Při bohoslužbách čtvrté neděle adventní se připomíná i v evangelických církvích postava, která jinak v tomto prostředí přichází poměrně zkrátka: Ježíšova matka Marie.
Mívám se svými farníky jednu z biblických hodin také v sousedním městě, kde evangelický sbor nemá žádné zázemí a tak se z nouze scházíme na římskokatolické faře.
Náš hositel, katolický kolega, občas přijde mezi nás a zapojuje se do rozhovoru nad textem.
Od začátku adventu děláme Lukášovo evangelium a tak postupem času došla řeč i na Pannu Marii.
V takových situacích si člověk bolestně uvědomuje, jak velkou roli v dnešním rozdělení církve dosud hrají různé předsudky - a to na obou stranách.
Každý, kdo se někdy zabýval katolickou teologií přece ví, že úcta Marie a svatých (dúlia) je v římskokatolickém učení striktně oddělena od poct vzdávaných Bohu (latreia, „klanění“), svatí nemohou odpouštět hříchy, pouze se za hříšníky přimlouvat u Boha, nemají žádné jiné výsady než ty, které jim uděluje Bůh.
Křiklavé defekty vzbuzující i u obyčejného protestanta dávící reflexy se spíše projevují ve sféře katolické lidové zbožnosti, ke které oficiální vedení církve zaujímá ambivalentní postoj - umírněné formy integruje, extrémnější (různá „zjevení“ apod.) reguluje různými schvalovacími procedurami.
Na druhou stranu, pokud se člověk baví s řadovými katolickými věřícími, často slyší různé komentáře typu „evangelíci - to jsou ti, co neuznávají Pannu Marii.“
Takováto optika a takovéto ocejchování evangelického (a zvláště ekumenicky orientovaného) theologa zamrzí, zvláště pokud si uvědomí, že přestože mají možné reálné základy v tom, co bychom mohli označit za evangelickou obdobu lidové zbožnosti, ve světle reformačních vyznání, spisů reformátorů i současné teologické reflexe vypadá situace zcela jinak.
Samozřejmě je třeba brát v potaz, že v obrazu Marie jako postavy rozdělující církev je zahrnuto mnoho elementů historicky i jinak podmíněných.
Přebujelost kultu svatých (mezi kterými má Marie přední místo), který byl zejména s různými doprovodnými jevy jako ostatkový „byznys“ zdrojem „lakomství, bludův, pověr, pohoršování, nepokojův a nade všecko jména Božího zlehčování“, byla jedním ze symptomů hlubokého úpadku středověké církve.
V době baroka se dívka z Nazareta stala hlavním ikonografickým vyjádřením římskokatolického triumfalismu, různí hadi či draci, po kterých na obrazech či vítězných „mariánských sloupech“ šlapala, byli nezřídka interpretováni jako ztělesnění protestantského „kacířství“.
Balast lidových představ spojených s hmotnými artefakty mariánského kultu vedl mnohé toleranční evangelíky k tomu, že se ve svých přihláškách k víře hlasitě distancovali od „církve římské, která se klaní kamenu a dřevu“.
Konečně i současný kontakt s různými rozšiřovateli různých poselství a zjevení ve kterých prý Marie již déle nemůže zadržovat trestající ruku Boží, vyvolává u evangelíků odpor a nechuť.
Pod nánosem čtyř století od doby reformace je však skryt zcela jiný obraz Marie: Marie jako člověka požívajícího obzvláštní úcty i u reformátorů.
Velmi hutně (a velmi pěkně) je tento obraz vystižen v článku 17., odstavci 4. Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího, byla, k tomu od Boha Otce vyvolena, oddělena požehnána, Duchem pak svatým mimo jiné (= nad jiné lidi) naplněna a posvěcena byla, Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého, pokropena a posvěcena a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla.
Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se.
Augsburské vyznání, čl. 3: Učíme, že Slovo, tj. Šmalkaldské články I/1: Syn se stal člověkem tak, že byl počat z Ducha svatého bez přičinění muže a narodil se z čisté, svaté Panny Marie.
II. Martin Luther dokonce (v kázáních na Janovo evangelium z let 1537-39) připouští doživotní panenství Mariino: Ježíš byl jediný syn Marie a Marie neměla žádné děti mimo něj ...
K titulu „Matka Boží“ odvozenému od definice efezského sněmu z r. Martin Luther (v pojednání O koncilech a církvích z r. 1539) píše: Víme také velmi dobře, že Bůh neodvozuje své božství od Marie, ale z toho neplyne, že je proto nesprávné říkat, že se Bůh zrodil z Marie, že Bůh je Mariin Syn a že Maria je matka Boží.
Tato slova pokládám za pravdivá, podpírají opravdu dost pevně tvrzení, že Maria je Matkou Boží.
... Tato slova (biblické texty Lk 1:32, 1:43, 2:11) která pokládám za pravdivá, podpírají opravdu dost pevně tvrzení, že Maria je Matkou Boží.
... Huldrych Zwingli, nejradikálnější z velkých reformátorů, řekl v kázání z r. 1524 O věčné čisté děvečce Marii, Boží matce, tato slova: Vyložil jsem zbožným a prostým křesťanům své jednoznačné přesvědčení o Matce Boží: věřím pevně podle slov svatého evangelia, že tato čistá Panna nám porodila Božího Syna a že zůstala při porodu i po něm navěky čistou a nedotčenou pannou.
Jeho nástupce Heinrich Bullinger napsal r. 1557: Bludař Nestorius nechtěl připustit, aby byla blahoslavená panna Maria nazývána Theotokos čili matka Boží.
Poněkud rezervovaný byl v této otázce J. Kalvín, který sice souhlasil s definicí efezského koncilu, ale doporučoval neužívat titulu "Matka Boží" v kázáních, aby nebyl nevědomý lid utvrzován ve svých pověrách.
Příčina však může být hlubší, Kalvínův pohled na Kristovu osobu není prost jemného nádechu faktického nestorianismu.
Zbylé články víry, které učí současná katolická nauka, t.j. neposkvrněné početí a nanebevzetí Marie, byly dogmatizovány až v letech 1854, respektive 1950 a v době reformace byly předmětem maximálně teologických dohadů.
Podle Thuriana se Luther držel dobového kompromisního názoru, že Mariino tělesné početí podléhalo prvotnímu hříchu, ale při vlití duše mu Maria unikla.
Vidíme, že předreformační mariánská dogmata nečiní reformátorům žádné závažnější potíže a obecně je akceptují, narozdíl od pozdější protestantské apologetiky, která věnuje poměrně mnoho sil prokazování, že Marie měla další děti a nebyla tedy trvalou pannou a titul Matka Boží byl přejat z pohanských náboženství.
Toto vyhraňování a odvrat od mariánské tematiky může souviset s rolí, kterou Marie hrála v protireformačním katolicismu; u sempervirginity možná také s reformačním poznáním, že manželství, sexualita a rodinný život nejsou věci samy o sobě hříšné.
Je ale pravda, že tento odklon nebyl ve všech proudech protestantismu stejně silný; luterství zachovalo poměrně dost ze svérázné mariánské úcty svého duchovního otce - ve svém kalendáři podrželo 3 "Marientage": Hromnice, Zvěstování a Navštívení P. Marie.
Evangelicko-katolického mariánského diskursu je próza formy úcty spojena především s otázkou přímluv u Boha a vzývání.
Zde je Marie vnímána v širším kontextu obecné úcty svatých jako prima inter pares.
Augsburské vyznání 21: O ctění svatých učíme, že památka svatých se může připomínat, abychom následovali jejich víry a dobrých skutků, každý podle svého povolání, jako císař může následovat Davidova příkladu, aby válkou zahnal Turka od vlasti.
Písmo však neučí vzývat svaté nebo žádat je o pomoc, neboť nám stanoví za Prostředníka, Smírce, Biskupa a Přímluvce jedině Krista.
Toho máme vzývat a on zaslíbil, že vyslyší naše prosby, a navíc schvaluje, je-li ctěn a vzýván v každém soužení.
Pakliť by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.
Apologie AV (Ad 21): Naše vyznání uznává, že svaté je třeba ctít (pozn. na rozdíl od vzývání).
A to lze trojím způsobem.
Bratrské vyznání 15:6 a 17:1.4.5 uvádí, že o svatých a světicích smýšlíme tak, že žádný ze všech lidí nikdy od počátku světa sám sebou a skutky svatým nebyl, není a do konání světa nebude.
A protož že někteří lidé učiněni byli svatými a Bohu milými, to věříme, že jim z obdarování toho, který sám jest svatý, přišlo.
Maria má z biblického hlediska bezpochyby nárok na tituly „blahoslavená“ (Lk 1:42) a „požehnaná“, a tyto tituly jí náleží na základě svědectví Písma sv. i reformačních vyznání.
Marie má bezpochyby také nárok na titul „svatá“, za předpokladu, že vnímáme toto slovo správně; tradiční římskokatolické pojetí svatosti je pro evangelické prostředí problematické z hlediska rizika záslužnosti a vzývání svatých.
Biblické pojetí svatosti ukazuje, že qadoš znamená „oddělený pro Boha“ a Marie takto stvrzuje svou odpověď fiat, „staň se mi podle tvého slova“.
To ukazuje druhý atribut biblické svatosti, totiž to, že svatý je externě posvěcení (např. v NZ krví Kristovou).
Vidíme-li svatost optikou naznačenou v tomto bodu, není překážky o mluvení o svatosti Marie i v evangelickém prostředí.
V protestantismu se však mnohdy prosadila exklusivistická rétorika, i když theologické poznání hovořilo spíše pro inklusivistické pojetí.
To se týká mimo učení o svatosti a u učení o všeobecném kněžství.
V církevní praxi to vedlo k přemrštěnému důrazu na lidskou zkaženost a hříšnost, který se projevil např. v kalvínském pohledu na člověka.
Titul Matka Boží jako dědictví staré církve je pro evangelické prostředí přijatelný, ale pouze v kontextu, ve kterém vznikl, totiž jako výpověď o Kristu a jeho božské a lidské přirozenosti.
Otázka Mariina doživotního panenství po porodu (Ježíše) je z evangelického hlediska nelišná.
Protestantský pohled nevidí plození dětí ani v pohlavním životě jako degradující nebo poskvrňující, a porod případných dalších dětí je vnímán neutrálně.
Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, uvozuje Týden modliteb za jednotu.
Maria je úzce propojena se svým Synem, a to ve vánočním, tak ve velikonočním příběhu.
Je její první učednicí a sama není součástí hierarchické struktury, zůstává na prvním místě tím, čím je v evangeliu, a nechce být více - je „služebnicí Páně“.
Nebyla to však jen tradice, neboť Ekumenický dialog křesťany různých vyznání významně přiblížil k sobě a odhalil společná témata.
Během posledních dvou generací se udělalo hodně teologické práce na obou stranách a najednou poznáváme, že nejsme protivníci, nýbrž plujeme společně.
Maria tu představuje „srdce“ ekumenismu, mateřský aspekt, touhu obejmout všechny.
Bohorodička při ekumenických slavnostech zatím připomíná Popelku, která je držena mimo záře reflektorů.
Martin T. v polské vesnici Konotopie vysvětili sochu Panny Marie, která je se svými 55,6 metru považována za nejvyšší svého druhu v Evropě.
Její výstavbu financovali polští milionáři Roman a Grazyna Karkosikovi jako poděkování Bohu.
Památník je podle manželů vyjádřením jejich vděčnosti Bohu - začal se totiž stavět po nemoci, kterou Karkosik prodělal.
Nově vysvěcené dílo je vyšší než slavná socha Krista Spasitele v brazilském Riu de Janeiro a překonává i další nedávno postavené památníky.
Kritika nové sochy vyvolala i protesty některých katolíků a někteří ji označili za „příšerku“ a „King Konga v širém poli“.
Stavba obrovských sakrálních objektů je podle některých historiků součástí trendu polské náboženské megalománie.
Za další projev bývá označována bazilika v Lichéni Stary, která je největším polským kostelem, a v Čenstochové stojí 14metrový pomník Jana Pavla II.
Budování památníků nevyřeší problém krize víry, který se týká mnoha lidí.
Velká většina Poláků se hlásí ke katolické víře, a církev zde hrála významnou roli po pádu komunismu, ale vliv náboženství na veřejný život slábne.
Mariánská zbožnost je zatížena různými předsudky a pro některé je návštěva Lurd, Fatimy či Medžugorje hlubokým osobním zážitkem, pro jiné je to odvádění od víry.
Pro křesťany Panna Maria byla a je Bohorodičkou, která byla i trpící matkou pod křížem a zároveň prostá dívka z masa a kostí.
Před několika stoletími je barvitý obraz Panny Marie často spojován s hrozbami a barvami náboženské zbožnosti.
Úmrtí Panny Marie, konec 17. století, bývá často spojováno s Nanebevzetím, ačkoliv o tom se vedou debated.
Stará otázka, zda Marie skutečně byla Matkou Boží, patří k debatám mezi reformátory i dnes v ekumenickém prostoru.
Proč tedy Marie v evangelických kruzích může být „evangelickou“ jen tehdy, pokud zůstává v kontextu Krista a jeho díla?
Když se zamýšlíme nad starým tématem, vidíme, že Maria má nárok na titul Matka Boží jen v kontextu Kristova člověčenství a Božího vtělení.
Manželé Karkosikovi financovali památník Marie jako výraz vděčnosti Bohu, ačkoliv jeho výška překonává i jiné slavné památníky.
Historie ukazuje, že Mariina role nebyla jen pasivní, ale že byla oporou hnutí a jeho vedení po ukřižování Ježíše.
Podle některých současných výzkumů je Marie důležitá nejen jako matka, ale i jako zakladatelka křesťanství a matriarcha dynastie, která spojovala Ježíše, Jakuba a Jana Křtitele.
Pokud Marie skutečně patřila k dynastii, znamenalo by to, že její potomci mohli mít nárok na vedení jak trůnu, tak chrámu, i když Raně křesťanský text ukazuje jiné linie.
V kontextu ekumeny nám Maria může ukazovat cestu k dialogu a pochopení, že zbožnost není jen o formálních požadavcích, ale o vztahu k Bohu a k lidem kolem nás.
Marie jako Matka Boží či Matka Páně zůstává symbolem úcty v římsko-katolickém světě, ale její biblický obraz a historické postavení nabývají i nových čtení v evangelickém prostředí.
V konečném důsledku nám text ukazuje, že Maria může být mostem mezi tradicemi, pokud zůstaneme věrni biblickým zjevením a reformnímu duchu skrze „sola gratia“ a „sola fide“.
Co je však nejdůležitější, že bez Mariina fiata by nebylo Vánoc a že jakékoliv „ano“, které my vyřizujeme Bohu, musíme říct sami - jen tak můžeme vstoupit do příběhu, který Bůh pro lidstvo připravil.
Důležité body k shrnutí
- Marie je u reformátorů často symbolizována jinak než v katolickém prostředí a její úcta bývá propojena s Kristem.
- Dialog mezi evangelickou a katolickou tradicí otevírá prostor pro širší pohled na Mariinu roli v dějinách víry.
- Historické výklady ukazují, že Maria mohla mít klíčovou úlohu v rané církvi a genealogii evropské tradice.