Papež Pavel III. (Paulus Tertius) (1468-1549) vl. jménem Alessandro Farnese. Zvolen po Klementu VII. 13.10.1534. Kardinálem byl jmenován už papežem Alexandrem VI., zřejmě na přímluvu své sestry Giulie Farnesové, jež byla Alexandrovou milenkou. Pavel III. byl považován za moudrého a uvážlivého, ale jako v té době zvykem, zvýhodňoval rodinu, své nezletilé vnuky povýšil na kardinály a řešil problémy i se svými čtyřmi nemanželskými dětmi.
Po uzavření míru mezi Františkem I. a Karlem V. v Crépě v roce 1544 se mu podařilo svolat koncil v Tridentu, který začal 13.12.1545 a trval s přestávkami až do roku 1563. Na tomto koncilu došlo k reformám teprve až poté, co Pavel III. využil vypuknuvší epidemie v Tridentu a přesunul koncil do Boloně, aby se vymanil z vlivu císaře. Reformy vycházející vstříc německým protestantům umožňovaly sňatky kněžím a přijímání pod obojí. Katolíky reformy pohoršily a protestanty nepřitáhly, což odstartovalo protireformaci.
Vlastním jménem Alessandro Farnese se Pavel III. stal papežem 13. října 1534. Byl zvolen poté, co Klement VII. zvolil cestu kardinálního jmenování na počest rodinných vazeb. Pavel III. jmenoval řadu pokrokově smýšlejících kardinálů a nastartoval tak obrodu a reformaci církve.
Základní rysy jeho pontifikátu zahrnovaly snahu o reformu církve, podporu nově vzniklých řádů a snahu o reorganizaci inkvizice. Po různých neúspěších se mu podařilo koncil do Tridentu znovu svolat. Po uzavření koncilu se zrodily reformy, které umožnily sňatky kněžím a přijímání pod obojí. Zásadní význam měl postupně vznikající protireformační hnutí a snaha o očistu církve v rámci politických a náboženských tlaků tehdejší Evropy.
Pavel III. zemřel 10. listopadu 1549 na horečku a byl pohřben v Římě v bazilice sv. Petra. Po něm byl zvolen papež Julius III.
Rovněž uvedení do historie církve zahrnuje roli Petra a úlohu římského biskupa v období počátků křesťanství. V Bibli je příběh o Ježíšově povolání rybářů, a jeden z nich, Šimon, byl později přejmenován na Petra. Petrova volba a význam předcházel vzniku a ustálení konceptu papežství, ačkoli samotné označení „papež“ vzniklo až později.
V průběhu staletí se objevovali různí papežové s volbou jména a symbolikou. Od roku 533 se papežové vzdávají jmen, která dostali při narození, a přijímají jméno nové. Na příkladech Jana Pavla II. a dalších vidíme, že změna jména a užívání římských číslic symbolizuje kontinuitu a vývoj pontifikátu.
Proces volby papeže a role konkláve
Technicky vzato může být papežem zvolen každý mužský člen církve, a od roku 1378 jsou voleni pouze kardinálové. Kardinál je biskup s zvláštními úkoly, včetně volby papeže. Po smrti papeže se konkláve koná ve Vatikánu, kde mladší kardinálové do 80 let shromáždění volí papeže. Při volbách se nejprve lístky spočítávají, a při překročení dvou třetin se zvolený kandidát vyhlásí. Pokud ne, proces pokračuje s dalším hlasováním, až se dosáhne výsledku. Po ukončení volby se lístky spálí a vyhlásí černý kouř; bílý kouř oznamuje Habemus Papam.
Nový papež se objeví na balkonu baziliky sv. Petra a představí své jméno lidu i médiím. Jméno nového papeže bývá vybráno z Bible, ze světců nebo podle předchozích papežů, a jeho zdůvodnění často reflektuje historické či pastorační cíle.
Vztah papežů k reformám a modernizaci
Historie ukazuje, že někteří papežové, jako Pavel VI., zavedli zásadní reformy a projevili odvahu jít novou cestou. Pavel VI. byl prvním papežem po apoštolu Petrovi, který navštívil Svatou zemi jako hlava Katolické církve a uskutečnil řadu významných kroků v dialogu s nekřesťany a ateisty, včetně zřeknutí se papežské tiáry. Dále zahájil rozsáhlé církevní reformy po Druhém vatikánském koncilu a vydal reformu Missale Romanum. Zavedl omezení počtu voličů kardinálů a stanovil věkový limit pro účast na konkláve.
Pavel VI. byl také prvním papežem, který vystoupil v OSN a usiloval o světový mír skrze dialogy, což bylo prezentováno jako významná změna ve strategii papežství. V jeho pontifikátu se objevily významné kroky v ekumenickém dialogu - deklarace s patriarchou Athenagorasem I. v Jeruzalémě a snahy o zrušení exkomunikací z roku 1054.
V souvislosti s moderní historií je třeba zmínit, že Jan Pavel II. sehrál klíčovou roli při rozpadu sovětského bloku a ovlivnil dění ve střední a východní Evropě, včetně Československa. Jeho návštěvy a kanonizační procesy formovaly veřejný prostor a katolickou kulturou v regionu, i když jeho konzervativní postoje vyvolaly kritiku.
