Toto živé a osobní poznání Krista nepochází z nás samých, nelze si ho žádným způsobem vydobýt, ale je výhradně darem Ducha svatého. „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). Mezi darem Ducha a zmíněným živým poznáním Ježíše tedy existuje podstatné spojení. Nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán“, pokud ho k tomu nepohne Duch svatý, a v nikom nemůže Duch svatý působit, pokud člověk nevyzná, že Ježíš je Pán.
Tuto pravdu potvrzuje i zkušenost: „síla Ducha“ je dána pouze těm, kdo Ježíše prohlásí za Pána stejně přesvědčivě a bezvýhradně, jak to učinil svatý Pavel v 1 Kor 8,5-6. Na začátku jsem hovořil o tom, jak malý význam má osoba Krista pro víru lidí okolo nás. Týká se ale tento problém skutečně jen ostatních lidí, anebo má - přinejmenším do jisté míry - co do činění i s námi, věřícími a hlasateli evangelia?
Vzpomeňme si na rozhovor, který vedl Ježíš s apoštoly u Césareje Filipovy, a na jeho dvě rozdílné otázky: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ - „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,13-15). Musíme opakovat modlitbu apoštolů „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5) nebo modlitbu, s níž se na Ježíše obrátil otec nemocného chlapce: „Pane, věřím! Pomoz mé slabé víře!“ (srov. Potřebujeme tedy „charismatickou víru“ v Krista. Jak ale může svatý Pavel zahrnout „dar víry“ mezi charismata (srov. 1 Kor 12,9), když je víra božskou (teologální) ctností a stejně jako bez naděje a lásky se bez ní nikdo neobejde?
„Víra je pouze jedna, má však dvě stránky. Jedna její stránka se týká pravd víry … a tato je nezbytná pro spásu … Existuje ale i druhá stránka víry, a ta je darovaná Kristem. Je totiž psáno … ‘jinému se opět dostává víry od téhož Ducha’ (1 Kor 12,8-9). Tato víra, svobodně darovaná Duchem jako dar, se netýká pouze pravd víry, nýbrž je také důvodem činů, které přesahují lidské možnosti. Tento druh víry je plodem zvláštního pomazání Duchem. Dostane-li se člověku tohoto zvláštního pomazání, může společně s Janem prohlásit: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6,69), „my jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14).
Víra se stává jakýmsi druhem poznání a vidění, vnitřním osvícením. Slyšíte Ježíše, jak říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Pomazaná víra dodává řeči prorockou moc. Dovolte mi, abych vysvětlil, jak k tomu dochází, když kážeme o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Pánu.
Během promluvy si kazatel v jisté chvíli a zcela nezávisle na svém rozhodnutí uvědomí, že v něm začíná cosi působit - jako by skrze jeho hlas přicházel signál na jiné vlnové délce. Uvědomuje si ho proto, že začíná cítit hluboké pohnutí a vnímá, že je nadán mocí a promlouvá mimořádně přesvědčivě. Přitom si je však zcela jasně vědom, že nic z toho není jeho zásluha. Vycházejí z něj pronikavá a sebejistá slova a on zakouší dotyk oné „moci“, kterou vnímali také všichni Ježíšovi posluchači. V takový okamžik pak lidský řečník a lidský hlas zcela umlká a ustupuje stranou, aby dal volný průchod zcela jinému hlasu. Kdosi řekl: „Když pravý prorok hovoří, mlčí.“
Neboť tehdy, když hovoří pravý prorok, má mluvit někdo úplně jiný. Samozřejmě že k tomu nedochází po celou dobu se stejnou intenzitou. Některé okamžiky jsou výjimečné. Bohu stačí jen jediná věta, jediné slovo. Řečník i posluchači mají pocit, že v určité chvíli se s kazatelovými slovy mísí ohnivé jiskry a tato slova se pak žhaví do běla a září. Ze všech možných obrazů je představa ohně k popisu tohoto působení Ducha nejméně nepřiměřená. Proto se také o Letnicích Duch svatý ukázal v podobě „jazyků jako z ohně“ (Sk 2,3).
O Eliášovi čteme, že „povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň“ (Sir 48,1), a v knize proroka Jeremiáše prohlašuje sám Bůh: „Copak mé slovo nepálí jak oheň … není jako kladivo, které roztlouká skálu?“ (Jer 23,29). Předtím než se vydáme konat dílo evangelizace, nám tedy zbývá udělat jediné: jednoduše poprosit o pomazání.
„Křest Duchem svatým“ je biblický termín, který se hovoří v evangeliích (Mt 3,11; Mk 1,8; Lk 3,16; J 1,33) a dále na dvou místech ve Skutcích (Sk 1,5; Sk 11,16). V epištolách se o křtu Duchem píše v 1K 12,13. Otázka je, zda to, co se odehrálo o Letnicích, případně v Samaří (Sk 8) a u Kornélia (Sk 10) je nadčasovým principem, který bychom měli nazývat křest Duchem a který je normou pro všechny věřící.
Ve Skutcích nacházíme také, že chápal Lukáš letnicí jako Boží svědectví o tom, že Bůh do nového společenství křesťanů přijal na stejném základě čtyři různé skupiny lidí - Židy, Samařany, pohany a Janovy učedníky. Dvojstupňová zkušenost se opakuje ještě jednou mezi Janovými učedníky (Sk 19).
- Jak naplnit Ducha svatého? Pro každého křesťana je nejdůležitější usilovat o naplnění Duchem svatým. Křestanství bez Ducha svatého je spíše teorie než živá praxe. Požádání o naplnění v modlitbě a ochota žít pod vedením Ducha vede k duchovní moci a službě.
- Praktické kroky: vyhledat Boží tvář, prozkoumat hříchy, podřídit život Ježíši, modlitba a požádání o křest Duchem svatým. Znaky víry, modlitba, chvaly, a poslušnost formují plnost Ducha.
- Ochrana před překážkami: nevyznaný hřích, neodpuštění, chybné postoje, soustředění na metody, zapojení do okultních praktik. Bez vyznání a pokání se život bez Ducha může zhoršovat.
Podrobnosti o církvi, službě, modlitbě a uctívání ukazují, že Ducha svatého lze poznat i v komunitě, kde lidé sdílejí a milují. Duch svatý je osoba a Bůh; uctívání Ducha svatého je opodstatněné, pokud vychází z lásky k Bohu a souvisí s chválou Otci a Synu. V dopisech rané církve je vidět, že uctívání a modlitba se týkají i Božího Ducha a že trojiční obraz je způsob, jak chápat Boží jednání ve třech osobách, které spolu jednojednoduše tvoří jednoho Boha.
Pronikáme-li do zejména praktických znaků jeruzalémské církve, vidíme: učení apoštolů, společenství, lámání chleba a modlitby; to vše vede k šíření evangelia a k tomu, že Pán denně přidával k jejich společenství ty, kdo byli spaseni. A my bychom se měli učit: studium Písma a apoštolského učení, společenství, sdílení, služba a evangelizace tvoří klíčové znaky Duchem svatým naplněné církve i dnes.
Ať Duch svatý obnovuje znaky jeruzalémské církve i v naší současnosti!
