Popeleční streda a počátek postní doby ve věrnostech a zvycích Prachaticka

Popeleční či Škaredou středou začalo dlouhé 40-ti denní období velikonočního postu. Z bujarého veselí se život našich předků vrátil k běžné podobě posílené rozjímáním, modlitbami a přípravou na největší křesťanské svátky - Velikonoce. Předvelikonoční půst původně začínal až v šestou neděli před Velikonocemi. Protože však neděle nebyly chápány jako postní den, byl první postní den tohoto období přesunut na středu. Přijetím popelce člověk přiznává svou pomíjivost a odhodlání zříci se všeho zlého.

Jiné využití měly pro obyčejný popel hospodyně. Po mších se sousedé ještě naposledy zastavili v hospodě, kde popili kořalku a snědli pučálku. Dodržování postních pravidel bylo v rodinách různé. Obecně se za nejpřísnější postní dny považovaly středy, pátky a někde i soboty. V jiné dny se mohlo jíst i maso. Doporučovalo se maso bílé, toho však na dědinách mnoho nebylo.

Podle křesťanské tradice je dnes Popeleční středa, kterou začíná čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. Popeleční středa představuje v liturgickém kalendáři první den postní doby. Noc, která jí předchází, ukončuje masopust (začíná na Tři krále 6. 1.). Z časového hlediska tedy Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí (letos připadá na 4. dubna).

Tento popel se dřív sypal věřícím na hlavu se slovy: „Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš!“, dnes už stačí jen klasické symbolické znamení křížku. Uvolněná atmosféra tradičního masopustu sváděla obě pohlaví ke hrám, v nichž vesele soupeří a současně se k sobě dostanou blíž. Takovým zvykem bylo například žertovné holení mužů ženami. Vlastně měl ráz „trestné výpravy“.

Ženy, vybavené židlí, ubrusem, zpěněným bílkem z vajíčka namísto holičského mýdla, přiostřenou dřevěnou třískou místo břitvy, naříznutou červenou řepou a starými děravými dvířky od kamen, vyrazily po místních hospodách, a hledaly muže, kteří se za hospodským stolem ještě nezmátořili z masopustního reje.

Ve druhé polovině 17. století Popeleční středa vstupuje do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem je duchovní obnova člověka. Začátek postního období byl v 6. či 7. století přeložen ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, protože neděle není chápána jako postní den. Již od konce 11. století se na Popeleční středu uděluje popelem znamení kříže na čelo (= popelec).

Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi až do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav hříšného člověka, který vyznává před Bohem svůj hřích, vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit a je veden nadějí, že mu Bůh odpustí. Znamením popelce tedy začíná příprava na velikonoční svátky. Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u starozákonních proroků, nemíří především na vnější skutky, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu.

Bez toho by kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a naopak nové zaměření celého života k Bohu. Toto obrácení ovšem není výsledkem jen jakési „duchovní gymnastiky“, ale je především působením samého Boha v životě člověka.

Specifika postní doby

Liturgická barva postní doby je fialová. Při nedělní mši svaté se nezpívá gloria, kromě slavností. V postní době není dovoleno zdobit oltář květinami a hudebních nástrojů se může použít jen na podporu zpěvu, vyjimku tvoří 4. neděle postní - Laetare, a také slavnosti a svátky. Zajímavostí je, že pro východní církve začíná postní doba již v pondělí před popeleční středou a je to zároveň den přísného postu. Na popeleční středu se popelec neuděluje a celou postní dobu jsou středy a pátky tzv. aliturgické dny. Znamená to, že se neslouží mše svatá, ale tzv. liturgie předem posvěcených darů.

Doba postní je vrcholem přípravy katechumenů na křest. Doba postní je také poslední fází přípravy katechumenů na přijetí svátosti křtu. Na začátku postní doby jsou tito katechumeni zařazeni mezi čekatele křtu. Součástí této poslední přípravy jsou tzv. skrutinia, tj. malé exorcismy s modlitbou za katechumeny, kdy se jim vyprošuje duch kajícnosti, správné chápání hříchu a pravá svoboda Božích dětí. Tato skrutinia se udělují o 3., 4. a 5. neděli postní a mají specifické texty (z liturgického cyklu A).

V této fázi jsou katechumenům také svěřeny poklady církve - modlitba Otčenáš a Vyznání víry. Na Bílou sobotu se koná obřad Složení vyznání víry, kdy čekatel křtu říká vyznání víry - buď apoštolské, nebo nicejskocařihradské, podle toho, který text mu byl svěřen.

Postní doba je příležitostí k obnově. Zatímco katechumeni se připravují na svůj křest, pro ostatní věřící je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích. Jelikož postní doba je časem k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova, konají se také v mnoha farnostech duchovní obnovy. Projevuje se to i prorockou výzvou Joela: „Navraťte se ke svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný.“ (Jl 2,13)

V postní době má tedy člověk pracovat na proměně a obnově svého života, aby mohl žít opět plně jako křesťan. Má obnovit autentické vztahy, navázat znovu dialog s druhými, odpočinout si a vrátit se k tomu, co činí život křesťana křesťanským. Nemělo by ale jít pouze o lidské úsilí, neboť křesťanská teologie a spiritualita považuje půst za Boží milost, kdy člověk naslouch Božímu slovu a svůj život podle něho uzpůsobuje.

Tři pilíře postní doby

Almužna: Slovo almužna znamená z řečtiny milosrdenství. Jde o mnohem víc než o pár mincí žebrákovi. Jde o to, že se máme stávat milosrdnými, tedy velkorysými, odpouštějícími lidmi, se srdcem milým a otevřeným, že se máme stát Bohu podobnými. „Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,2-4)

Modlitba: Modlitba není automatické odříkávání modliteb, nýbrž trávení času s Bohem, stálý život v jeho přítomnosti. „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,5-6)

Půst: Postem není myšleno jen samotné odepření si jídla či něčeho jiného. Nejde o obyčejný sebezápor, ale o to, že zříkáním se těchto věcí získáváme něco jiného a většího a dáváme tak ve svém životě větší prostor Bohu. Stáváme se citlivějšími pro Boží přítomnost a díky tomu také milosrdnějšími lidmi. „A když se postíte, netvařte se utrápeně…“ (Mt 6,16-18)

Dle úvodních slov vstupní antifony má prvních pět postních nedělí tyto názvy: Invocavit, Reminiscere, Oculi, Laetare, Judica. Květná neděle In Palmis připomíná slavný vjezd Krista do Jeruzaléma. Před mší svatou se věřící shromáždí a drží ratolesti, které kněz pokropí svěcenou vodou. Při průvodu se zpívají antifony a postupuje se do kostela, kde bude slavena mše svatá. Pašije se čtou během mše a v římském ritu s pašijemi jsou dva dny: Květná neděle a Velký pátek.

Většina těchto informací vychází z českého misálu, pastorace.cz a wikipedie, a popisuje tradiční praxi Popeleční středy a postní doby na českém území včetně venkovských obyčejů a duchovního významu.

Po vstupu do postní doby se katechumenům otevírá cesta k pokladu církve - Otčenáš a Vyznání víry, a na Bílou sobotu se koná Složení vyznání víry. Postní doba tedy slouží k duchovní obnově, proměně života a přípravě na křest Velikonocích.

tags: #popelecni #streda #prachatice