V posledních letech života Bohuslava Reynka patřila k lidem, kteří k němu měli nejblíže. Díky přátelství s ní začal Reynek po letech znovu psát a vytvořil svou vrcholnou sbírku Odlet vlaštovek.
Setkání a počátky
Na jeho výstavě ve Špálově galerii. Tehdy jsem stála poprvé před jeho obrázky v naprostém úžasu, že je někomu dáno malovat něhou a dechem ticha, a měla jsem pocit, že se dívám do hřejivých okýnek domova, kde jsou stále Vánoce…
Brzy nato jsem byla představena panu Vlastimilu Vokolkovi. Byl to kouzelný pán a vzniklo mezi námi opravdu srdečné přátelství.
Z rozhovorů vyplynulo, že právě on je dlouholetým přítelem pana Reynka, nejen přítelem pracovním, ale že jsou s panem Reynkem duše hluboce spřízněné.
Když mi jednoho podzimního dne navrhl, že ho spolu pojedeme navštívit do Petrkova, věděla jsem, že modlitba mého srdce byla vyslyšena…
Přivítání v Petrkově a symbolika okamžiku
Před odjezdem jsme ještě zašli do perníkářství, kde jsme jako dárek objevili krásného, barevného kohouta. Byl tam jediný. Symbol vzkříšení - napadlo mne tehdy. A zázrak vzkříšení pak opravdu následoval.
Pan Rynek nás už čekal v zahradě. Stál tam ve své důstojné, téměř gotické postavě, za zády nebe a stromy, a zářil. Usmíval se, ale on se dovedl usmívat celou svou bytostí!
Jemné stříbro vlasů v zapadajícím slunci dodávalo celému obrazu zvláštní kouzlo něhy…
Jak vznešená a dojemná krása spočívá v prostotě… Bratr Františka z Assisi - blesklo ve mně. A on jím opravdu byl!
Jako by mne znal odjakživa, hned mě vzal za ruku a šli jsme krmit jeho zvířátka. Byl to jeho „živý Betlém“.
Společný čas a sdílené prožitky
Krmiti spolu malé, černé kozičky s kozlíkem, byla to taková neposedná věčná kozlátka, která už nevyrostou. A byla mezi nimi stará, vážná ovce, kterou si pan Reynek prý ponechal na památku časů, kdy ještě pásával stáda.
„Ta ovce, až jednou umře,“ řekl mi později, „bude pro mne znamením, že půjdu už brzy za ní - ona mě předejde.“
Brzy se stmívalo, když nás s panem Vlastimilem vedl domem po dřevěných, točitých schodech nahoru, kde žil. Usadil nás v pokojíku za kuchyní a sám si sedl do koutku na zem, proti kachlovým kamnům. Bylo to jeho místo, na kterém vždy v tomto pokoji sedával, opíraje se zády a hlavou o zeď, až tam lety čas vytvořil jeho tmavou siluetu, „živý stín“ svědectví přítomnosti i v nepřítomnosti.
(Stále se nemohu smířit s tím, že záhy po jeho smrti bylo právě toto místo zabíleno.)
Nad námi se chvěl zlatý vzduch nenadálého štěstí, které snad už ani nebylo z tohoto světa. Jako by se smáčelo v rose Ráje. A když došlo na loučení, nikdo z nás nebyl smutný.
Korespondence a vzájemné dýchání
Náhlé setkání vyústilo v psaní dopisů. Z Petrkova ke mně letěly Podzimní motýli s důvěrným věnováním a obrázek z cyklu Don Quijote - V hospodě. Zde tento rytíř rozjímavě sedí u stolu, do něhož vyryl milované jméno své Dulciney, srdce a hvězdu.
Jak bych tehdy mohla tušit, že později k celému Quijotovi napíšu básně, a tak se nám s panem Reynkem narodí společná kniha Don Quijote Bohuslav Reynek!
Naše dopisy byly cosi jako společné dýchání. Stejně přirozené a bez přerušení.
V žádném z jeho dopisů nechyběla otázka - „Kdy zase přijedeš?“ A byl tam i „zelený papírek“ na cestu.
To už jste jezdila do Petrkova sama. Z počátku jsem tam jezdívala jen na pár hodin. Později jsem někdy pobyla i od pátku do neděle.
Cítila jsem, že v domě - krom přízně pana Reynka - nejsem tím nejvítanějším hostem. Jeho synové tehdy našemu vztahu nerozuměli a ani nemohli. Teprve po smrti tatínka jim mé pozůstalé dopisy vnesly do tohoto tajemného příběhu víc světla.
PAN Reynek to věděl a trápilo ho to. „Žádná velká věc se tady neděje bez kříže,“ řekl mi jednou.
Co pro autora znamenal Reynek?
Pan Reynek byl pro mne Zjevením. Snad jsme si jím byli navzájem. Podobně jako já jeho - přijal mne a miloval cele. Duší něhy. Pro nás samotné byl náš vztah Tajemstvím.
Tázali jsme se ho beze slov, v bezmezné důvěře a s „dechem zatajeným“, jakéže to asi má Bůh s námi úmysly, jaká je jeho vůle a kam nás povede dál… Jsou to „Zahrady Záhady.“
Pan Reynek byl člověk, který zde po zemi opravdu „chodil s Bohem“, dávaje mu v sobě svou bdělostí, věrností a tichou pokorou ustavičný prostor, aby on mohl kdykoli vstoupit a přebývat v něm…
A já se v jeho přítomnosti cítila být přizvána k tomuto tak úžasnému, niternému ději, kdy i moje srdce usilovalo o tu nejhlubší pravdivost, upřímnost a čistotu, jaké jen bylo schopno, aby bylo vůbec hodno takové Milosti - a moje vděčnost neměla mezí…
Návštěvy v Petrkově a Quijot
Už nikdy potom jsem nezažila takovou blízkost přítomného Krista a jeho lásky jako tehdy s panem Reynkem. Tehdy jsem cítila, že i mně je požehnáno.
Byla jste mu múzou? Pan Reynek žádnou múzu nepotřeboval. Skutečný básník potřebuje k životu pouze a jen lásku. Milovat a být milován tím, kdo je nám drahý.
Jen jednou mi bylo dáno spočinout v Petrkově na celých deset dní. Na jejich kouzlo nikdy nezapomenu.
Tehdy byl konečně „prostor“ na všechno. Většinou jsme byli v zahradě, procházeli se nebo seděli v trávě - někdy také v dřevěném altánku, kde měl pan Reynek svůj azyl.
Tehdy byl také prostor posadit se na pár odpolední k Odletu vlaštovek. Název sbírky jsme zvažovali spolu a pracovali i na konečné verzi některých veršů.
Když jsme byli už se vším hotovi, zavřel pan Reynek své rukopisné básně do papírových desek vyrobených po domácku. Pan Reynek chodíval spát v půl sedmé večer.
Od té chvíle byly večery a noci moje - až do úsvitu. Noc co noc jsem sedávala v pokoji pod svíci nad jeho Quijotem. Co noc, to obrázek - co obrázek, to doprovodná báseň psaná tehdy jazykem „jen pro pana Reynka“.
Pan Reynek vstával o druhé hodině před úsvitem. Než jsem za ním přišla s básní právě dopsanou, už seděl v kuchyni na své stoličce u kamen, v klíně Misál, v ruce hrnek kávy a čekal na mne.
Tahle naše setkávání v kuchyni před úsvitem měla v sobě tajemné kouzlo - bylo to jako střídání noční stráže, náš malý obřad, posvátný rituál.
A já měla vždy tutéž úzkost, zda se mu nová báseň bude líbit. Myslím, že mu byly všechny stejně blízké a měl z nich vždy radost.
Poslední, desátá noc byla delší než ty předchozí, právě jsem knihu dokončovala, a když začlo svítat, byla hotová.
Nejsou náhody. Pan Reynek byl toho živým svědectvím.
Zásluhou paní Věry Jirousové, která ho stačila převézt z nemocnice „na poslední chvíli“ domů, zemřel ve své posteli v půl sedmé večer, kdy chodíval spát. Bylo to v den svatého Václava.
Na svatého Františka z Assisi bylo jeho tělo uloženo do země. Když pohřební průvod procházel jeho zahradou, větve stromů byly prý obtěžkány vlaštovkami snad z celého Petrkova.
Odkazy a současná reflexe
Je docela možné, že by Věra Provazníková vybrala jiné fragmenty nebo odpovědi z těch dvou příspěvků, že by se zaměřila na vysvětlení, proč chce, aby jejich korespondence vyšla až po její smrti, nebo se více zabývala vírou apod. Z textů Věry Provazníkové vybrala a trochu komentovala Stáňa Zábrodská, foto V. Provazníkové S. a bojí se zimy.
Božím májem, že v Petrkově správně rezonuje vzpomínka na Reynka - 11.11.2011 se konala vernisáž velké výstavy pana Reynk a roky 2011-2012 připomínají výročí.
