V. Z přísně tajného záznamu rozhovoru velvyslance SSSR v Československu S. V. Červoněnka s členem ÚV KSČ Vilémem Novým naznačuje, že sebeupálení Jana Palacha nebylo jen čistě spontánním činem jednotlivce, ale mělo širší politické souvislosti a vyvolalo ostrou reakci různých skupin v KSČ i mimo ni.
„Sebeupálení Jana Palacha veřejně odsoudili pouze straničtí konzervativci, zejména dogmatici z okruhu libeňské organizace KSČ,“ uvedl text, který popisuje, jaké teze o Palachově činu převzali vybraní představitelé komunistické moci a jak je šířili v veřejném prostoru. V té době se objevovala teze o „studeném ohni“, kterou na konci ledna 1969 šířil i poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový v rozhovoru pro AFP.
Podle Nového měl Palach údajně přesvědčit, že bude „polit látkou, jež sice hoří, ale přitom nepálí“ - ačkoli podle autorů záznamu neexistuje žádná taková chemická látka. Demonstrativní akce samotná podle něj nebyla úspěšná a Palach se popálil; odpovědnost údajně měla připadnout „pravicovým“ spisovatelům a publicistům. Tento názor Nový opakoval i 20. února 1969 na veřejné schůzi poslanců v České Lípě, kde doplnil jména viníků:
- spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout,
- studentský představitel Lubomír Holeček,
- sportovec Emil Zátopek a
- šachista Luděk Pachman.
Nového výroky vedly v březnu 1969 k podání žalob na ochranu osobnosti, což vyústilo v soudní proces, který skončil zamítnutím žalob. Libuše Palachová se nechala zastoupit JUDr. Dagmar Burešovou, a tak se spojily samostatně podané žaloby 20. května 1969 ke společnému projednání.
Nový se nejdříve snažil protahovat proces obstrukcemi a tvrdil, že žaloby byly z nátlakové akce, jejímž cílem bylo „skandalizování a odstranění funkcionářů, oddaných KSČ, věci socialismu a spojenectví se SSSR“. Tvrdil dále, že jeho výroky byl vyslovil jako poslanec a tedy má podle jeho slov imunitu. Obhájci žalobců namítli, že k vynesení rozsudku je příslušný jen soud a žádný jiný státní orgán nemůže tyto spory rozhodovat podle stanoviska Nejvyššího soudu ČSR.
V létě 1969 se politická situace značně přiostřila kvůli prvním výročím srpnové okupace. Ve velkých městech probíhaly pouliční demonstrace, které byly násilně potlačeny, a následně zasáhla Státní bezpečnost proti autorům a signatářům petice Deset bodů, která odsuzovala okupaci a následné politické ústupky. Hlavní postavou petice byl Luděk Pachman, spolu s ním byli zatčeni historik Jan Tesař a sociolog Rudolf Battěk, avšak k procesu nakonec nedošlo a po deseti měsících byli propuštěni.
Pachman byl s pouty na rukou přivezen k soudu v souvislosti s trestním řízením, ale ze sporu s Vilémem Novým neustoupil. Zároveň Nový usiloval o to, aby o sporu rozhodoval okresní soud v Českém Lípě, ne obvodní soud pro Prahu 7; jeho snaha však byla překážena tím, že okresní soud v České Lípě nebyl podle žalobců vhodný pro rozhodnutí v této věci.
V průběhu vyšetřování se vyslechli svědci, kteří se zúčastnili veřejné schůze v České Lípě. Bylo zjištěno, že průběh schůze byl natočen magnetofonovým pásem. Na konci července 1970 svědčil pracovník zemědělské redakce Československého rozhlasu Vladimír Hončík, který schůzi náhodně zaznamenal spolu s kolegy. Přestože žalobci získali jasný důkaz o hanlivých výrocích Viléma Nového, soudní řízení nevedlo k jejich vítězství.
Soudkyně JUDr. Jarmila Ortová vynesla 30. července 1970 rozsudek, kterým zamítla žalobu s odůvodněním, že Vilém Nový měl na kritiku činu Jana Palacha nejen právo, ale i povinnost. Projev o „studeném ohni“ pronesený v českolipském hotelu Merkur zůstává součástí historicko-společenské diskuse o Palachově činu a jeho kontextu v tehdejší společnosti.
Na Václavském náměstí 20. ledna 1969 vstoupil Palach do dějin jako dvacetiletý student, který se zapálil na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy s cílem vyburcovat občany k odporu proti nastupující normalizaci. Ačkoliv na jeho protest i smrt reagovaly statisíce lidí, další omezení občanských svobod se nezabránilo. Od Palacha doby vyvstává otázka, zda měl čin Smysl a jaký byl jeho dopad na další vývoj společnosti.
Sborník Jan Palach ’69 nabízí řadu textů, úvah a dokumentů, které mají napomoci hledání odpovědí. Kniha přináší detailní popis Palachova příběhu a jeho radikálního protestu, a zároveň mapuje teologické, filosofické i umělecké reflexe spojené s Palachem. Dále se detailně věnuje osudům Palachových následovníků a předchůdců v Československu a dalších státech východního bloku a obsahuje rozsáhlou edici archivních dokumentů a fotografií shromážděných během vyšetřování státními i veřejnými orgány.
Veřejné a státní bezpečnosti shromážděné materiály byly pro většinu z nich dosud nepublikované a poskytují důkladný obraz o tehdejším prostředí a tlaku, který provázal Palachovu smrt a následné politické procesy.
Souvislosti s „starým zákonem“ a politickým diskursům
V kontextu tehdejšího politického vývoje po srpnové okupaci 1968 se ukazuje, že stanoviska a postoje hlavních aktérů (včetně nejvyšších státních představitelů) silně reagovala na vyhrocení politických a společenských nálad. Moskva i Brusel vyvíjeli tlak na udržení moci a stability, což ovlivnilo způsob, jakým byly Palachovy skutky interpretovány a jaké následky z nich vyplývaly pro veřejný i politický diskurs.
Podle oficiálních projevů a historických záznamů byla reakce na Palachův čin ovlivněna nejen interními postoje KSČ, ale i mezinárodním kontextem a tlakem sovětského vedení. Přestože se v některých kruzích hovořilo o „samotném činu proti režimu“, jiní vyzdvihovali potřebu vzniku veřejné reflexe a težšího nátlaku na politické oponenty, což vedlo k rozšíření diskusí o tom, jak má společnost reagovat na Palachův čin a jak má být udržována veřejná morálka a loajalita vůči režimu.
Pro rekapitulaci: Palachova smrt a následné politické procesy odrážejí tehdejší napětí mezi snahou o reformu a nutností udržet moc nad veřejným pořádkem. Tyto diskuse a soudní spory ilustrují, jak se tehdejší společnost vyrovnávala s otázkami svobody, odpovědnosti a významu veřejného činu v konfrontaci s totalitními praktikami.
Dodatečně se objevují i poznámky o tom, že některé výrazy a motivy užité v diskusích o Palachově činu byly vyzdviženy v různých politických souvislostech, a že snahy o interpretaci a rámování Palachova činu určovaly i debatu o významných dnech a jejich zařazení do seznamu památných událostí.
Vzpomínka zdravotní sestry Liany Hanusové na Jana Palacha
Roku 2009 vyšlo souborné dílo, které podrobněji popisuje Palachův příběh, jeho protest a reflexe v teologické, filosofické i umělecké rovině a zmiňuje osudy Palachových následovníků i předchůdců v rámci Československa a v dalších státech východního bloku. Dochované archivní dokumenty a fotografie, shromážděné ve spolupráci s Veřejnou bezpečností a Státní bezpečností, poskytují bohatý materiál pro hlubší historickou analýzu.
Historické shrnutí a odkaz na současnost
Jan Palach zůstává symbolem odvahy a oběti, i když jeho čin vyvolal i množství legitimních i kritických názorů na smysl protestu a jeho dopady na tehdejší společnost. Srovnání mezi různými interpretacemi ukazuje, jak složitá a vícevrstevná je diskuse o Palachově činu a jaký vliv měl na vývoj občanských práv a svobod, politické kultury a historické paměti v ČR i ve střední Evropě.