Nemůžeme někomu slíbit modlitbu a potom věc odbýt jedním Otčenášem a Zdrávasem. Nikoli. Řekneš-li někomu, že se za něho budeš modlit, musíš se vydat na cestu. „Odvaha a trpělivost jsou typické vlastnosti přímluvné modlitby“ - zdůraznil papež František v homilii při mši v kapli Domu sv. Marty. Mojžíš se prorocky snaží odvrátit Hospodina od hněvu, kterým vzplanul proti lidu, jenž „odpadnul od slávy živého Boha, aby se klaněl zlatému býčkovi.“
V tomto smělém dialogu argumentuje Mojžíš připomínkou toho, co Hospodin pro svůj lid učinil, když jej vyvedl z Egypta, dovolává se Abrahama, Izáka a Jakuba. Mojžíš se nebojí říci pravdu, nepřistupuje na hru úplatků, nevyužívá možnosti prodat svoje svědomí, když odmítne Hospodinovu nabídku: »Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ« (Ex 32, 10). Bohu se Mojžíšův postoj líbí - dodal Petrův nástupce.
„Žádné úplatky. Jsem s lidem. A jsem s Tebou. Toto je přímluvná modlitba, která argumentuje a má odvahu a trpělivost promlouvat zpříma k Pánu. V přímluvné modlitbě je nezbytná trpělivost. Nemůžeme někomu slíbit modlitbu a potom věc odbýt jedním Otčenášem a Zdrávasem. Nikoli. Řekneš-li někomu, že se za něho budeš modlit, musíš se vydat na cestu. V každodenním životě bohužel nejsou řídké případy, kdy jsou nadřízení ochotni obětovat podnik kvůli svým vlastním zájmům, aby dosáhli zisku. Mojžíš se však nepouští cestou „úplatkové logiky“. Je s lidem a bojuje za lid.
„K přímluvné modlitbě je zapotřebí dvou věcí: odvahy, odhodlanosti (parrésia) a trpělivosti. Chci-li, aby Pán mou prosbu vyslyšel, musím jít a klepat na dveře, klepat na srdce Boží. A klepat na své srdce, protože moje srdce je do toho zapojeno! „Pán ať nám daruje tuto milost. Milost modlit se před Bohem svobodně jako děti, modlit se s naléháním a trpělivostí. Ale především s vědomím toho, že mluvím se svým Otcem a že můj Otec mi naslouchá. Dobrý den, drazí bratři a sestry!
V této předposlední katechezi o modlitbě budeme mluvit o vytrvalosti v modlitbě, ke které nás zve, či dokonce nám ji přikazuje Písmo svaté. Duchovní cesta ruského poutníka začíná jeho setkáním s jednou větou sv. Pavla z prvního listu Soluňanům: „Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“ (5,17-18). Apoštolovo slovo zásahlo onoho muže, který se dotazoval sám sebe, jak je možné se nepřetržitě modlit, když se náš život člení do mnoha různých okamžiků, které leckdy neumožňují soustředění. Touto otázkou začíná jeho hledání, které jej přivede k objevu modlitby, nazývané „modlitbou srdce“.
Spočívá v tom, že člověk s vírou opakuje: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Slyšeli jste? Zopakujeme si ji společně? tato modlitba se postupně přizpůsobuje rytmu dýchání a rozprostře se do celého dne. Jak tato modlitba zněla? „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Neslyšel jsem, silněji! „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ A pak ji opakovat, to je důležité. Dech totiž nikdy nepřestává, ani když spíme, a modlitba je dechem života.
Katechismus přináší několik krásných citací z dějin spirituality, které vyzdvihují nezbytnost trvalé modlitby, jež by se stávala těžištěm křesťanské existence. Uvedu některé z nich. Mnich Evagrius Ponticus prohlašuje: „Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem“ (KKC, 2742). Srdce spočívající v modlitbě… V křesťanském životě je tedy žár, který nikdy nesmí vyhasnout.
Stejně tak by rovněž v nás měl hořet posvátný oheň, který by plál bez ustání a nic by ho nemohlo uhasit. Není to lehké, ale má to tak být. Sv. Jan Zlatoústý kázal: „Modlit se často a horlivě je možné i na tržišti nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodu, ať už kupujete, nebo prodáváte, nebo také při vaření“(2743). Ony drobné modlitby: „Pane, smiluj se nad námi“, „Pane, pomáhej mi“. Modlitba je tedy jakýmsi druhem notové osnovy, do níž vpisujeme melodii svého života. Není v rozporu s každodenní činorodostí, nepříčí mnoha drobným povinnostem či schůzkám, ale spíše se stává místem, kde každý čin nalézá svůj smysl, zdůvodnění a klid - v modlitbě.
Je důležité, aby uplatňovat tyto zásady v praxi nebylo nahodilé. Větší výzvou bývá zvládat čas rodičů, práce, rodinné záležitosti. Bůh, náš Otec, který se musí starat o celý vesmír, ustavičně pamatuje na každého z nás. Proto také my na něj máme trvale pamatovat! Dále můžeme připomenout, že v křesťanském mnišství se práci projevovala veliká úcta, nejen kvůli morální povinnosti zabezpečit sami sebe a druhé, ale též vzhledem k vnitřní rovnováze: pro člověka je riskantní, aby pěstoval natolik abstraktní zájmy, že by tím ztrácel kontakt s realitou.
Práce nám pomáhá, abychom si udrželi kontakt s realitou, a sepjaté mnichovy ruce mají mozoly, neboť do nich bere lopatu a motyku. Když v Lukášově evangeliu Ježíš říká Martě, že je třeba jen jedno, naslouchat Bohu, nechce tím odsoudit službu, kterou tak usilovně vykonávala. Na lidské bytosti je vše „podvojné“ - naše tělo je symetrické, máme dvě paže, dvě oči, dvě ruce… Stejně tak se navzájem doplňují modlitba a práce. Modlitba, která je „dechem“ všeho, zůstává živoucí kulisou práce, včetně těch momentů, kdy není jasně vyjadřována.
Je nelidské být natolik zahlceni prací, že již nenacházíme čas na modlitbu. Zároveň není zdravá taková modlitba, která se odcizuje životu. Modlitba, vzdálená od životní konkrétnosti, se stává spiritualismem anebo, ještě hůře, formalismem. Pamatujme, že Ježíš poté, co učedníkům na hoře Tábor ukázal svou slávu, nechtěl prodlužovat extatický okamžik, nýbrž sestoupil s nimi dolů a pokračoval v každodenní pouti. Čas věnovaný prodlévání s Bohem tak oživuje víru, která nám pomáhá v konkrétnosti žití, a víra se pak zase sytí nepřetržitou modlitbu. Toto obíhání mezi vírou, životem a modlitbou udržuje plamen onoho ohně křesťanské lásky.
Každý živý jazyk se vyvíjí, mnohé modlitby si vyžádaly textovou úpravu, aby církevní čeština zůstala živá a aktuální. Modlitba Otče náš je ovšem výjimkou, ta slova jsou natolik promodlená, že je není možné jen tak odsunout. Už proto se překlad do moderní češtiny musí jevit jako velmi diskutabilní. V některých pasážích se uvažuje o latinském textu a o významech jako coeli, Elohim, Nebesa. Boží bázeň není strach, je to hluboká úcta, která patří jen Bohu.
Shrnutí mesiášského očekávání Starého zákona dostává v této souvislosti svůj pravý význam. Všechna lidská činnost, veškeré usilování, vědění, má směřovat k Bohu. Je to obsaženo i v definici filosofie - věda o všech věcech z hlediska jejich posledních příčin. A první i poslední příčinou je Bůh, alfa i omega. To se zdá být zcela jednoznačné. Někdy ale bývá složité požádat někoho o modlitbu v těžkých očistech. Důležité je tedy vždy dodat: jako v nebi tak i na zemi. Tato prosba navazuje na předchozí prosbu přijď království tvé.
Chléb znamená v hebrejštině nejen bochník chleba, ale i to všechno, co je potřebné k životu zde na zemi. Slovo „vezdejší“ už přestává být srozumitelné, plete se s archaickým výrazem pro „zdejší, obyčejný“. Slovo „viník“ je dnes už spíš knižní a spojení „náš viník“ zní tak trochu šroubovaně. Spíš bychom řekli: „A odpust nám naše viny.“ Právě tohle je formulace, kterou chce papež František pozměnit. Ovšem tak, aby této šesté prosbě modlitby Otčenáš vrátil její původní smysl.
Řecký výraz peirasmos znamená zkoušku i pokušení. Zkouškám se nevyhneme, vždyť sám život je zkouška, a proto se nemodlíme „ušetři nás zkoušek“. Ale prosíme Boha, aby zkoušky nebyly příliš těžké. Zrovna tak my máme být vůči Bohu féroví a nepokoušet ho - to znamená nespoléhat se na jeho nekonečné milosrdenství, nezahrávat si se zlem. A pak už jen závěrečná doxologie: Neboť Tvé je království i moc i sláva navěky.
