Řeholní život existuje na území České republiky více než tisíc let. Za tuto dobu prošel obdobími rozmachu, stagnace i úpadku. Do krize se dostal zejména během čtyř velkých zlomových období - husitské, reformační, osvícenské a komunistické.
Počátky a vznik klášterů v českých zemích
Počátky řeholního života v českých zemích spadají do konce 10. století, kdy byl založen první doložený klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě a rovněž nedaleký klášter benediktinů v Břevnově. O první ženský klášter se významně zasloužila Přemyslovna Mlada, dcera českého knížete Boleslava I., jež se stala první abatyší řeholnic přivedených především z Říma. U zrodu prvního mužského kláštera stál pražský biskup sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců s přispěním knížete Boleslava II.
Príchod dalších řeholních řádů spadá do 12. století. Souvisí jednak se snahou o návrat k původní řeholi sv. Benedikta a rovněž i s emancipací církve, která se chtěla vymanit z područí světské moci. Tento program našel své zastánce u premonstrátů, jakožto řeholních kanovníků, a dále u cisterciáků, kteří vycházejí z mnišské benediktinské řehole. Obě řeholní společenství byla na rozdíl od benediktinů více otevřena svému okolí a jejich sídla se stala ostrovy vzdělanosti, kultury a kolonizační činnosti v rámci převážně zemědělské společnosti.
Přítomnost více řádů vedla ke konkurenci a kromě zakládání nových klášterů na „zelené louce“ docházelo i ke změnám komunit zásahem fundátora (například Želiv). Fundacemi klášterů na strategicky významných místech se v tomto období začíná věnovat i šlechta a církevní představitelé. Od druhé poloviny 12. století se v českých zemích usazují řády rytířské, jejichž původ souvisí s křižáckými výpravami do Svaté země. Zvláště v prostoru Nového Města pražského vzniklo se svolením Karla IV. mnoho rytířských domů a špitálů.
Přehled řádů a jejich role ve společnosti
Souběžně se zakládáním rytířských komend vznikají domy a špitály křižovníků s červeným křížem, křižovníků s červenou hvězdou, křižovníků s červeným srdcem. Zajímavostí je, že křižovníci s červenou hvězdou jsou jediným řádem, který vznikl ve středověku v Čechách. Z počátku novověku nastupuje tendence mendikantského (žebravého) života - mendikantské řády působí ve městech a městských společenstevních centrech a významně se podílejí na rozvoji charity a péči o nemocné a chudé ve špitálech a útulcích. Počátek 17. století byl ve znamení napětí mezi oběma náboženskými tábory; následovala rekatolizace a posílení řeholníků v rámci státu.
V období vlády Habsburků dochází ke stabilizaci a rozšíření klášterů. Objevují se nové či reformované řády a kongregace: milosrdní bratři, bosí augustiniáni eremité, bosí karmelitáni, barnabiti, hyberni, piaristé, theatini, voršilky a bosé karmelitky. Dále vznikají i kongregace domácího původu, například boromejky a milosrdné sestry sv. Kříže. Zákonodárná opatření osvícenství vedou k omezení zakládání klášterů a registraci noviců, avšak mnohé řády přežívají a nadále rozvíjejí své funkce ve společnosti.
Druhé a třetí století reform a církevní politika
V 18. století nastupuje rozsáhlá reforma prostřednictvím císařovny Marie Terezie, která vydává zákony omezující zakládání klášterů a příjem noviců, stanovuje nejnižší hranici pro skládání věčných řeholních slibů, zrušuje klášterní vězení, omezuje soudní pravomoc klášterů a zavádí státní dohled nad majetkem klášterů. V roce 1773 došlo ke zrušení vlivného řádu jezuitů a v roce 1782 byl nařízen druhý vln rušení, zejména bohatých klášterů; jejich majetek byl prodáván a prostředky investovány do náboženského fondu a do modernizace církve. I přes tato omezení však vznikají nové biskupství a rozšiřuje se farní síť. Po smrti Josefa II. byla tato opatření upravena a zakládání nových institucí opět alespoň částečně obnoveno.
Celé 19. století je charakteristické vzestupem nových společenství - zejména ženských kongregací věnujících se charitativní činnosti a školství. Vedle boromejek zmiňujeme školské sestry de Notre Dame, milosrdné sestry sv. Kříže a další nově vzniklé domácí kongregace. Obnovení jezuitů a rozšiřování klášterů probíhala i v nově vzniklém Československu po roce 1918. Postupně došlo k reorganizaci řeholních provincií podle nových státních hranic a k omezení vlivu ciziny ve vedení klášterů.
Život mnichů a jejich každodennost
Mnichové v českých klášterech dodržovali zasvěcené řády a denní režim, který zahrnoval modlitby, práce na hospodářství a skriptoriální činnost. Denní rytmus byl orientován na oficia, které rozdělovalo den na modlitby, práce a studium. Základní principy mnichovského života byly silná kázeň, poslušnost a skromnost; kázní bastlí se tresty za prohřešky a pravidelnost modliteb se sledovala kapitula, která řešila praktické záležitosti a dohled nad hospodářskou činností kláštera.
Kláštery sloužily i jako centra vzdělanosti a kultury; mniši často vedli školy a udržovali historické spisy. Výchova a výcvik noviců probíhala dle pravidel jednotlivých řádů, z nichž benediktinská litera a struktura řehole diktovaly přísný denní režim a pochopení pro službu Bohu i lidem. Do klášterů přijíhali muže z šlechtických i měšťanských vrstev; laičtí bratři - konvrši - pracovali na hospodářství a jejich práce byla nedílnou součástí ekonomiky klášterů.
Konkrétní příklady a současné rekonstrukce
Vyšší Brod obsahuje poslední fungující mužský cisterciácký klášter v Čechách a na Moravě. Ženská filiace existuje na Moravě, v Předklášteří u Tišnova, kde se vytvořila stabilní komunita s asi jedenácti mnichy. Po roce 1990 vznikl nový boom zájmu o kláštery, do Evropy a světa se vydávají exkurze a výzkum. Osek přežil až do roku 1990 a po návratu mnichů zůstal v klášteře jen jeden mnich; budoucnost kláštera je však nejistá a vyžaduje nový řád, který by jej převzal. Z prostoru západní Evropy k nám proudí poznatky o římsko-katolické reformě a o tom, jak cisterciáci dominovali ve Francii a západní Evropě, zejména díky autoritativnímu projevu Bernard z Clairvaux, jehož řečnická síla a autorita řádu významně ovlivnily středověkou Evropu.
Dominikáni a Opava
V Opavě vznikl dominikánský klášter a kostel sv. Václava; architektura a prostředí místního kláštera slouží dnes jako galerie a pro studium dějin Opavy. Jednotlivé kláštery Opavy prošly během staletí řadou přestaveb; současné prostory zahrnují i tzv. rajský dvůr. Důraz na společné ubytování a společné modlitby byl klíčovým rysem dominikánů, kteří kladli důraz na identitu prostřednictvím vizuální odlišnosti od ostatních řeholí prostřednictvím oděvu. Oděvy dominikánů zahrnují bílou tuniku, bílé škapulíře a černý plášť s kapucí; oděvy jednotlivých řádů se lišily barvami a detaily. Strava dominikánů byla jednoduchá, zahrnovala chléb, ryby a zeleninu; hospodářství kláštera Opava zahrnovalo i chov prasat. Architektura a rajský dvůr dominikánského kláštera v Opavě odrážejí historické změny a současné využití pro kulturní dědictví.
Rozloučení a doporučené zdroje
Pro hlubší studium historie a dějin Opavy je vhodné sledovat texty zabývající se dominikánským klášterem a kostelem sv. Václava, a dále pracovat s historiografickými zdroji.
