Malba Poslední večeře, dílo Leonarda da Vinci, vznikla mezi roky 1495 a 1498 a nachází se v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie. Její rozměry 460 x 880 cm pokrývají téměř celou jednu stěnu refektáře a obrazu dominuje netradiční technika, která se liší od klasické fresky. Leonardo pro ni zvolil tempery s olejem na již zaschlý sádrový štuk, což mělo dalekosáhlé důsledky pro trvanlivost malby. Ačkoliv se jedná o nástěnnou malbu, nejde o fresku; malba byla kvůli této technice náchylnější k poškození.
V kostele Santa Maria delle Grazie, kde je malba umístěna, se původně jednalo o součást komplexu kláštera, postaveného za vlády rodu Sforzů mezi lety 1463-1497. Gotická hlavní loď s netradičními červenými cihlami je doplněna renesanční kupolí a apsidou s krytým ochozem na vrcholu věže a vstup do kostela je zdarma; za návštěvu refektáře s Poslední večeří se platí. UNESCO zařadilo celý areál včetně da Vinciho malby na seznam v roce 1980.
Podle některých historiků měl Leonardo záměr ukázat více než jen biblický text; chtěl vyjádřit emoce a reakce apoštolů na Ježíšovo oznámení, že jeden z nich ho zradí. Dílo tak ukazuje okamžik, kdy Ježíš oznamuje své poselství a apoštolové reagují různými gesty a výrazy tváře. Zajímavé je, že Kristus je ve středu kompozice a tvoří rovnostranný trojúhelník; hlava leží uprostřed kruhu a okolo se soustřeďuje energie postav.
Leonardo zjednodušil prostor kolem stolu a zvolil čtyři skupiny po třech apoštolech, které vytvářejí dramaturgii napětí a kontrast. Jidáš, který se od Krista odvrací do stínu a zároveň se natahuje k misce, je symbolicky propojen s ostatními či mystifikován ve střetu dobra a zrady. Tomáš, Petr, Jan a další apoštolové vyjadřují různorodé charakterové typy, čímž obraz získává bohatou interpretativní vrstvu.
Pro lepší porozumění je důležité zmínit techniku a vlhkost prostředí; čas zanechal na díle stopy a malba vykazovala praskliny a skvrny. První značné poškození se objevilo již ve 16. století a v dalších stoletích následovaly četné restaurátorské snahy. V polovině 16. století byla nutná zásahová obnova, velké restaurování pak začalo až v roce 1978 a trvalo 21 let pod vedením Pinin Brambilla Barcilon. Dnes je přístup k malbě striktně omezen a návštěvníkům se vyžaduje rezervace a přesně daná hodina.
Rezervace vstupu probíhají prostřednictvím oficiálního webu cenacolo Vinciano a aktualizace probíhají 4x ročně na následující 3 měsíce. Před prohlídkou je nutné dorazit 30 minut před zahájením a vytištěný doklad či mobilní verzi ukázat na pokladně výměnou za vstupenku. Plné vstupné činí 15 EUR, snížené pro studenty do 25 let 2 EUR.
Na samotný kostel Santa Maria delle Grazie se dostaneme po západním okraji centra Milána; nejblíže jsou tramvajová zastávka S. Maria delle Grazie (linka 16) a metro stanice Conciliazione (linka M1).
Historie a význam díla pro světovou kulturu
Poslední večeře od Leonarda da Vinci je považována za jedno z vrcholných děl Vrcholné renesance a jedna z nejznámějších nástěnných maleb na světě. Obraz zobrazuje dvanáct učedníků v okamžiku, kdy Ježíš oznamuje, že jeden z nich ho zradí, a stal se mottem mnoha kopijí a citací v dějinách umění. Da Vinci získal zakázku od milánského vévody Ludovica Sforzy; předcházely množství skic a studií, v nichž zkoušel uspořádání učedníků a jejich gesta.
Technika na suché omítce a následné vlivy prostředí vedly k dlouhodobým restaurátorským snahám, které už dnes umožňují návštěvníkům vidět původní podobu díla. Kontrolované a pravidelné restaurátorské zásahy jsou zaměřeny na zachování stability barvy a zabraní poškození. V časopisech a výtvarných studiích je dílo často interpretováno jako dokument o vědě, matematice a umění v jedné linii, kde se nově pojí lidská zkušenost a duchovní centrum.
Někdy se dílo objevuje v širším kulturním kontextu: v 20. století vznikaly kopie a reinterpretace od Warhola až po Dalí a Ai Wei Wei; tato díla ukazují, jak Poslední večeře rezonuje napříč generacemi. Vách světa se o díle tradičně mluví a píší články, které zkoumají nejen biblický příběh, ale i techniku, kompozici a psychologii postav.
Vatikánská laboratoř pro restaurování tapisérií z Vatikánských muzeí připravuje i projekty spojené s gobelínem Poslední večeře, který má plochu 45 metrů a vlákna z hedvábí, zlata a stříbra; ten byl až do roku 2023 součástí výstav a byl přesunut na zámek Clos Lucé v rámci 500. výročí smrti Leonarda. Gobelín pochází z doby okolo roku 1515-1516 a jeho autorství není zcela jasné, nicméně patří do leonardovského okruhu. Restaurování gobelínu zahrnovalo suché či mechanické čištění a speciální zacházení s vlákny.
