V následujícím textu se propojují fragmenty vyprávění pamětníků z Banátu, úryvky o Napoleonovi na Svaté Heleně a historické poznámky, které společně vytvářejí obraz posledních dnů Napoleona i způsobů, jakými se historici snaží chápat jeho vliv na Evropu.
Mariana Klepáčková, narozená 29. září 1942 v rumunské vesnici Svatá Helena, popsala rodinné kořeny a cestu z Banátu do světa práce, která zahrnovala i období sloužení a práce na polích. Pochází z tamní komunity českých osadníků a její pradědeček přišel z Čech na území Banátu začátkem dvacátých let 19. století.
Otec Václav Klepáček bojoval v první světové válce a více jak rok strávil v zajetí v carském Rusku. Od dětství pomáhala pamětnice rodičům na poli a naslouchala vyprávění tatínka. Vychodila čtyři ročníky místní školy a od té doby pracovala po celý život na poli.
Provdala se v sedmnácti letech a vychovala dohromady pět potomků. Manžel pracoval od začátku 60. let v nedalekých rudných dolech a následkem zdravotních problémů zemřel ve věku 57 let. Dceru pamětnice v květnu 1979 usmrtil blesk. Syn odešel po zavření dolů za prací do Čech, kde pracoval dva roky.
„Když mě paní pustila, dala jsem si do igelitky šaty. Měla jsem jedny nebo dvoje šaty s sebou, neměla jsem víc šatů, abych se převlékala. Když jsem to vzala, jako když se vidím dnes, hop a skok a utíkala jsem až domů a za hodinu jsem byla doma.“
Ale k dalšímu příběhu: „Přijel nějaký pán z Temešváru a hledal tu holky, aby šly sloužit. Hrůzovi měli strejčka - pak začaly hory a on vozil horníky. Přivezl toho pána, který hledal holku, že má doma klučíka.“
Toto svědectví je součástí širšího rámce o životě na Svaté Heleně a v Banátu, kde se mluvilo o těžkostech, práci, odvaze a rodinných osudech.
Štefanie Táborská, rozená Šibalová, přišla na svět 7. ledna 1950 v české obci Svatá Helena v rumunském Banátu. Vyrostla ve velmi chudých poměrech, její rodiče Anna a Rudolf se živili jako malorolníci. Původně byla jednou ze čtyř dcer svých rodičů, ale dvě její sestry umřely zanedlouho po porodu.
Ve Sv. Heleně navštěvovala místní školu, vychodila zde čtyři ročníky a poté pomáhala rodičům v hospodářství. Od čtrnácti let sloužila a hlídala děti v rumunských rodinách, nejprve se svou starší sestrou Annou v Nové Moldavě a záhy poté v Temešváru, odkud utekla zpátky domů. Roku 1967 se provdala za Václava Táborského, tedy v době, kdy jí bylo pouhých sedmnáct let.
Manžel pracoval v uhelných dolech, mezitím co se pamětnice starala o chod hospodářství a výchovu potomků. Starší sestra Anna se po roce 1989 přestěhovala do Žatce, kde nyní stále žije. Pamětnice v době natáčení žila ve Sv. Helena.
Jedním z klíčových zdrojů pro chápání Napoleona na Svaté Heleně jsou záznamy Las Cases a Antommarchiho. Las Cases byl s Napoleonem v týdnech mezi bitvou u Waterloo a odplutím na Svatou Helenu a jeho zápisky jsou plné vznešeného patosu a bezmezného obdivu.
Jeho zápisky jsou doplněny ilustracemi z 19. století a předmluvou překladatele Aleše Pohorského, který ovšem nebyl historik. Z hlediska historiků chybí v knize vklad historika, který by téma okomentoval a zasadil do reality.
Napoleonovy myšlenky a jeho podoba svědčí o touze po sjednocení, což je patrné v jeho vizích evropské myšlenky, zákoníku a volného cestování. Současně se v textu objevují poznámky o pokusech o únik Napoleona do Ameriky, které ilustrují jeho ambici i rizika spojená s britskou odpovědí.
Las Cases popisuje obrovský zájem, který Napoleon vyvolal mezi obyvateli Anglie, když byl ještě na lodi v Lamanšském průlivu. Lidi vábila zvědavost zahlédnout největšího nepřítele; tisíce lodí pokrývaly moře a veřejné shromáždění by se dalo popsat jako početná manifestace zájmu.
Vliv Napoleona na Evropu byl složitý: po konci jeho éry byl vnímán jako potížista, i když sám Las Cases i Napoleon věřili v určité vizi míru a civilizačního ideálu. A dnes se lze setkat s názorem, že i ti, kdo s Napoleonom nesympatizují, mohou cítit, že jsou součástí společnosti vizionářů.
Napoleonův záměr s evropskou myšlenkou, s evropským zákoníkem a s volným cestováním bez nutnosti opouštět společnou „vlast“ zůstává předmětem úvah historiků a čtenářů. Co k tomu vlastně dodat?
