Ve své osobě Petr Wagner prolíná několik profesí i životních směrů. V prvé řadě je to farář Československé církve husitské, vedle toho je to ale frontman rockové kapely Safenat Paneach a moderuje pořady Hergot! a Špína na Radiu Wave. Bavili jsme se o tom, jak se spolu mísí spiritualita s hudbou nebo v čem jsou mu duchovně blízké punové a DIY labely. Na festivalu v česko-polských Pelhřimovech jsi otevíral den svou bohoslužbou slova a bezprostředně po ní jsi nastartoval koncert se svou kapelou. Zrovna tohle byl nápad organizátorů festivalu. Mně samozřejmě nevadilo, že jsem mohl nechat prolnout role faráře a zpěváka. Byla to výzva. Jediný případ, kdy po výkonu duchovenského povolání hned následuje muzika, jsou svatby. Na Pelhřimovech to ale sedlo. Byl to exemplární příklad toho, že spiritualita a hudba jsou v mém životě fakt spojené.
Hudby v duchovenském povolání je opravdu dost, hlavně když se člověk pohybuje v církvi, kde pracuju já. Třeba při nedělních katolických mších se zpívá, ale s námi se to pořád nedá srovnávat. My zpíváme opravdu hodně. Kontakt s hudbou mám tak pořád. I na naší fakultě byl předmět, který se věnoval čistě kultivaci liturgického zpěvu.
V pořadu Špína na Radiu Wave se jako moderátor věnuješ různým DIY a tvrdým žánrům. Jsem z rodiny, kde jsme měli asi od mých pěti let křesťanskou výchovu, a s tím byla spojená i muzika. Máma ale pořád poslouchala hudbu z pozdních šedesátek a začátku sedmdesátek, takže to na mě mělo permanentní vliv. Jeden čas jsme strávili v takové mladé evangelikální církvi. Shromáždění tam byla hodně divoká a nebáli se tam hudby. Na druhou stranu se hodně vyhraňovala proti rock’n’rollu, kvůli tomu třeba lidi hromadně vyhazovali desky - já sám jsem asi v šestnácti vyhodil skoro všechny.
Časem jsem se dostal do specifické křesťanské bubliny a díky tomu jsem se začal zajímat o to, co za muziku dělají lidé podobného vyznání. Začal jsem se vrtat v contemporary christian music. To bylo v devadesátkách a v té době to byla ještě zábavná hudební disciplína. Na scéně působila hromada malých labelů s takovým spíš punkovým přístupem a spousta tehdejších kapel je poslouchatelná i dneska.
Oproti tomu dnes má v sobě CCM napumpovaných neuvěřitelně moc peněz, ale poslouchat se z toho nedá skoro nic. Je to svět sám pro sebe a největší produkce je takzvaná worship music - to jsou věci, co se hrajou na evangelikálních shromážděních a je to úplně bezpohlavní pop s kytarkama, které znějí jako čtyřikrát vyvařené U2 a všichni to dělají úplně stejně. V devadesátkách se ale našlo plno alternativních a experimentálních věcí, které by se dneska už asi nedostaly ven na světlo. Vzniklo taky plno zajímavého metalu a dalších extrémnějších stylů.
Možná je to tím, že už jsem boomer, ale vnímám taky to, že pro mou generaci byla obecně hudba důležitá součást světa a součást toho, jak jsme se vztahovali ke společnosti. Bylo mi patnáct, když vyšlo Nevermind a podobně mi bylo, když vyšly první stěžejní věci od Psích vojáků. Taky jsem byl na střední asi jediný exot, co poslouchal taky shoegaze a šedesátky. Náhodná návštěva koncertu Lyssy v Modrý vopici na konci devadesátek mě pak automaticky nasměrovala taky k noiserocku, punku bez alko smradu, malým labelům a lidem, kteří se snažili o vytvoření světa ve světě s vlastní etikou a DIY postupy.
Proto jsou mi ti lidi taky milí nějak duchovně. Aktuálně je prakticky všechno včetně kostelů, sborů a modliteben zavřené. Myslíš, že teď může v cestě k víře víc pomáhat i hudba? Určitě! Hudba s sebou tradičně nese velké pole pro přenos duchovní hodnoty a sama pak může vést k něčemu hlubšímu - rozjímání nebo i modlitbě. Problém je v tom, když se nedá provozovat v lidském kontaktu. Sám prakticky vůbec nesleduju streamované koncerty a nebaví mě se dívat na živáky, protože mi v tom něco citelného chybí.
Když má mít hudba nějaké intimní využití - třeba pro malou skupinu lidí při modlitbách - tak se online vůbec dělat nedá, tam to prostě nefunguje. Zpíváš v rockové kapele, jsi potetovaný, zabýváš se tvrdou muzikou - to není úplně typický obraz faráře. Specifikum našeho sboru je to, že mezi sebou nemáme moc formální vztahy, všichni jsme spíš kamarádi než členové církve. Když jsem sem na konci roku 2003 přišel na praxi, tak byl místní sbor prakticky vymřelý. Na bohoslužby chodilo pravidelně pět babiček a dvě rodiny, které chodily občas.
Nebylo co ztratit. Časem se tu utvořilo malé společenství několika rodin, které vůbec nemají rodinné zázemí v Československé církvi. Mohli jsme tak začít s čistým stolem. Kromě základních věcí, jako je typická husitská liturgie, specifická práce s Písmem a správní záležitosti, jsme se nemuseli vázat na žádný zvykový režim, na který často narážejí mladí faráři. Nikdy jsme nemuseli řešit, že třicet let se to tu nějak dělalo, a teď se to rozhodně nebude dělat jinak.
Dokonce i ty babičky, byly vzácně tolerantní a hrozně v pohodě. Myšlením byly mnohem mladší než ročníkem. Byly tak myšlenkově otevřené, že by mohly být příkladem pro plno lidí ve středním věku. Já v takových nepovrchních vztazích vidím budoucnost pro řadu církví. Takový osobní vztah mezi sebou lidi nenavážou, když je jich sto.
Vaše kapela se jmenuje Safenat Paneach. Ten pojem je z Genesis, už tam je, ale odněkud převzatý, a ještě asi zkomolený - nejspíš pochází ze staroegyptštiny a váže se k příběhu Josefa. Zní to ale trochu přifoukle, možná jsme to s tím názvem neměli přehánět (smích). Zhudebňujete Jirouse, Zahradníčka nebo Skácela. Určitě se stalo, že jsme nový význam jejich slovům dali my naším zpracováním.
U Jirouse a Zahradníčka jsou to vězeňské básně. Nikdo z kapely tak komplikovaný život neměl a bylo by dost troufalý si myslet, že u toho prožíváme stejnou emoci jako oni. Hodnotu jsme viděli v tom, že dáme jejich básničkám nový život a možná se pak dostanou k jiným lidem. Nejlepší, co se může stát, je, že se přes naši desku někdo dostane k tomu, že si půjde koupit Jirousovu sbírku. Při vší Jirousově kontroverznosti jsou jeho věci prostě hluboké. Jsou i rozporuplné, stejně jako on byl rozporuplný. Jirous v nich je obrovsky a hluboce duchovní a není přitom tolik náboženský.
Člověk u něj cítí nějaký základ i obeznámenost s katolickou tradicí, ale podstatné je, že to jde opravdu z jeho nitra. V něčem takovém na mě stejně působí i Reynek. Ten je navíc spojený i s tamní krajinou a Vysočinou. Jak se ti Jirousovy věci zhudebňují? Je jasné, že hudbou a zpěvem nad těmi verši člověk přemýšlí jinak. Jinak si myslím, že songový potenciál je v těch Jirousových básních implicitně přítomný. Aby si básně zapamatoval zpaměti, tak udělal všem docela dost pravidelný rytmus i metrum a dal jim pevný řád. Sloky a refrény se pak z něčeho takového vylupují skoro samy. Když to pak zazní v písničce, tak to hudba může emocionalitou posouvat ještě jinam.
Tohle jsme si zkusili na dvou deskách, ale teď už směřujeme někam jinam. To určitě jo. Psát kázání je ale něco jiného. Nejvíc stejně pomáhá číst jinou poezii, poslouchat cizí písničky, přemýšlet nad tím, jak jejich autoři myslí. V tomhle ohledu je docela smutné, že většina textů aktuálních kapel není moc dobrá. Folk zachraňuje Člověk krve a Cermaque, baví mě Květy, OTK, ale v tradičnějším bigbítu je to s výjimkou Povodí Ohře posledních patnáct let prakticky pořád stejně mizerný.
Když řeknu, že nejlepší texty v oblasti toho obyčejnýho masovýho bigboše s kytarama má Márdi nebo Petr Fiala, tak to není žádný objev, protože Vypsaná Fixa a Mňága hrajou už od devadesátek. Přijde mi, že Slováci jsou na tom s textama mnohem líp. Měl jsem rád Kolowrat, Živé kvety, líbí se mi textově Katarzia i Korben Dallas. Ale nejvíc se v u textů bavím stejně v hiphopu.
Jak v autorských textech pracuješ se zpíváním nebo mluvením o víře a o Bohu? Já nemám moc potřebu se v tomhle ohledu nějak agitovat, takže se toho nebojím. Mám takovou dost zásadní knihu o spiritualitě v rock’n’rollu - napsal ji Steve Turner a jmenuje se Touha po nebi - píše v ní, že buď může člověk zpívat o světle, anebo může zpívat o tom, co díky tomu světlu vidí.
Mně kluci v kapele naopak vyčítají, že moje texty jsou v něčem mnohem depresivnější než Jirous. A ať to nepřeháním, a jestli bych tam neměl nějakou naději. Ze mě to ale takhle leze. To, že jsem farář přece neznamená, že bych měl být nějak programově pozitivnější a optimističtější než ostatní lidi.
Když člověk začne psát opravdicky, tak tomu textu nemůže sám doplňovat nějakou přidanou hodnotu. Při psaní nemůžu mít záměr, že nějak konkrétně oslovím posluchače, a že ho tím textem k něčemu přivedu - to mě nezajímá. Chci si uspořádat myšlenky a nechat z nich vyplynout, co zrovna prožívám. Když se člověk podívá i na žalmy, je vidět, že v introspektivních pasážích, kde se nemluví o Bohu, to jsou spíš depresivní existenciální básničky, které jsou celé obrácené dovnitř. Jsou v nich dlouhé pasáže jen o tom, že je člověku zle. Je to něco, co jde z hloubky ven.
Audioverze„V šestnácti jsem měl takový zásadní mystický zážitek přímo s Ježíšem, a od té doby je Ježíš nejzásadnější osobou v mém životě. Kdyby se to nestalo, možná bych byl ateistou.“ Ačkoliv vyrůstal v křesťanském prostředí, svůj přístup k víře popisuje jako konverzi na základě osobního zážitku. „Potřeboval jsem nějakou konkrétní odpověď na svoje otázky a na svoje trápení. „Kdyby nedošlo k té odpovědi, byl bych asi něco jako ateista, navzdory katolické výchově v naší rodině. Teorie, jestli Bůh je, nebo není, pro mě nebyla důležitá. Víc mě zajímalo, jestli se to nějak týká mě,“ dodal. Mystický zážitek, skrze který k němu Bůh promluvil, popisuje jako zcela zásadní pro svůj život.
Když se díváme na dlouhodobou udržitelnost víry, Petr Wagner mluví o tom, jakým způsobem sdílení víry a společné zkušenosti formují jeho umělecký život. Dlouhodobá udržitelnost víry: Povídali jsme si také o jeho vztahu ke společenství, jak je důležité víru sdílet a jak se víra propisuje do jeho uměleckého života. S kapelou Safenat Paneach vydal třetí desku s názvem IV. a textově do ní svou víru také promítl. „Do hudby a textů se přirozeně propíše to, co je zásadní pro váš život,“ vysvětluje.
V Pochlap se Václav Rouček tentokrát přivítal faráře Církve československé husitské Petra Wagnera. Ten zároveň působí jako zpěvák v rockové kaple Safenat Paneach a na Radiu Wave moderuje pořady Hergot! a Špína. „Máma se nás do náboženství snažila vést, ale v socialismu bylo těžký potkávat se s jinýma věřícíma lidma. Bylo to na hraně ilegality, člověk byl pod dohledem, chtěli jsme emigrovat. Ale i v tomhle prostředí jsme jako děti měli určitej spirituální program, ve kterém jsem zažil míru svobody, která mě formovala,“ říká Petr, který svého biologického otce poznal až ve svých 26 letech.
„Máma si nepřála, abychom se vídali. Nakonec nás dali dohromady kamarádi. Václav Rouček a Petr Wagner|foto:, Český rozhlas“
Petr Wagner zároveň na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! o spiritualitě a náboženství. V posledních několika letech podle něj došlo k velkým změnám v oblasti víry. „Lidé ustupují od církevních organizací, roste DIY spiritualita s různýma ezoterickýma vlivama, ať už se jedná o ezokouče a ezofestivaly. Jsme nejateističtější země Evropy, ale přitom tu je strašně různorodá spirituální scéna. Hergot! mi dal hodně v tom, že je super bavit se s lidma o tom, čemu věří i nevěří, je důležitý znát, čím ty lidi žijou.“
V rozhovoru se farář také rozpovídal o svých zkušenostech s terapií: „Byl jsem na párové terapii, je to údržba vztahu, mám zkušenost taky i z individuální terapie, doporučil bych to každýmu. Je to stejně závažný, jako když se chodí k praktickému a zubaři na kontroly. V církevním prostředí je nemístný si to připustit. Když člověk žije z víry, tak by se měl s Ježíšem poradit. Ale já myslím, že by dnes Ježíš doporučil lidem, aby šli na terapii a nevalili to jen na něj.“
Jak se připravuje na svatby? Proč je Ježíš jeho nejlepší kamarád? A bojí se smrti? Poslechněte si nový díl Pochlap se s farářem a moderátorem Petrem Wagnerem. Přátelé? Po čtyřicítce jich odpadlo hodně, hodnotí farář Petr Wagner.
Kolem čtyřicítky se mu rozpadlo manželství a spolu s ním se proměnil i celý jeho život. Farář Petr Wagner v rozhovoru s Ivanou Veselkovou v sérii Klub 40 otevřeně popisuje období, kdy musel znovu hledat pevnou půdu pod nohama - nejen jako partner, ale i jako otec a duchovní. Přiznává, že právě v takových chvílích člověk pozná, kdo skutečně patří do jeho života. „Nastalo takové prosévání toho nejbližšího okruhu,“ říká.
Všechny díly podcastu Klub 40 můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz. Přihlašte se k newsletteruLadíme české podcasty do dokonalosti. Tento souhlas udělujete na dobu neurčitou s tím, že jej můžete kdykoliv bezplatně odvolat prostřednictvím tlačítka v každém newsletteru. O tom, jak s vašimi osobními údaji (tj.
Hudební cesta a duchovní zázemí
Původní hudební tlak, který Wagner díky rodině zažil, a jeho postupná orientace k CCM a poté k alternativnějším a experimentálním žánrům formovaly jeho pohled na hudbu jako na nástroj pro vyjádření víry a hledání smyslu.
Změny v současné spiritualitě - od ústupu církví k DIY spiritualitě - glosuje jako fenomén, který přináší novou pluralitu a dotýká se i menších komunit a domácích modliteben.
Způsob práce se slovy a vírou v textech
Co se týče textů, Wagner vyzdvihuje možnost vyjádřit se prostřednictvím poezie a hudby, která dovoluje posluchači nacházet vlastní interpretace.
Texty se často opírají o introspekce a hledání světla, avšak autor sám klade důraz na autenticitu: ne nutně na programovou pozitivnost, ale na upřímnost prožitku a myšlenek.
Diskuse o povolání a komunitě
Farářská komunita, kterou Wagner popisuje, je založena na neformálních vztazích a otevřenosti, která umožňuje společné sdílení víry bez rigidních režimů.
Schopnost skloubit roli faráře a rockového hudebníka a zároveň moderovat rádio dává jeho postavě specifický profil, ve kterém se spiritualita prolíná s každodenní praxí a hudební kulturou.