Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 26. Evangelium dnešní liturgie vypráví o krátkém dialogu mezi Ježíšem a apoštolem Janem, který mluví jménem celé skupiny učedníků. Viděli člověka, který ve jménu Páně vyháněl démony, ale bránili mu v tom, protože nepatřil k jejich skupině. Ježíš je na tomto místě vyzývá, aby nebránili těm, kdo konají dobro, protože přispívají k uskutečnění Božího plánu (srov. Mk 9,38-41). Pak je napomíná: místo abychom lidi dělili na dobré a špatné, jsme všichni povoláni bdít nad svým srdcem, abychom nepodlehli zlu a nedali pohoršení druhým (srov. v. Stručně řečeno, Ježíšova slova odhalují pokušení a nabízejí povzbuzení. Pokušením je uzavřít se. Učedníci by rádi zabránili dobrému dílu jen proto, že člověk, který ho vykonal, nepatřil k jejich skupině. Myslí si, že mají „výhradní práva na Ježíše“ a že jsou jediní oprávnění pracovat pro Boží království. Tímto způsobem se však nakonec cítí privilegovaní a považují ostatní za vetřelce, dokonce se k nim chovají nepřátelsky. Musíme si však také dávat pozor na uzavírání se v církvi. Protože ďábel, který rozděluje - to je to, co slovo ďábel znamená, že rozděluje -, vždy podsouvá podezření, aby lidi rozdělil a odloučil. Zkouší to lstivě, a pak se může stát to, co s těmi učedníky, kteří zašli tak daleko, že dokonce vyloučili ty, kteří vyhnali samotného ďábla!
Jakožto radostné a náročné vedení pro věřící Ježíš vyzývá: Modlit se za odpuštění a otevřenost společenství.
Nejprve si tedy položme otázky z dnešní liturgie: Proč hledáme Pána? Proč hledám Pána? Jaké jsou motivy mé víry, naší víry? Musíme to umět rozlišovat, protože mezi mnoha pokušeními, která nás potkávají, je i jedno, které bychom mohli nazvat modlářským pokušením. Je to to, které nás vede k tomu, abychom hledali Boha pro svůj vlastní užitek, abychom řešili své problémy, abychom díky němu měli to, co nemůžeme získat sami, tedy kvůli vlastnímu zájmu. Takto však víra zůstává povrchní a dokonce - mohu-li to tak říci - víra zůstává závislá na zázracích. Hledáme Boha, abychom se nasytit, a když se nasytíme, zapomeneme na něj.
V centru této nezralé víry není Bůh, ale naše vlastní potřeby. Pomoci nám může druhá otázka, kterou zástup klade Ježíšovi: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ (v. 28). A Ježíš ukazuje cestu: Božím dílem je přijmout toho, koho Otec poslal, tedy přijmout Ježíše. Není to žádné zavádění náboženských praktik nebo dodržování zvláštních předpisů; je to přijetí Ježíše do našeho života, prožívání příběhu lásky se samotným Ježíšem. On je ten, kdo očistí naši víru. Pán touží po vztahu lásky.
To platí ve vztahu k Bohu i v našich lidských a společenských vztazích. Pokud se snažíme především o uspokojení svých potřeb, riskujeme, že budeme využívat lidi a situace pro své vlastní cíle. Výzva evangelia zní: místo abychom se starali jen o hmotný chléb, který nás živí, přijměme Ježíše jako chléb života a počínaje přátelstvím s ním se učme milovat jeden druhého.
Úvahy nad tím, co je pro nás nejdůležitější, pokračují v souvislosti s příběhem bouře na Genezaretském jezeře (Mk 4,35-41).
Člun, ve kterém se učedníci plavili přes jezero, byl bičován větrem a vlnami a oni se báli, že se potopí. Ježíš je s nimi na lodi, ale sám spí na zádi na polštáři. Učedníci, plní strachu, na něj volají: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“
Zvláště když máme pocit, že se potápíme, volajíce: „Pane, proč mlčíš a nic pro mě neděláš?“ Zkoušky a zkoumání víry často prověřují naši schopnost vzývat Boha v těžkostech. Modlitba je volání: „Pane, zachraň mě!“ A Ježíš utišuje vítr a vlny.
Učedníci se ho ptají: „Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?“ (v. 40). Je to výzva i pro nás, abychom neplýtvali časem na sledování problémů, ale obraceli oči k Pánovi a svěřovali mu své starosti.
Nádherně doplňuje obraz spojení s Ježíšem: Já jsem pravý vinný kmen a vy jste ratolesti (Jan 15,1-8). Zůstávat ve mně a já v vás - to je nezbytný základ plodnosti.
Kdo zůstane ve mně a zůstane-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. V evangeliu, které připomíná pátou velikonoční neděli, Ježíš zdůrazňuje trvalost spojení: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (v. 4).
Plodnost našeho života závisí na modlitbě a na vzájemném vztahu s Kristem. Otázky položené Ježíšovi jsou i otázkami nám: Jak žít jako spojení s Bohem, abychom dělali dobro pro druhé a pro svět?
Modlitba díkůvzdání má své kořeny v příběhu deseti malomocných (Lk 17,11-19). Jen jeden se vrátil a poděkoval; ten byl Samarita. Tento příběh rozděluje svět na ty, kteří děkují, a ty, kdo berou všechno jako pro sebe. Katechismus připomíná: „Každá událost a každá potřeba se může stát důvodem k díkůvzdání“ (KKC, 2638).
Návod k díkům vychází z eucharistie jako jádra díkůzdávání. Křesťané všech vyznání se učí neustále děkovat Bohu za dar života a za to, že jsme milováni dříve, než milujeme. V praxi to znamená žít s vděčností a šířit radost, kterou přináší Evangelium.
V průběhu dnešní řeči papeže Františka připomínáme, že Boží milosrdenství je srdcem evangelia a že mír je cíl, ke kterému směřují dialog a dialogické svědectví celé církve.
Účastníme se modliteb za papeže Františka a vyprošujeme mu potřebu Božího požehnání. Papež František si zvykl zakončovat projevy slovy: „Nezapomeňte se za mě modlit“. Připomínáme také význam děkování: obrigado - slovo, které vyjadřuje vděčnost a ochotu oplatit dobro.
Nyní se zaměřme na praktickou stránku: vyprošujme milost překonat pokušení soudit a škatulkovat. Modlitba za uzdravení papeže Františka se koná po celém světě, a Svatý otec nabádá ke spojení modlitby s konkrétní službou lidstvu.
V této souvislosti je vhodné připomenout slova z Ježíšova učení o bratrství a službě. Všechny lidé jsou děti téhož Otce a všichni jsme voláni žít v bratrství, které překračuje hranice vyznání a kultura.
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se. Tobe, který jsi pravý Bůh a pravý člověk, buď s námi.
Církev, svět a papež František - Martin Vaňáč
Na závěr výzva: modlete se za papeže Františka a vyprošujte mu dar pokojného a požehnaného působení ve službě celému Božímu lidu.