Pamatka zesnulých a bohoslužba v kryptě: význam, významy a společenství

Žalmu si dobře uvědomoval roli člověka na světě, když psal “…jsem na zemi jenom hostem…“ Přijdeme na svět, chvíli pobudeme a potom zase odcházíme. Ačkoliv si dnes připomínáme památku těch, kteří již odešli z tohoto světa, jsme do tohoto “svátku”, připomínky zahrnuti i my sami, týká se nás. Teď, kteří máme ještě nějaký čas na zemi vyměřený, mohou tyhle chvíle v jistém dobrém smyslu být darem, v tom, abychom si, vedle procházení zármutkem a možností sdílet bolest, vnímali, koho máme kolem sebe, ať už je to rodina nebo přátelé, co to je síla společenství, jak důležitá je hodnota lidské podpory a sounáležitosti, a abychom si též připoměli, jakým darem je život a jak neopakovatelný a vzácný je každý den, a podle tohoto poznání s tím také zkoušeli naložit.

Sestry a bratři, i k nám dnes a kterýkoliv další den přichází Ježíš, aby byl hostem v našem domě, s velkorysostí a uvědoměním, že už nemusíme žít žádný náhradní plán „B“, ve kterém nám lásku a porozumění nahrazují třeba blbá nálada, msta, peníze nebo moc nad druhými. Každému z nás teď říká: „Pojď dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě.“ Ježíšova nabídka po nás často vyžaduje zacheovskou odvahu být trapný v tomto světě mnohé lži a nenávisti - s vírou v lásku a naději, ale je to tak. Je v našich rukou, jak s tím naložíme, ale čas, který na to máme, má svůj začátek a konec.

My ho můžeme “pouze” přijmout a pohostit, to je v moci našeho svobodného rozhodnutí, jak s “návštěvou” naložíme. Ježíš tedy Zachea pěkně “usadil” z výšky stromu zpět na zem a nechal si od něj chvíli posluhovat. Nechal Zachea, aby byl lidský. Berme to symbolicky, jako proměnu, jako působení Boží lásky, díky kterému se můžeme stát sami sebou. Všichni jsme milovanými Božími dětmi, Bůh nás přijímá i s tím, co se lidem kolem nás nelíbí.

Čteme v evangeliu, že ti, kdo viděli Ježíše vstoupit do Zacheova domu, brblali: „On je hostem u hříšného člověka.“ Velmi rychle byli se Zacheem hotovi. Ale hned v dalším verši čteme, jak se Zacheus před Ježíšem ospravedlňuje: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“

Kdo z nich se zachoval podobně? O tom Bible nic neříká. Možná Zacheus vylezl na strom nejen ze zvědavosti, ale také s nevyslovenou nadějí, že tento procházející galilejský rabbi může změnit jeho život, přestat s kolotočem zla, ve kterém mu peníze kompenzují nedostatek přijetí od druhých a zároveň tuto propast čím dál víc prohlubují.

Sestry a bratři, i k nám dnes a kterýkoliv další den přichází Ježíš, aby byl hostem v našem domě, s velkorysostí a uvědoměním, že už nemusíme žít žádný náhradní plán „B“, ve kterém nám lásku a porozumění nahrazují třeba blbá nálada, msta, peníze nebo moc nad druhými. Každému z nás teď říká: „Pojď dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě.“

Ježíšova nabídka po nás často vyžaduje zacheovskou odvahu být trapný v tomto světě mnohé lži a nenávisti - s vírou v lásku a naději, ale je to tak. Je v našich rukou, jak s tím naložíme, ale čas, který na to máme, má svůj začátek a konec.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kázání. V tento den se v kostelech konají zádušní mše a věřící se za mrtvé modlí, neboť podle křesťanské víry duše zemřelých se v očistci očišťují z hříchu pozemského života. Jejich utrpení pak lze modlitbami, zádušní mší a konáním milosrdných skutků zmírnit.

Podle lidové tradice dušička svou cestu najde v temnotě noci právě podle rozžatého světýlka. Památka zemřelých je největším svátkem vedle Vánoc, který v Česku „slaví“ jak křesťané, tak i ateisti a to vzpomínkou, s láskou vyzdobených rodinných hrobů či zapálením svíčky. Pro katolíky znázorňují živé květiny víru ve věčný život a mají demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. Dušičky jsou podle katolické terminologie svátkem Všech věrných zemřelých.

Svátek se začal slavit v roce 998 ve francouzských klášterech benediktinů, kde ho ustanovil jejich opat Odilo a odtud se šířil do dalších zemí křesťanské Evropy a roku 1300 byla údajně schválená v Římě. V Aragonii toho dne začali kněží slavit tři mše svaté za zemřelé. Papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil r. 1748. K určení těchto vzpomínkových svátků na počátek listopadu měla církev dobrý důvod, překrýt tak pohanské zvyky a rituály, které se zejména v tomto čase vztahovaly ke světu zemřelých.

U nás se ve starých slovanských zvycích udržovaných ve starších dobách a místy i v 19. století konaly Dušičky. Nemůže-li stará osoba na Dušičky na hřbitov, slavívá slavnost za zemřelé aspoň v domácnosti. Večer na Dušičky přilepí rozžaté svíčičky po stole, při každé jmenujíc dušičku, za kterou ji rozsvěcuje. O dušičkách se o půl noci otevírají všechny hroby a mrtví v rubáších jdou průvodem do chrámu modlit se při službách Božích, jako za živá. „Pouhým zrakem jich však nelze spatřit.“

Na území jihočeského Doudlebska se pekly tzv. V noci z 31. října na 1. listopadu slavili Keltové konec léta a nový rok svátkem Samhain. Ten byl podle keltské tradice časem, kdy se duše zesnulých vrací domů a jejich příbuzní jim svítilnami z vydlabaných řep pomáhají na cestě do podsvětí. Na ochranu před zlými duchy se lidé převlékali do hadrů a malovali si obličeje. Zakládali ohně, dnes už se jen symbolicky zapalují svíčky. Svátku Samhain je svou podstatou a znaky nejvíce podobný svátek Halloween slavený večer 31.

1. 2. listopadu je Památka všech věrných zemřelých, příležitost vzpomenout na předky a posílit naději na shledání v věčnosti.
2. Pro křesťany pohřeb znamená vyprovázení a modlitbu za zemřelé, svíce a květiny symbolizují věčný život duše.
3. V roce 2023 bylo katolickými obřady doprováno 16,6 % pohřbů, celkový počet pohřbů byl 18 685 a počet zemřelých 112 795.

tags: #pamatka #zesnulych #bohosluzba #krypta