Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Tetička přišla na návštěvu a ptá se malého školáka: Co máš ve škole nejraději? Bůh, který nám dal šest dnů k práci, dal nám i den odpočinku.
Třetí přikázání Božího desatera zní: "Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní máme pracovat, sedmý den odpočívat a světit, říká bible. Toto prastaré ustanovení odpovídá kupodivu přesně i silám dnešního člověka. Byly už pokusy ateistů zavést pracovní týden desetidenní - tzv. dekády - ale nešlo to. Máme tedy slavit den sváteční odpočíváním.
Na první pohled to vypadá, že nic není lehčího, než tohle plnit, oddechnout si v neděli, jak pěkně říká bible (Ex 29,12). Ale co je lidí, kteří to nedokážou. Neděle je dnes součástí víkendu. Jsou dva dny volna - a páteční podvečer k tomu -, ale kolik si toho naplánují přičinliví lidé, co vše musí stihnout doma, na zahradě, na záhumence, na fušce, na výletě, na návštěvě, v zábavě.
Četl jsem tuhle vtip: "Ten víkend by jednoho uštval" - stěžuje si pán cestou do práce. Práce se může stát drogou, vyvolat chorobnou závislost. A výsledek? Stres, nervozita. Svádí se to často na neklidný čas, na uspěchanou dobu, ve které žijeme. Ale tak to není. Slunce vychází stále stejně, čas plyne v klidné stálosti jako před miliony let. Čas není neklidný, neklidný je člověk.
Co jsou to za nervy, abys stihl všechno, co sis na víkend naplánoval. "Co to na nás přišlo, že jsme všichni tak neklidní?" - ptal se kdosi. Zase omyl: všichni neklidní nejsme. Jsou mezi námi lidé klidní, a je jich dost. Jenže je není tak vidět. Jsou mezi námi lidé, z kterých voní klid. Nejsou pasivní, dělají dost, ale v souladu s danou situací, bez hluku, bez nervozity. Umějí zabrat v práci, umějí si vychutnat chvilky klidu, pohody, zábavy.
"Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji, abys dodržoval den odpočinku. Nemusíš se uštvat ani neustálou prací, ani ustavičnou honbou za zábavou, ani strachem, že někde něco zmeškáš. To vše ti bere radost ze života, který jsem ti dal, abys jej žil pokojně a šťastně." (E. Co je v neděli dovoleno dělat, co je zakázáno? Sobota je pro člověka. Záleží tu na vnitřním postoji k tomu, co děláš, ne na činnosti samé. Když pracuješ mimoslužebně ze zištnosti, je to špatné.)
Poslední dobou se objevuje nová forma ohrožení svátečního klidu, tzv. klouzavé neděle. Je to nový pokus - kolikátý už? -.o práci v dekádách, v desetidenním cyklu: Jaká to bude služba zákazníkům, když budou obchody otevřené v neděli! Ale mlčí se přitom o nepohodlí prodavačů, narušení rodinné pospolitosti, když ani v neděli nemůže být rodina pohromadě!
Nebuď otrokem práce, ale pracuj svědomitě! Práce má být člověku radostnou účastí na Božím díle tvoření, dotvářením světa. Proto nikdy neměly vznikat takové způsoby práce, které z člověka dělají živý stroj - např. na běžícím pásu. Prožít hezkou neděli, to je umění. Třetí přikázání nás učí, jak je zvládnout. Uč se proto v neděli dokonale uvolnit: Nepřeplň si ji vším možným, co musíš tuto neděli udělat. Celý týden musíš - i to, co se ti nechce. V neděli nemusíš. Dělej, co tě těší - krom toho, co ti káže služební povinnost (veřejné služby), nebo láska (maminka uvaří).
Nezáleží na počasí. Když bude hezky, hurá do přírody. Když bude škaredě, čeká zajímavá knížka, klid pro koníčka, popřemýšlení o sobě. Vybude chvíle na členy rodiny k popovídání, trošce legrace, ke hře. Tvé zklidnění vytvoří prostor pro radostnou, neuspěchanou nedělní bohoslužbu, pro svěcení dne Páně. Ale o tom až příští neděli.
Závěrem si poslechněte několik vět z deníku obnovitele katolického Junáka ve Francii, Guy de Lariauda: "Musíme se znovu učit nicnedělání. Ne takové zahálce, při níž člověk s prázdným srdcem a prázdnou hlavou bloumá a neví kam. Ale takové klidné nečinnosti, při níž člověk uvidí na zemi u nohy krásu v broučkovi či v sedmikrásce. Když zase uslyšíš tiché vanutí větru ve větvích stromu, pípnutí ptáčka na větvi. Když začneš vnímat, jak zemé dýchá a mluví. Klid, v němž promlouvají hlasy minulých setkání a zážitků. Když se začnou rodit plány tvých zítřejších kroků a činů." “Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.” Maminka budí v neděli ráno své dva syny: "Honem vstávejte, abyste nepřišli pozdě do kostela!" - a pak slyší do kuchyně, jak se ten mladší při oblékání gatí lituje: "Člověče, být katolíkem, to je pořádná dřina. Každou neděli vstávat, nikdy se pořádně nedospat. Myslím, že podobné pokušení se ozve občas v každém z nás: Spát v neděli, dokud se sám neprobudím." Potom pohodlně posedět u sváteční snídaně. Mnoho lidí se tomuto pokušení poddává.
V kostele je v neděli neuvidíš, jak je rok dlouhý, až leda sem přijdou nohama napřed - při svém funusu. Mají krásné výmluvy - třeba tu, že lidé, co do kostela chodí, nejsou o nic lepší. Že jejich bohoslužbou je jejich práce. Jenže kdo se ptá po povinnosti, zda musí jít na nedělní mši, u toho není v pořádku sám základ víry. Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec.
Staří Izraelité nazývali chrámovou bohoslužbu "radování před Hospodinem" (Dt 12,12.18). V době Ježíšově se tento původní radostný charakter soboty ztrácel za mnoha předpisy zákoníků. První křesťané dali svátečnímu dni krásný název: dies Dominica - den Páně. Byl to zpočátku státně pracovní den, ale to jim nevadilo; po práci se shromaždovali ke slavení a radovali se z toho, že toho dne Pán vstal z hrobu a přemohl smrt, že toho dne sestoupil Duch svatý na apoštoly. Bratrská láska je vedla, aby se scházeli do společenství. Kdyby se jich byl někdo ptal, jestli jsou povinni jít v neděli do kostela, byli by udiveně odpověděli: Kdo tu myslí na povinnost? My bychom bez nedělní bohoslužby ani nemohli žít!
Nedělní eucharistie, to je přece nesmírný dar, dar vykupitelské lásky Ježíšovy! Kde jinde bychom získali sílu k dobrému životu pro celý týden, k budování spravedlivějšího světa, než je ten dnešní. Účast na nedělní bohoslužbě byla pro první křesťanskou generaci věc velice důležitá. Z té prvotní důležitosti zbyl některým jen pocit musu - předpisu. A co se musí, do toho se nechce a hledají se výmluvy. Rádi se přidružují ke kroužku učedníků, shromážděných kolem Pána a Mistra, aby jim ani slovo neušlo. Vědí, že v liturgii Kristus ještě stále ohlašuje své radostné poselství.
