůj neumělý pokus o to, jak vidí, resp. Bývá obvykle vykreslen v pastelových, systých barvách naivního realismu a jeho obrazy jsou podobné fotografiím.
Často bývá zobrazen v apokalypse, kdy přichází pro věrný ostatek, který zachovává sobotu a je pronásledován ctiteli neděle. Mívá vážné rysy a jelikož jsou ideálem lidské rasy lidé bílé pleti, mívá světlé vlasy a modré oči. Připomíná zralého válečníka nebo patriarchu.
Nemá dlouhé vlasy, protože ty jou pro muže ohavností. Podobně jako adventistický Ježíš bývá vyveden v pastelovém naivním realismu. Vždy se usmívá a má dobrou náladu. Mívá dětinsky naivní nebo naopak utrápený, často unylý výraz. Rovněž občas mívá modré oči a světlé vlasy. Dívá se melancholicky nepřítomně a často poukazuje na svoje srdce.
Působí jako již starší, přísný muž, který vyžaduje askesi. Mívá někdy až tvrdé rysy a zpravidla má černé oči, dlouhé černé vousy a vlasy. Tento Ježíš má dlouhé, někdy vlající vlasy a vousy. Nosí volný plášť a sandály. Je nonkonformní, často usměvavý a zřejmě nemá rád autority a establishment.
Bývá velmi lidský, usměvavý a cool. Není křečovitý a zdá se, že je spíše přátelský než přísný. Bývá monumentální, vážný a nemá židovské rysy. Zve všechny hříšníky, kteří prokáží víru a přijímá je milostí. Pokud jde o historickou postavu, vždy se jedná o nějaký pitotreskní až odpuzující obraz, zpracovaný vědecky, s počítačovou grafikou.
Takového Ježíše potřebuje jen hrstka nesvépravných slabochů. Tělo, organismus, je srozumitelným obrazem společenství složeného z různých částí, jež se však svou růzností navzájem nepopírají ani si nekonkurují, nýbrž naopak se doplňují.
A tak, každá po svém, přispívají k úspěšnému, užitečnému fungování celku. Taková funkční, organická spolupráce byla přirozeně odedna pociťována jako žádoucí uspořádání lidského soužití, takže není divu, že se s tímto obrazným využitím představy těla setkáme v řadě antických textů.
Najde se třeba v Platónových i Aristotelových úvahách o soužití ve státě, v židovském prostředí jím Filón Alexandrijský vystihuje působení velekněze, který rozhoduje spory a koná bohoslužbu, a tím propojuje lidi z mnoha stran a věků do jednoho organismu „společenství pokoje a řádu“.
V několika verzích se dochovala bajka Menenia Agrippy, římského konzula z přelomu 6. a 5. století př. n. l., který vzpouru plebejců proti privilegiím senátorů přirovnal k situaci, v níž by se končetiny lidského těla bouřily proti žaludku jen proto, že se jimi nechává nosit a zdánlivě nic nedělá.
Kdybychom tyto různé varianty obrazu těla zkoumali blíže, ukázalo by se, že jednotu či spolupráci nestejných součástí představují s různými důrazy, obraz těla je rámcem, do něhož se vejde ledacos. Také v případě jeho vztažení na církev je třeba věnovat pozornost tomu, co se jím přesně chce říci. O to, že se metafora těla Kristova stala jedním ze základních přiblížení povahy křesťanské církve, se zasloužil apoštol Pavel: v Novém zákoně se obraz církve jako těla objevuje pouze a jen v pavlovských textech.
Tam ve 12. kapitole 1 K 12,14 Pavel poukazuje na rozmanitost částí těla a na to, že jednotu tvoří vzájemná vztahovost k Kristu. Zdůrazňuje, že „tělo není jedna součást, nýbrž mnoho součástí“ (1K 12,14) a že pro Boží působení je charakteristické udělování různých darů (vv. 4-11).
Tomu Pavel čelí obrazem těla, které nutně potřebuje rozmanitost svých součástí, aby vůbec mohlo jako tělo fungovat. „Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch?“ (1K 12,17). Proto zřejmě mezi charismaty, obdarováními, jimiž se projevuje, snad až „prokazuje“ přítomnost a působení Božího Ducha v životech jednotlivých věřících, jmenuje i jen víru samotnou (v. 9).
Když se však takto zdůrazní rozmanitost, nakonec jen naléhavěji vyvstává otázka, co působí jednotu - co tak rozrůzněný celek udrží pohromadě. Na ni také zvolený obraz dává jasnou odpověď: právě a jen příslušnost jednotlivých „údů“ k tělu. Není rozhodující, jestli a do jaké míry člověk odpovídá nějaké představě o tom, jak by se působení Ducha svatého mělo v jeho životě vykazovat, příslušnost částí k tělu se neprojevuje tím, že se navzájem podobají.
V tomto ohledu je pro Pavlův obraz církve jako těla klíčové, že to není tělo jakékoli, jehož vnitřní soudržnost by závisela třeba na ochotě jednotlivých součástí ke spolupráci, nýbrž tělo Kristovo. Příslušnost jednotlivých částí k tělu je dána jejich příslušností ke Kristu. Zde je podle Pavla založena jednota, o které v tomto oddíle promlouvá také, a to velmi radikálním způsobem.
Jako jasná odpověď na to, jak se podle Pavla to připojení ke Kristu uskutečňuje, se uvádí křest a večeře Páně: „křtemu a lámání chleba“ (1K 12,13; Gal 3,27; 1K 10,16). Místo srovnání s Jeruzalémským počátkem však ukazuje Pavel důraz na liturgii a společné shromáždění jako sociální realitu víry.
Krystalická změna nastává v pohledu na církev jako na tělo Kristovo, které je uspořádanou strukturou, a ne jen souborem jednotlivců. Listy Koloským a Efezským rozvíjí tuto představu: Kristus je hlava těla; církev je společenství podřízené Pánu veškerého stvoření.
V Efezu 3,10 se ukazuje, že církev má prostřednictvím svého života zprostředkovat Boží moudrost všem bytostem a svou existencí již nyní ukazovat vztah k vládám a mocnostem.
Historie ekumenických úvah ukazuje, že obraz těla má významný vliv na chápání jednoty a rozdílnosti mezi křesťanskými komunitami. Vztah k Kristu a k sobě navzájem se projevuje v liturgii, uctívání a praktických aspektech života sboru.
Na pozadí biblické teologie těla a inkarnace je nutné vidět, že Boží obraz není omezen na tělo samo o sobě, ale zahrnuje i duši, rozum, vůli a city. Tělo jako nositel vztahu, v němž se projevuje Boží obraz, ukazuje, že Boží lid žije skrze vzájemnou odpovědnost a solidaritu.