Roku 1542 brunšvicko-lüneburský vévoda Jindřich V. Mladší zaútočil na Goslar, město člen Šmalkaldského svazu, a tím poskytl záminku k náboženské válce, kterou císař Karel V. zahájil obnovou práva na svém území. Stále chtěl mír ve Svaté říši římské, ale vůdcové Šmalkaldského spolku ho svou opakovanou drzostí porušili. Po dlouhých jednáních se luteránská koalice rozhodla táhnout na jih, obsadit tyrolské průsmyky a odříznout císaře od nejbližších vojsk. Ulmsko-augsburské vojsko se spojilo s jednotkami hesenského lantkraběte a saského kurfiřta u jihobavorského města Donauwörth. Nyní čítala armáda Šmalkaldského spolku 50 000 pěšáků a 7 000 jezdců. Tento manévr však zabral luteránům celý srpen.
Karel V. s nepatrným počtem vojáků, údajně okolo 6 000, proklouzl na jih, kde se spojil se žoldáky Svatého stolce a věrnými Španěly. Poslední srpnový den se vojska dostala na dohled k Ingolstadtu. První střetnutí ve Šmalkaldské válce se omezilo na palbu z děl a boj lehké kavalérie. 17. září dorazily nizozemské oddíly. Císařsko-papežská armáda, čítající okolo 57 000 mužů, brzy opustila svá postavení a odtáhla k nepřátelskému Ulmu. Ten měl však příliš silnou obranu a Karel V. si nemohl dovolit ztrácet čas dlouhým obléháním. Peníze byly pryč a žoldnéři dezertovali.
Na druhé straně Šmalkaldský svaz byl zklamán neochotou říšských knížat a měst bojovat za věc protestantismu. Francie byla unavená z dlouhých válek s císařem a evangelické kantony Švýcarského spříseženstva nejevily zájem válčit za svými hranicemi. Někteří členové koalice začali vyjednávat o příměří, avšak Karel V. je odbyl a prohlásil je za rebely. 27. října vešla v platnost tajná dohoda panovníka Svaté říše římské se saským vévodou Mořicem, luteránem, který za slíbenou kurfiřtskou hodnost napadl území Jana Fridricha. Túto zrádnou změnu oznamovala rozpad jihoněmecké luteránské armády a Jan Fridrich musel táhnout bránit své panství.
Zima přišla a boje na tzv. 9. Seibt, Ferdinandův spolek a vojsko Království Svaté říše římské pokračovaly. Kurfiřt Jan Fridrich odtáhl se svými jednotkami a odolal Mořicově náporu, což vedlo k odražení a ztrátě většiny území. Zatímco zima ukončila některé boje, hlavní náboženská aliance trpěla a císař volně vyjednával. Po porážce Šmalkaldského spolku a zvláště Jana Fridricha v bitvě u Mühlberka nastala konečná část revolty. Po několika bojích se hlavní město Praha a další středočeská města stále držela, avšak nakonec kapitulovala.
V květnu 1548 byl vydán augsburský interim, který slíbil protestantům náboženskou svobodu až do rozhodnutí koncilu v Tridentu, a povoloval pod obojí a sňatky kněží, s podmínkou návratu evangelíků ke Katolické církvi. Tím císař chtěl připravit půdu pro nenásilnou rekatolizaci, která však zůstala neúspěšná. Roku 1555 byl vydán Augsburský náboženský mír, jenž vyřešil náboženskou otázku ve Svaté římské říši. Roku 1556 Karel V. rezignoval na své hodnosti. Českým králem se stal Ferdinand I. (1526) a začal prosazovat římskokatolické vyznání, čímž vyvolal české stavy, zejména protestantské, k odpůrám a k vzájemným konfliktům.
Ke Kadani byla svolána zemská hotovost, ale české stavy výrazně zaostávaly a jejich vojsko operovalo jen na hranicích Zemí Koruny české. České stavy odmítly spolupracovat s Šmalkaldským spolkem, a naopak požadovaly odvolání mobilizace. Saské kurfiřtovo tažení do Dolní Lužice vedlo k vypálení vesnic. Do druhé poloviny března 1547 však oddíly z Plzně, Ústí nad Labem, Českých Budějovic a dalších měst prosily o odvolání mobilizace, zatímco saské vojsko obsadilo Jáchymov. Ferdinandovo vojsko vyrazilo k Čechám, ale Moravské, lužické a slezské stavovské jednotky byly neochotny aspoň k účasti. Počátkem dubna získalo Ferdinandovo vojsko posilu habsburského pomocného sboru a český král žádal rozpuštění zemské hotovosti, avšak čeští stavy se nechtěly vzdát a nabízely mír za ústupky. Avšak porážka Šmalkaldského spolku a Jana Fridricha v bitvě u Mühlberka znamenala konec revolty.
V Litoměřicích byl panovník a jeho dvořanové, šlechta i měšťané, nuceni k milosti, město a stavy čelily konfiskacím a trestům. Měšťanstvo přišlo o děla, města byla zkonfiskována a zvýšeny daně. Nakonec pokračovala politicko-náboženská nestabilita až do vyústění konfliktů následných po Rýnské válce. V té době se objevila i změna v taktice a zbraních, kterou přinesla reneszance a noví landsknechti, o kterých bude řeč dále.
Renesance, landsknechtské vojsko a taktika osmanské říše
Renesance přinesla do střední Evropy rozkvět umění a významně proměnila odívání šlechticů a měšťanů. Landsknechtské vojsko, pod vedením Georga von Frundsberga, vzniklo jako odpověď na potřebu účinné žoldnéřské síly pro císaře. Landsknechti si osvojili pestrobarevné prošívané kroje a organizaci do pluků, rot a čtvercových formací, které umožňovaly koordinovaný postup a ochranu střelců. Taktika landshnechtů zahrnovala kombinaci pěchoty, pikenýrů a střelců a výměnu postavení pro lepší manévrovatelnost. Zid k útoku na koně byl rizikem, a proto se používalo různých formací, které měly chránit před jízdou a umožnit úspěšný protiútok.
Frundsbergsko-landsknechtická éra vyšla z popudu Maxmiliána I. a Švýcarská garda se stala inspirací pro mnoho evropských armád. Landsknechti, ač žoldnéři, podléhali jednomu nejvyššímu veliteli - císaři. První velké vítězství landsknechtů bylo u Schönbergu roku 1504, a jejich nejznámější vítězství u Pavie roku 1525. Významná éra jejich slávy skončila kolem poloviny 16. století, když se ukázalo, že jejich armáda již nebyla schopna efektivně čelit novým válečným výzvám. Frundsberg zůstal v habsburské službě až do konce života, ačkoli samotná armáda byla postupně rozkládána díky změnám v boji a financování.
Taktika Osmanské říše v 16. století představovala kombinaci rychlé jízdy spahiů a těžké pěchoty janíčárů, s důrazem na dělostřelectvo a techniky obléhání. Jízda byla obvykle doprovázena obchvatnými manévry, zatímco pěchota a dělostřelectvo tvořily pevný centrální bod. Janíčáři vycházeli z islamizovaných dětí z dobytých zemí a tvořili stálou část vojska, která chránila lehkou jízdu a dělostřelectvo. Dělostřelectvo Turků bylo vysoce vyvinuté a osmanská armáda dokázala vést rozsáhlé obléhací operace a využívat štěpení sil nepřítele, i když se ukázala náchylnost k militaristickým excesům a problémům s centralizací moci.
V následujících stoletích způsobily osmanské úspěchy i proslulost a mýty o neporazitelnosti, avšak jejich taktika měla své slabiny: neschopnost rychle se modernizovat a adaptovat nové formy vedení mimo tradiční obchvatné manévry. Z hlediska evropské konstrukce armády se v Uhrách 16. století rozvíjela takzvaná uherská taktika, která rozmisťovala pěchotu do čtverců a využívala dělostřelecký kryt na křídlech. Tato výstavba šíře armády byla průběžně zkoušena a modifikována, aby čelila osmanským útokům, ale ani tato strategie nepřinesla definitivní vítězství.
Švýcarská gardu a její specifika
Přibližně od roku 1506 vznikla Švýcarská gardová jednotka, která sloužila jako protectora papeže v Římě. Gardisté se vyznačovali pestrými uniformami a přísným výcvikem; nosí halapartnu, pistole a šavle, a přitom slouží i jako osobní strážce papeže. Gardisté musí projít třítýdenní výcvikem, orientovat se v labyrintu vatikánských prostor a složit slavnostní slib kaplanem švýcarské gardy. Gardová policejní služba zahrnuje ochranu papeže a obyvatel Vatikánu, doprovod papeže na cestách a strážní povinnosti během bohoslužeb, audiencí a zahraničních návštěv. Gardisté v průběhu času prošli mnoha reformami a reorganizacemi a jejich tradiční uniforma vychází z 18. století, i když samotná symbolika a barvy vycházejí z několika papežských období.
V průběhu 20. století prošla garda řadou změn, ale její hlavní funkce zůstala: zajištění bezpečnosti papeže. Papež František v roce 2015 potvrdil změny v uniformě gardy a upravil barvy praporu. Gardisté se v současnosti rekrutují z švýcarských občanů, kteří splňují podmínky: katolická víra, vysoká čestná pověst, věk 19-30 let, výška minimálně 174 cm a dokončená vojenská služba. Výcvik zahrnuje zvládnutí moderních zbraní i tradičního zbrojního arzenálu a gardisté slouží 25 měsíců. Gardisté chrání vstup do Vatikánu a doprovází papeže na jeho cestách.
Frakce první světové války: Osmanská armáda
Významná kapitola, kterou je třeba zmínit, je i role papežských gard v historických operacích a reformách církve. Gardisté sehráli významnou roli během obléhání Říma v roce 1527, kdy chránili papeže a zajišťovali jeho přežití během plenění. Gardisté byli také aktivní během dalších krizí, včetně zajištění bezpečnosti papežů a chránění církevních institucí v érách změn a konfliktů.