Startuje další ročník Extrémních křížových cest. Vznikly v Polsku v roce 2009. Mají být příležitostí k setkání s Bohem během dlouhého putování v noci, tichu a samotě. Poutníky čeká 14 zastavení, na kterých mohou rozjímat. V Česku letos vznikají čtyři takové cesty - dvě v Praze, jedna okružní v jihočeských Borovanech a další v Luhačovicích na Zlínsku.
„Extrémní křížová cesta probudí člověka z takové letargie a naruší zavedené vzorce, kterých se nějak držíme. Toto by nás mohlo inspirovat ke změně života,“ uvedl Adámek. Je to podle něj výzva, cesta, námaha a setkání.
Jaké podmínky by měl poutník splňovat? „Je to hlavně pro ty, kdo mají odvahu a chuť zažít něco, co je může v životě nakopnout. Není to jen pro sportovce, ale předpoklad určité zdatnosti tu samozřejmě bude.“ Zájemci se však podle Adámka nemusí bát ujít jen část cesty, luhačovický okruh je blízko samotných Luhačovic a lze k nim dojít. Loni nejmladší účastnice ve věku 9 let ušla 15 kilometrů a nejstarší 74letý poutník prošel všemi zastaveními.
Více informací je na polském oficiálním webu i v záznamu rozhovoru s Karlem Adámkem. Připravil ho náš spolupracovník Petr Kubec a za mikrofonem vedla Romana Odstrčilová.
Kniha, kterou držíte v ruce, je plodem spolupráce, do které se během let postupně zapojilo více lidí. Na začátku byl v roce 2015 podnět k obnovení křížové cesty v kostele Povýšení svatého Kříže v Praze-Kolodějích. To se povedlo s využitím moderní techniky: obrazy, přesněji tištěné litografie, byly profesionálně převedeny do digitální podoby. Když propukla pandemie a nebylo možné konat křížovou cestu v kostele, mohli věřící obrazy vidět alespoň na farním webu. K rozjímání jim už tehdy napomáhal text, který sestavil Petr Beneš - vinohradský kaplan, redemptorista a vyhledávaný exercitátor. Kniha přináší možnost nejen zblízka obdivovat krásné rytiny, ale hlavně se křížovou cestu modlit.
Co je to Křížová cesta?
Křížová cesta, Via Crucis, zvaná také Via Dolorosa, Bolestná cesta, je vždy jakousi malou poutí na svatá místa v Jeruzalémě. Třebaže dnešní označení pochází z 16. století, místa posvěcená Ježíšovým utrpením byla uctívána od prvních staletí a od Konstantinových dob byla cílem poutí. Tradice říká, že P. Maria procházela místy Kristova utrpení každý den a sv. Jeroným mluví o davech poutníků ze všech zemí světa.
Velmi brzy dochází také k duchovnímu přenesení a ztvárnění svatých míst v jiných zemích - pro ty, kdo do Jeruzaléma putovat nemohli. Boloňský biskup z 5. století, sv. Petronius, dal vybudovat v klášteře sv. Štěpána skupinu propojených kaplí, které představovaly nejdůležitější jeruzalémské svatyně. Boloňský klášter - nazývaný později Hierusalem - tak stojí na začátku pozdějších křížových cest.
Cestovatelé, kteří putovali do Svaté země mezi 12. a 14. stoletím zmiňují Via Sacra jako hlavní cestu provádějící poutníka a zmiňují různá místa spojená s umučením Krista. Roku 1342 byl dohled nad svatými místy svěřen řádu františkánů. Díky nim pak byla některá místa spojena se zastaveními, na kterých bylo možné modlitbou získat odpustky.
Mezi prvními bylo místo, kdo se Ježíš setkal s Matkou, kde mluvil s Jeruzalémskými ženami, kde se setkal s Šimonem Kyrénským, kde vojáci losovali o jeho oděv, kde byl přibit na kříž, dále Pilátův dům a Svatý Hrob. Termín Zastavení najdeme poprvé v souvislosti s místy na Via Sacra v Jeruzalémě ve vyprávění anglického poutníka Williama Weye, který navštívil Svatou zemi roku 1458 a pak znovu o čtyři léty později, roku 1462.
Popisuje také jak bylo zvykem následovat Krista na jeho bolestné cestě. Badatelé se domnívají, že dlouho bylo zvykem přicházet na Kalvárii z opačné strany, než byl veden Kristus, přímo od Pilátova domu. Na počátku 16. století byl rekonstruován jiný průběh cesty, považovaný za správnější.
V té době se také rozšířilo do Evropy několik reprodukcí svatých míst. Po jejich vzoru pak vznikaly první křížové cesty, v dnešním slova smyslu. Bl. Alvarez (zemřel 1420) dal vybudovat několik malých kaplí s vymalovanými pašiovými scénami při dominikánském klášteře v Cordobě. Velmi časné křížové cesty z 60. let 15. století vznikly také ve Zhořelci (cca 1465) a v Norimberku (1468).
Norimberská Zastavení, vyřezaná Adamem Krafftem, měla sedm scén, lidově nazývaných jako „Sedm pádů“, protože na každém z nich byl Kristus znázorněn jako padající nebo skloněný pod tíhou Kříže. Slavným příkladem je také Svatá hora v severoitalském Varallo, formovaná od roku 1491 přímo pod dohledem bl. Bernardina Caimiho, který byl kustodem Svaté země.
Pokusili se dokonce rekonstruovat přesně vzdálenost mezi Zastaveními. Šlo však spíš o vnitřní prožitek cesty než o pojem exaktnosti v dnešním smyslu. Jak došlo ke stanovení 14 zastavení nelze snadno určit. Jejich počet se velmi lišil v různých dobách a na různých místech. Již zmíněný Weyův popis z poloviny 15. století jich sice 14 uvádí, ale z nich jen pět odpovídá těm, na které jsme zvyklí. U dalších autorů jejich počet kolísá - najdeme jich 19, 25, 31 apod.
Roku 1584 vydal jakýsi Adrichomius knihu nazvanou „Jerusalem sicut Christi tempore floruit“, tj. Jeruzalém jak vzkvétal za Kristova času. Vyjmenovává v nich 12 zastavení, která přesně odpovídají dnešním prvním dvanácti. Kniha byla přeložena do řady Evropských jazyků a spolu s dalšími modlitebními knihami většinou holandské provenience byla patrně základem církví schválené Křížové cesty. K její popularitě přispělo i to, že v samotném Jeruzalémě, ovládaném Turky, bylo daleko obtížnější konat na veřejnosti křesťanské obřady než kdekoli v Evropě.
Právě proto, že se dnešní zastavení vyvinula z evropských modlitebních knížek, chybí v nich jedno ze zastavení zdůrazňovaných ve všech středověkých popisech Ecce Homo spsojené s obloukem Pilátova domu, kde byla tato slova pronesena. Do kostelů se dostávají Křížové cesty až v 17. století. Roku 1686 papež Inocenc XI. udělil františkánům privilegium umístit Zastavení křížové cesty do všech jejich kostelů. Až roku 1731 Klement XII. potvrdil, že Křížová cesta může být v každém kostele a kdokoli ji se zbožností projde získá odpustky, vázané dříve na návštěvu Svatých míst. Zároveň byl definitivně stanoven počet zastavení na 14. První Křížové cestě v římském Koloseu předsedal roku 1750 papež Benedikt XIV. Tradici Velkopáteční Křížové cesty v Koloseu, přerušenou bouřlivými událostmi, obnovil papež Pavel VI. roku 1964. Když dnes papež Lev XIV. ponese kříž na všech 14 zastavení, naváže na Jana Pavla II., který sám vedl procesí Křížové cesty v letech 1980 - 1994.
Extrémní křížové cesty tedy spojují historickou tradici s novým způsobem modlitby a putování, které vede poutníky k významným místům duchovní reflexe i fyzické vytrvalosti.
Možnosti a rozměry současných tras v Česku
V České republice vznikají čtyři tratě: dvě v Praze, jedna okružní v Borovanech a další v Luhačovicích na Zlínsku. Z hlediska věkové skladby se ukazuje, že i mladí a starší poutníci nacházejí cestu, loni nejmladší účastnice měla 9 let a ušla 15 kilometrů, zatímco nejstarší poutník prošel všemi zastaveními ve věku 74 let.
Podmínky pro účastníky zahrnují odvahu a ochotu zažít něco, co může život nakopnout, a zároveň je potřeba určité zdatnosti. Zájemci se nemusí bát ujít jen část cesty; luhačovický okruh je zvlášť dostupný, lze k němu dojít z okolí Luhačovic.
Historické kontexty a propojení s dnešní praxí
První křížové cesty vycházely z Jeruzaléma a jejich evropské reprodukce vyústily v moderní křížové cesty, které dnes nacházejí svůj prostor na severoitalských i středoevropských místech a v kostelích.
Křížová cesta v Koloseu byla poprvé vedena papežem Benediktem XIV. v roce 1750; na Velký pátek ji obnovil Pavel VI. v roce 1964 a následně navázal na tradici Jana Pavel II. během let 1980-1994. Tím se propojuje historická praxe s současným liturgickým a duchovním kontextem.
Křižáci: Křesťané na Křížových výpravách...1.část Dokument CZ
V prostředí extrémních tras se pak mísí tradiční modlitební rámec s moderní technikou a iniciativou, která umožňuje poutníkům spojit fyzickou námahu s duchovním prožitkem.
Klíčové body a výzvy pro poutníky
- 14 zastavení jako centrální struktura tradičního i moderního prožívání utrpení a víry.
- Možnost volby mezi celou trasou nebo jen její částí s ohledem na dostupnost a zdatnost.
- Historické kontexty, které formovaly současné podoby zastavení a jejich význam pro věřící i laiky.
- Propojení duchovního života s fyzickou námahou a nocí strávenou na cestě.
Stručný přehled historických milníků
- 14 zastavení na Via Sacra v Jeruzalémě popsáno už ve středověku.
- Rozvoj křížových cest ve 15. století ve Zhořelci a Norimberku.
- Roku 1584 Adrichomius uvedl 12 zastavení, která odpovídají prvním dvanácti.
- Roku 1686 a 1731 schválení institucionálních práv pro používání Zastavení v kostelích a udělení odpustků.
- Roku 1750 Koloseum - první Křížová cesta, následně obnova v 1964 a kontinuální tradice pod vedením papežů.
Extrémní křížová cesta tak představuje moderní adaptaci dlouhé tradice, která vyzývá k odhodlání, rozjímání a setkání s Bohem v čase ticha a námahy.