Když v prvních staletích života církve křesťané přibývali i na venkov, vznikaly farnosti jako venkovské satelitní obce vůči biskupským centrálám. Farnost je zpravidla vymezena územně, ale může být definována i personálně pro jazykovou skupinu; definuje ji však typicky biskupem ustanovený farář. Postupně se i větší farnosti ve městech dělily do diecézí a menších farností, a vznikala klášterní společenství, která někdy měla charakter farnosti.
- Patrně nejdříve stál u zrodu farností vliv patronů, světšťích pánů, kteří postavili kostel a zajišťovali jeho chod i ekonomické zajištění duchovních.
- Farnost bývá definována jako územní celek, ale situace se mění; řada křesťanů má dnes pobytovou i farní identitu závislou na jejich potřebách a preferencích.
- Diskuse o smyslu farního uspořádání zahrnuje názory na „tekuté“ farnosti versus „stabilní“, místně vázané společenství s různorodým osazenstvem.
Farnost je tedy prostor, v němž kněz a věřící spolupracují na formování komunity věřících. Papež František farnost neodpisuje, ale vyzývá k misijní konverzi a ukazuje, že farnost může mít různé formy v závislosti na kontextu života lidí a společnosti.
Co je farnost a kdo ji má řídit?
Farnost je dílo Ducha svatého, kdy kněz i věřící napomáhají uskutečňovat Boží působení ve společenství. Farnost nemá být jen „farářovým dílem“; má vycházet ze schopností a potřeb farníků a vyrovnávat napětí mezi uzavřením a otevřeností pro „příchozí“, kteří musejí mít kam přijít.
Síť farností byla zásadně změněna za vlády Josefa II., v souvislosti s demografickými a náboženskými změnami ve společnosti. Od té doby se v několika větších vlnách měnila i tehdejší praxe. Růst průmyslových oblastí, vysídlení obyvatelstva po 2. světové válce, nástup sídlišť a další historické vlivy vedly k tomu, že farní život se stal dynamickým a proměnlivým.
Diskuse o smyslu farního uspořádání tedy není jen teoretická. Někteří usilují o „tekuté“ uspořádání, jiní vytvářejí a spoluvytvářejí farnosti pevné, stabilní, které zobrazují rozmanitost a poskytují domov lidem různých věků a zralosti.
Vize farnosti a role pastýřů
Vize farnosti by měla být reálná, naplnitelná a aktualizovatelná podle potřeby společnosti. V současnosti je třeba brát vážně situaci nedostatku kněží a hledat dlouhodobé kroky k řešení, nikoli jen krátkodobé zázračné řešení. Když je vše náležitě připraveno a věřící shromážděni, průvod kostelem k oltáři má své pevné obřadové prvky a odráží vazbu mezi liturgií a pastorační skutečností.
Konat bohoslužbu znamená spolupracovat podle liturgických knih; variace existují, ale žádané je, aby zůstala jednotná podstata liturgie a význam jednotlivých gest byl zachován. Z hlediska pastorace je důležité zachovávat jednotu místní komunity a vyhýbat se extrémům.
Dialog o tom, jak má vypadat mše svatá, je důležitý. Celebrující kněz může rozhodovat o některých aspektech mše jen do té míry, že mu to dovolují liturgické knihy (lektorie, misál). Nad rámec stanovené variability by neměl postupovat. V některých kontextech se hovoří o tom, že lidé stojí během eucharistie a vynechání některých akcí, ale to se dnes již příliš nepřipouští; liturgie dnes umožňuje i klečení či stání podle místních zvyklostí a situace.
Obecně platí, že gesty a postoji liturgie by měly vyjadřovat relevantní význam pro prožívání liturgie a jednotu společenství. Současné pastorační dokumenty doporučují přizpůsobení se eucharistickému společenství a vyvažování mezi tradičním uctíváním a otevřeností pro nové způsoby slavení.
Diakonát a služebné kněžství
Největší praktickou šancí ke správnému prožívání služby sboru je obnovení institutu trvalých jáhnů v západní církvi. Jáhnové jsou ustanoveni „ne ke kněžství, nýbrž ke službě“; diakonát znamená službu, nikoli nahrazení kněžství. Slouží jako služebníci společenství a mají podíl na službě svátosti spolu s kněžími, kteří só svou částí prožívají kněžství v extenzi plnosti svátosti sboru.
Tento pohled zohledňuje prvotní církevní zkušenosti, kdy biskupové, jáhnové i kněží mohli být v určitých dobách zjednoceni v různých formách svěcení - a to i bez následného postupného „řádu“ světit. Koncil klade důraz na fundované sdílení svátosti a na to, že plnost svěcení spadá do biskupa a že kněžské a jáhenské pověření označují dvě formy sdílení této plnosti.
V důsledku toho se navrhuje revidovat tradiční představu „třech stupňů“ svěcení (jáhen, kněz, biskup) a chápat tuto službu jako dvě formy podílu na plnosti svátosti sboru, kterou má jen biskup. Takový pohled má vést k prohloubení služebného charakteru kněžství a k novému pohledu na církevní hierarchii.
Etické a pastoralní výzvy dnešní církve
Mezi výzvy patří riziko klerikalismu a rigidit, které papež František označil za zvrácenosti, a nutnost bratrské lásky, která se nesmí omezovat jen na úzkou skupinu. Církev chce být společenstvím, které povzbuzuje k růstu a k jednotě věřících a zároveň k otevřenosti pro ty, kteří hledají spojení s Bohem.
Domnělá „nadřazenost“ duchovních vůči laikům by měla ustoupit vzájemnému uznání a služebnému duchu. Kristus je jediným Veleknězem; služebné kněžství a jáhenské služby mají sloužit společenství a vyjadřovat duchovní službu v konkrétním společenství.
Benediktinská reflexe a praxe dneška
Vztah mezi liturgií a realitou farního života vyžaduje flexibilitu a respekt k místním podmínkám. Církev chápe, že praxe se mění a že je důležité sledovat, jaké cesty k jednotě a růstu vedou společenství věřících v různých částech světa.
V lednu 2009 vyšel text, který reflektuje tyto otázky, a ukazuje, že bohoslužba bez kněze může být realizována skrze jáhny či laiky při určitém nastavení liturgie; RS a SNBK nabízejí konkrétní rámce, jak tyto bohoslužby organizovat a jaké jsou omezení, aby nedošlo k záměně s eucharistií.
V současné době je důležité, aby kněží i laici spolupracovali ve snaze o autentickou službu lidu Božího, která je formována duchem evangelia, skromností a službou chudým a potřebným.
Vedle teologického rozpracování je nutné být opatrný a vyvarovat se zvykům, které by vyvolaly mylné antepenultní představeni o své moci. Dialog o skutečné povaze kněžství a služby, která má být koncepčně formována, zůstává klíčovou součástí formace kleriků i laických členů společenství.
Beneficiem je, že nová teologická reflexe klade důraz na služebnost a na jednotu církve, která se nekryje s pozicí jednotlivců, ale vychází z farního společenství a sdílení svátosti sboru mezi biskupem, kněžími a jáhnami.
tags: #odsvedceny #knez #slouzi #bohosluzby