Setkávám se s kritikou papeže Františka ze strany některých laiků, že rozhodnutí, která dělá, jsou proti církvi, proti evangeliím, že je to antikrist... velmi mě mrzí, že se setkáváte s těmito názory. Papež František má velký dar promlouvat k tomuto světu tak, jak to tento svět potřebuje. Vždy se najdou lidé, které to bude provokovat. Ježíš také provokoval zavedený kult své doby. Snaží se hledat cestu pro církev ve 21. století. Celou církev oslovil synodální cestou, aby pochopil, co ji kde trápí a co se má podpořit. Chce oslovit více laiky a navázat na charismata prvních křesťanů. To může otřást s "jistotami" některých skupin v církvi. Jeho důraz na chudé a lidi na okraji mi připadá také velmi evangelijní. Některé věřící iritovala jeho pozitivní angažovanost v očkování proti covidu. Také převedení kompetencí při slavení předkoncilní tridentské mše z kněze na biskupa diecéze a přihlédnutí slavení k místním podmínkám, nesli někteří velmi nelibě. Jeho jezuitská formace mezi chudými v Argentině je patrná v jiných důrazech a přístupu k hlásání evangelia, než jsme byli zvyklí u dřívějších papežů. To, že církev je velmi pestré společenství se dočteme už ve Skutcích apoštolů. Už první střety o priority a směrování zažili apoštolové v Jeruzalémě, při Pavlově misii. Církev se stále musí ptát, jak přiblížit Boží Lásku světu a to je aktivní proces. Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi nám daroval papeže Františka. Prosíme tě, žehnej mu v jeho náročné službě. Naplňuj ho stále svým svatým Duchem, aby v jeho síle hlásal evangelium o tvém milosrdenství celému světu. Ochraňuj ho ode všeho zlého a pošli mu dobré rádce a spolupracovníky. Naplňuj ho svou láskou, aby tě miloval nade všechno a s horlivostí i pastýřskou láskou vedl Boží lid, který jsi mu svěřil.
Konflikty kolem římskokatolické církve a obvinění z Antikrista
Existuje určitá skupina, s níž se papež dostává pravidelně do křížku: křesťané. Tedy jejich určitá frakce. Konzervativní americké katolíky zneklidňuje jeho nedostatečné vměšování do záležitostí, které jeho ovečky provádějí v ložnici. Ještě konzervativnější čtveřice kardinálů papeže vyzvala, aby vysvětlil svůj vstřícný vztah k rozvedeným. Na italské univerzitě si totiž dovolil tvrdit, že Evropa vznikla z migrací a že takové posuny jsou příležitostí k růstu. Vyjádřil své pochopení nad obavami, nicméně dodal, abychom mysleli na to, že příchozí prchají před válkou a hladem. Migraci nezastaví zdi a žiletkové dráty, ale nastolení míru a důstojných podmínek pro život v rozedraných oblastech. Navíc přece mezi islámem a terorismem neexistuje rovnítko, dovolil si drze upozornit na poučení z empirických faktů. A nakonec se zřejmě otevřely jámy pekelné a papež - ó, hrůzo! - doporučil inspirovat se Švédskem a jeho přístupem k integraci. To samozřejmě vybudilo mocného ducha inkvizice.
Co je tedy tím ústředním pekelným poselstvím tohoto argentinského démona? Na zmíněné akademické půdě propojil své varování, že se Středozemní moře stává masovým uprchlickým hrobem, s kritikou finančních trhů. Zatímco deriváty mají práce nad hlavu, skuteční lidé zůstávají bez zaměstnání. Uprchlíci zůstávají na mořských vlnách, protože se nám „nevyplatí“, ale stejně tak i obyvatelé pevnosti Evropa se musí sakra snažit, aby prokázali svou konkurenceschopnost a výkon. Papež totiž nejspíš čerpá nejen z Bible, ale i z myšlenek ekonoma Karla Polanyie. Ten kritizoval moderní uctívání trhů. Společnost se podle něj nemá podřizovat ekonomice: samotné vytržení ekonomiky z přediva sociálních vztahů a její vyvýšení na piedestal je totiž utopie a celkově nesmysl. Uspokojování materiálních potřeb bylo přece vždy propojeno s komplexním celkem světa. Poselstvím papeže je soucit, který si do své práce nenechá kecat od tržních expertů. A zde se objevuje jeho vnímavost k zázračnosti stvoření: trhy se snaží komodifikovat i ty oblasti života, kterým podle Polanyie prostě nedokážeme zcela poručit. Půdu, práci, peníze. Půda je totiž jen rozparcelovaná divočina. Práce je činností tajemných lidských bytostí. A peníze jsou v posledku spíše informací a symbolem určitého vztahu. Bohatost a nepředvídatelnost těchto sfér nelze zkrotit. Nikdy se nebudou chovat jako stabilní kilogram obilí. Papež František pokračuje v této linii: svět lidí a přírody není možné beze zbytku převést na položky rozpočtu. Ty lze totiž sčítat, ale také škrtat - a masového škrtání bylo v dějinách Evropy už přespříliš. Ve své „zelené encyklice“ oživil pokoru k darované přírodě. Pravidelně kritizuje fetiš práce a finančních trhů, v důsledku jehož uctívání vzniká situace, kdy zatímco ve zprávách meldují o poklesech na burze, na ulici bez povšimnutí umrzá další žebrák. Papežovým poselstvím je soucit, který se ekonomicky nemusí vyplácet. Není divu, že právě on stále připomíná jedno z největších selhání evropského humanismu, jehož vznešená gesta utichají před branami uprchlických táborů. Není divu, že mu nasazují ďábelské rohy právě ti, kteří jsou se skórem současné tragédie spokojeni: za celý rok si země Unie přerozdělily pouze dvanáct tisíc jedinců, ani ne desetinu ze slíbeného počtu.
Byzantský katolický patriarchát a načasované apokalyptické interpretace
Existuje odnož křesťanství, která si říká Byzantský katolický patriarchát (BP) a nespadá pod žádnou církevní hierarchii. BP vyhlašuje - zveřejňuje - Boží tresty, anathemy, na konkrétní osoby (persony), které zneužívají církevní autoritu, přijali hereze a odmítají konat pokání! Je to služba pro ně, aby mohli konat pokání, i služba pro Boží lid, aby jasně věděl, kdo je heretik, který už zneužívá církevní vládu. Proto Boží lid ani kněží nejsou vůči takovému vázáni poslušností! Nyní označili potentáti této odnože katolictví papeže Františka za arcilháře, který slouží démonům. Papež František totiž zveřejnil svou brožurku s názvem Milovaná Amazonie, kde se zastává toho, aby tamní náboženství bylo zachované a nedotknutelné. Je potřeba zachovat tamní duchovno, jelikož se jedná o kulturní památku a variantu lidského bytí. Což Byzantský katolický patriarchát označuje za odklon od učení Kristova a příklon k učení satanovu. Doslova píší: „To znamená, že pohané se podle Bergoglia (papež František, pozn. red.) nesmí obrátit ke Kristu, ale musí si udržovat své duchovní kořeny a zůstat tak pod nadvládou ďábla a démonů. Bergoglio dále tvrdí, že se musí do křesťanství inkarnovat nová spiritualita. Byzantský katolický patriarchát pokračuje v litanii: „Bergoglio pod balastem pozitivních pojmů znovu vnucuje své ohrané mantry, za kterými je program svěcení domorodých žen, tedy čarodějnic, na kněžky, zrušení celibátu a zavedení pohanských okultních prvků do liturgie s důrazem na udržování pohanských kořenů.“
Není výmluvnější ukázky naprostého fanatismu víry, než tato rétorika, a ukazuje, že církve ztratily kontakt s realitou a ukazuje na násilí, které je vlastně podstatou jakékoliv církve. Vždycky mě tak trochu fascinovalo, proč slavíme příchod Cyrila a Metoděje do našich zemí. Oba přišli v okovaných holínkách a velmi intenzivní represivní činností zadupali do země naše dějiny, kulturu i víru. A to po vzoru Byzantského katolického patriarchátu. Všechno slepě a násilně označili za rejdiště satana a začalo brutální pokatoličtění celé společnosti. Kdo se bránil, byl bit, nebo rovnou ubit. „Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Cyril a Metoděj tak stáli za jednou z prvních velkých genocid lidských dějin. To díky nim plaveme v tom, odkud jsme se, jako Slované, vlastně vzali. Vylíhli jsme se z bažin a močálů někdy kolem šestého století po Kristu? Nebo naše dějiny zadupal do země katolík s takovou péčí, až o ní nejde prakticky nic zjistit?
Historické paralely a otázky identity
Velmi silně se kloním k druhé z možností. Slavit příchod Cyrila a Metoděje? Něco podobného, jako kdyby si v Izraeli udělali z narozenin Adolfa Hitlera státní svátek. Papež František svým prohlášením popírá Desatero. V jednoho Boha věřit budeš, nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Dvě přikázání, které papež svým prohlášením staví na hlavu, protože začíná do svého lůna z Amazonie tolerovat i jiná božstva. McDonaldizace katolické církve v přímém přenosu? Nebo se církev prostřednictvím papeže zbavuje okovů dogmat? Nedivím se, že z papežovy činnosti v Byzantském katolickém patriarchátu lezou vzteky po zdech.
Co je tedy další cesta katolictví? Ustrnout na místě? Po celá staletí viděla reformace Antikrista v římském biskupovi. Měla k tomu několik důvodů. Z hlediska gramatiky předpona „anti“ znamená být „proti“ Kristu nebo „namísto“ Krista. Papež, jako domnělý zástupce, resp. náměstek Krista, je tak gramaticky Antikristem. Římský biskup si rovněž nárokuje titul Otec, což Ježíš výslovně zakazuje s odkazem, že toto oslovení patří Bohu. Papež si stejně jako Bůh nárokuje v určitých případech neomylnost, nelze jej soudit ani odvolat, a nikomu se nezodpovídá. To vše jsou tituly a privilegia náležící výlučně Bohu a Kristu. Spolu s okázalostí, historickým pronásledováním křesťanů a kupčením s mocí, si tak, podle reformátorů, papež titul Antikrist plně zaslouží.
Historické úvahy o proroctví a eschatologii
V Písmu se na jednom místě píše o hlavě krále, která byla smrtelně raněná, ale ožila. Je tím míněn král, který se opět chopí moci v obnovené říši, a lidé užasnou. Rovněž se uvádí, že jeho říše (šelma) byla a není a opět se objeví. V apokalyptické literatuře obvykle král představuje zároveň říši, která v daném případě zanikla, ale bude opět obnovena. V kontextu se zřejmě jedná o římskou říši, která zanikla v 5. století a v 15. století, ale za jejího nástupce je duchovně považována Svatá říše římská národa německého, která zanikla až počátkem 19. století díky bitvě u Slavkova. Svatá říše římská národa německého byla fragmentována již v 16. století vzestupem reformace a definitivně zanikla Velkou francouzskou revolucí. Následně se objevily vlivy liberalismu a modernismu, které dodnes osaďují diskuze o mapování eschatologických postojů v katolické tradici.
Existují názory, že by reformace a Antikrist byly vnímány jako hrozby společenské koheze. Předkládá se i pohled, že evropský humanismus selhává před uprchlickou krizí a nerovnostmi. Patří sem mimo jiné uvedené skupiny a ne zcela jednotné názory na migraci, globalizaci a environmentální agendu, které podle některých názorů zasahují do teologie a morálky církve.
Amoris Laetitia a dialog o rodině
Papež vyzval církev k většímu pochopení pro nově sezdané páry a jiné moderní rodiny. Dokument Amoris Laetitia (Radost lásky) vznikl po dvou synodách a třech letech práce. Nejprve rozeslal rodinám dotazník, o rodině se diskutovalo v synodách v letech 2014 a 2015, a shodly se na tom, že církev by měla být vstřícnější k lidem, kteří vstoupí do nového svazku po rozvodu. Jde o velký posun v církevním učení. Je to o vstřícnosti vůči lidem, kteří mají problémy v manželství. Podle listu The New York Times však stále panují spory o tom, zda by rozvedení katolíci měli dostávat svaté přijímání. Konzervativci trvají na neporušenosti manželství, liberálové žádají větší soucit a uplatnění pastoračního přístupu k lidem v nových svazcích.
Papež vyzdvihl důležitost programů předmanželské přípravy a výchovy dětí. „V žádném případě nemůžeme chápat erotickou dimenzi lásky jako trpěné zlo pro dobro rodiny, ale spíše jako dar od Boha,“ říká papež. Dokument se týká i homosexuálů; jejich sňatky nebudou na stejné úrovni s tradičním manželstvím, ale mají být respektováni. V souvislosti s antikoncepcí papež zdůrazňuje, že rozhodnutí párů by mělo být řízeno svědomím jednotlivce a nikoli dogmatickými pravidly. „Sami rodiče, nikdo jiný, by měli učinit konečné rozhodnutí před zraky Boha,“ stojí v dokumentu. BBC poznamenává, že František vstoupil do „minového pole katolického učení o rodině“ a že se v očích konzervativců i liberálů hraje o velkou teologickou křivku.
Odkazy na eschatologii a protikladné názory
Historicky se objevily teorie, že papež může být Antikrist. Benedikt XVI. i Josef Ratzinger diskutovali o konci časů a eschatologii. V různých pasážích svých prací a projevů hledali odpovědi na to, zda Kristus a Antikrist stojí na opačné straně dějin. Ratzinger se zabýval Bonaventurovou teologií dějin a Joachimem z Fiore; ohlasy jejich myšlenek se do určité míry prolínají s moderními debatami o tom, jak interpretovat proroctví a historický vývoj církve. Agamben a další komentátoři upozorňují na to, že precizní eshatologické výklady mohou být zavádějící v kontextu dnešní pluralistické kultury. Papež František a jeho kritici si tedy vyměňují odstíny vykládání a hodnocení, zda a nakolik jeho kroky řeší či neřeší staré dogmatické otázky a nové sociální výzvy.
