Kněz je duchovní osoba pověřená vykonáváním náboženských obřadů a prostředkováním mezi člověkem a božstvem. V křesťanském pojetí je kněz služebníkem církve, který uděluje svátosti a vede bohoslužby. Kněžství jako náboženská instituce sahá hluboko do starověku a objevuje se prakticky ve všech známých civilizacích. Ve starém Egyptě tvořili kněží mocnou kastu spravující chrámy, pečující o sochy božstev a vykonávající složité rituály nezbytné pro udržení kosmického řádu. Starověký Izrael vytvořil specifickou podobu kněžství vázanou na kmen Lévi a rod Áronův. Levitští kněží sloužili nejprve u přenosného stánku úmluvy, později v jeruzalémském chrámu. Pouze velekněz směl jednou ročně vstoupit do nejsvětější svatyně, kde podle tradice spočívala archa úmluvy. Obětní kult zahrnoval zápalné oběti zvířat, oběti pokrmů a kadidla. Křesťanství zpočátku nemělo zvláštní kněžský stav v tradičním smyslu. Novozákonní texty hovoří o starších (presbyteroi) a správcích (episkopoi), kteří vedli místní obce. Teprve postupně se vyvinula hierarchická struktura s biskupy, kněžími a jáhny. Rozhodující byl vývoj učení o eucharistii jako oběti, která vyžaduje oprávněného služebníka. Od 3. Středověká západní církev vybudovala propracovaný systém kněžského svěcení a vzdělávání. Kněžské svěcení uděloval biskup vkládáním rukou a pomazáním olejem. Svěcenec přijímal nezrušitelné znamení (character indelebilis), které ho navždy odlišovalo od laiků. Kněží byli vázáni celibátem, tedy povinností žít v bezženství, která se na Západě definitivně prosadila během gregoriánské reformy v 11. století. Reformace 16. století zásadně přehodnotila pojetí kněžství. Martin Luther hlásal všeobecné kněžství věřících a odmítal svátostný charakter ordinace. Protestantští duchovní nejsou kněžími v katolickém smyslu, nýbrž kazateli a služebníky slova.
V českých zemích prošlo kněžství bouřlivým vývojem. Husitské hnutí požadovalo reformu duchovenstva a přijímání pod obojí způsobou pro laiky. Utrakvističtí kněží se odlišovali od katolických přijímáním z kalicha, avšak zachovávali jinak tradiční obřady. Jednota bratrská vytvořila vlastní duchovenský stav, jehož členové byli voleni losem. V katolické církvi je kněžství jednou ze sedmi svátostí, kterou uděluje biskup kandidátovi po dlouhé přípravě v semináři. Svěcení probíhá při slavnostní bohoslužbě vkládáním rukou a konsekrační modlitbou. Kněz v běžné pastorační službě spravuje farnost, slouží bohoslužby, vyučuje náboženství, připravuje věřící ke svátostem a doprovází je v důležitých životních okamžicích od křtu přes svatbu až po pohřeb.
Jáhen: První stupeň, který připravuje muže na kněžství. Biskup: Nejvyšší stupeň, který uděluje plnost kněžské moci. Kněz je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Díky kněžím můžeme přijímat svátosti, které nás posilují na naší cestě víry. Kněz je tím, kdo nám přináší Boží slovo a vysvětluje nám jeho význam. Být knězem znamená přijmout výjimečné povolání. Kněz se zavazuje k celoživotní službě. Své povolání bere vážně a zasvěcuje mu celý svůj život. Odmítá osobní majetek a žije prostě. Podřizuje se církevní hierarchii. Kněžství není povolání, které si člověk vybere sám, ale je to dar od Boha, na který člověk odpovídá. Svátost kněžství zanechává nesmazatelné znamení na duši kněze. Kněz je povolán k tomu, aby byl služebníkem Boha a lidí. Knězem se může stát pokřtěný muž, který cítí Boží povolání k této službě a absolvuje náležité duchovní a teologické vzdělání. Důležité je, aby měl pevný charakter, byl duchovně zralý a měl opravdovou touhu sloužit druhým.
Návaznost na farnost: Kněz v katolické praxi slouží ve farnostech, kdy farář (kněz pověřený správou farnosti) koordinuje pastorační práci a administrativu. Farní vikář označení pro dalšího kněze ve farnosti, určeného k výpomoci faráři (lidově a nepřesně bývá označován kaplan). Kaplan je kněz pověřený pastorací v určitém zvláštním prostředí - např. vězeňský kaplan, vojenský, nemocniční.
Postavení v hierarchii: Biskup - kněz, který byl jmenován papežem a třemi pověřenými biskupy vysvěcen na biskupa jako nástupce apoštolů. Je to třetí a plný stupeň kněžského svěcení. Obléká fialovou kleriku. Při bohoslužbách má na hlavě mitru a v levé ruce drží berlu. Zastává řízení diecéze a má plnou svátostnou moc. Titul Jeho Excelence (J.E.), oslovení Vaše Excelence. Civilně pane biskupe, nebo otče biskupe.
V rámci římskokatolické církve existuje několik hlavních titulů a jejich nositelé: Papež - hlava katolické církve a římský biskup, titul Jeho Svatost (J.S.). Kardinál - nejvyšší hodnostáři, mohou volit papeže; titul Jeho Eminence (J.Em.). Arcibiskup - hlava arcidiecéze, titul Jeho Excelence (J.E.). Arcibiskup nosí fialovou kleriku. Znak a heraldika: erb, klobouk, střapce a palium podle hodnosti. Nuncius - papežský velvyslanec, titul Jeho Excelence. Znak nuncia zobrazuje rodový erb nebo osobní znak nositele.
Další významné role: Kanovník - člen kapituly kolem významného místa; prelát papežské kurie - vysoký kuriální úředník ve Vatikánu; primás - čestný titul prvního arcibiskupa v určité zemi; metropolita - arcibiskup stojící v čele provincie; prelát papežské komory - komoří; koadjutor - nástupce v diecézi; biskup-sídelní a biskup-titulární.
tags: #oznaceni #katolickeho #kneze