Vatikán 7. května (ČTK) - Papež Lev XIV. se vrátil k tradičnějšímu způsobu komunikace, než měl jeho předchůdce papež František. Současný papež zvolený do čela katolické církve loni 8. května striktně dodržuje psané texty a poskytuje méně rozhovorů, poukazují novináři a analytici oslovení ČTK. Na rozdíl od svých předchůdců pak Lev XIV. Papež František za svého více než dvanáctiletého působení v čele katolické církve na sebe často upoutával pozornost médií výroky na tiskových konferencích při cestách do zahraničí či komentáři nad rámec oficiálního textu svých projevů. Nový papež se takovým situacím spíše vyhýbá.
„František hodně improvizoval, on (Lev XIV.) čte. Františkův nonšalantní styl vyvolal mnoho problémů,“ uvádí Matteo Matzuzzi, který je expertem na Vatikán v deníku Il Foglio. Poukazuje například na výroky papeže o odvaze se někdy vzdát, které vyvolaly kritiku Ukrajinců, na označení izraelského tažení v Pásmu Gazy za genocidu, což odmítal Izrael, nebo na situaci, kdy František nazval moskevského patriarchu Kirilla „Putinovým ministrantem“ kvůli podpoře ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho války proti Ukrajině. Na rozdíl od Františka nový papež také poskytuje výrazně méně rozhovorů, čímž se podobá svým předchůdcům Janu Pavlovi II. či Benediktovi XVI. Podle Galeazziho se tak papež vrátil k tradici, jež ale musí dbát změn, které nastaly v uplynulých letech s rostoucím významem sociálních sítí.
V poselství vydaném 24. ledna u příležitosti 59. světového dne sdělovacích prostředků papež František konstatuje, že média dnes příliš často nevytváří naději, ale strach a zoufalství, předsudky a zášť, fanatismus či dokonce nenávist, a proto je třeba způsob komunikace změnit. V dnešním světě, který podle papeže charakterizují dezinformace a polarizace, je stále naléhavější „odzbrojit komunikaci a očistit ji od agrese“, píše Svatý otec ve svém poselství ke Světovému dni sdělovacích prostředků.
Varuje, že komunikace často zjednodušuje realitu, aby vyvolala instinktivní reakce, používá slova jako zbraně a šíří nepravdivé nebo zkreslené informace. Takové praktiky vytvářejí rozdělení a brání možnosti budovat skutečnou naději. Papež upozorňuje na několik znepokojivých trendů v moderní komunikaci, včetně tendence k soupeření a dominanci, která převládá na mnoha diskuzních fórech. „Od televizních talk show až po slovní útoky na sociálních sítích hrozí, že převládne paradigma konkurence, opozice a vůle manipulovat s veřejným míněním. Identifikace 'nepřítele', proti němuž se lze vymezit, se jeví jako nezbytný způsob prosazení se.“
Tento přístup podle Svatého otce podkopává společenství a narušuje naše dobro. A varuje před „naprogramovaným rozptylem pozornosti“ způsobeným digitálními systémy, které upřednostňují profilování založené na tržních principech, a vysvětluje, že tento jev tříští zájmy, oslabuje sociální vazby a brání naší schopnosti naslouchat. Výsledkem je podle něj společnost, která je stále izolovanější, neschopná spolupracovat a naléhavě potřebuje naději.
Naděje, pokračuje papež s odkazem na evangelijní poselství a současný Jubilejní rok, není snadnou ctností, ale „rizikem, které je třeba podstoupit“. Vycházeje ze slov francouzského spisovatele a vojáka z první světové války Georgese Bernanose, který naději nazval „skrytou ctností, houževnatou a trpělivou“, pontifik zdůrazňuje, že pro křesťany je naděje zásadní. Jak poznamenává i papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe Salvi: „Ten, kdo má naději, žije jinak; ten, kdo doufá, byl obdarován novým životem“.
Papež František proto vybízí křesťanské novináře, aby „byli vždy připraveni obhájit se před každým, kdo od nich žádá vysvětlení naděje, která je v nich, ale aby to dělali s mírností a úctou“ (1 Pt 3,15-16). Pokračuje, že ztělesněním mírnosti, blízkosti a úcty může komunikace podporovat otevřenost a přátelství namísto obranářství a hněvu. Měla by se zaměřovat na krásu a naději, vytvářet empatii a angažovanost i ve zdánlivě bezvýchodných situacích. Papež proto vyzývá ke sdílení „příběhů prodchnutých nadějí“, které vzbuzují důvěru a solidaritu.
Poukazuje na „tenký, ale odolný výhonek“ naděje, který lze nalézt na nečekaných místech - od rodičů modlících se za bezpečný návrat svých dětí z oblastí konfliktů až po „naději dětí, které si nějakým způsobem dokážou hrát, smát se a věřit v život i uprostřed trosek války a v chudinských městských čtvrtích“. V tomto Jubilejním roce, v němž jsme všichni povoláni stát se poutníky naděje, papež František uzavírá své poselství výzvou, aby novináři „šířili naději, i když je to těžké“. „Jubileum nám připomíná, že ti, kdo jsou tvůrci pokoje, 'budou nazýváni Božími dětmi',“ a dodává, že tímto způsobem vzbuzuje naději, poukazuje na potřebu pozorné, jemné a reflexivní komunikace, která je schopna ukazovat cesty dialogu. Papež povzbuzuje novináře, aby objevovali a zveřejňovali mnohé příběhy dobra skryté v záhybech zpráv a opakuje svou výzvu, aby taková semínka naděje hledali a ukazovali. „Pomůže to našemu světu, aby byl o něco méně hluchý k volání chudých, o něco méně lhostejný, o něco méně uzavřený do sebe: Kéž vždy najdete ty záblesky dobra, které nás inspirují k naději.“
„Tento druh komunikace může přispět k budování společenství, k tomu, abychom se cítili méně osamělí, abychom znovu objevili důležitost společné cesty.“
Zdroj: Vatican News, anglická sekce Můžete neomezeně číst Lidovky.cz, iDNES.cz, Expres.cz a Antiyoutuber.cz. K tomu dostanete také noviny a časopisy v elektronické podobě.
Vatikánský mluvčí Bruni uvedl, že papež používá výraz bílá vlajka jako reakci na obraz navozený tazatelem, aby poukázal na zastavení násilností a na příměří dosažené díky odvaze vyjednávat. Jinde v rozhovoru papež řekl, že „vyjednávání nikdy není kapitulací“.
Ukrajina a světová reakce na papežova slova ukazují, že téma míru a příměří zůstává silně aktuální. Zelenskyj i Kuleba reagovali ostrě na některé výroky, zatímco ruská diplomacie upozornila, že papež mluvil spíše k Západu než na Kyjev. Evropské představitele znepokojuje jistá rétorika a hledání prostředků k dialogu v konfliktním prostředí.
V Jubilejním roce je naděje ústředním tématem, a proto papež vyzývá ke sdílení „příběhů prodchnutých nadějí“, které vzbuzují důvěru a solidaritu. Vytvářejí empatii a angažovanost i ve zdánlivě bezvýchodných situacích a pomáhají budovat společenství bez obranářství a hněvu.