Opuková socha Plzeňské Madony je jednou ze dvou základních typů tzv. krásnoslohových madon, které byly nalezeny v Čechách, Rakousích, Polsku a na bývalém území řádu německých rytířů. Plzeňská Madona - původní historická plastika. Můžete ji spatřit uprostřed hlavního oltáře. Úspěšná obrana Plzně proti husitským obléhatelům v letech 1433-34 umocnila úctu k madoně jako k divotvůrkyni, která svou mocí zachránila město před zkázou. Gotická madona se stala symbolem katolické tradice města a její kult se dále rozvinul v barokní době v souvislosti s odvrácením morových epidemií.
Historie a ikonografie Plzeňské Madony
Plzeňská Madona, jedna z nejvýznamnějších uměleckých památek města, byla už v dávné minulosti uctívána a zbožňována. Proslulou sošku Panny Marie dnes najdeme na oltáři v katedrále sv. Bartoloměje. Je zhotovena z opuky, měří 1.34 metru a oblečena je v bohatě zřasených šatech. Dílo je navíc polychromováno, takže barvy na hlavě Matky Boží i malého Jezulátka se udržely až do našich dnů. Madona byla zhotovena kolem roku 1390 a o vzniku se traduje mnoho legend. Povídá se například, že ji vytesal slepec, který neměl se sochařstvím žádné zkušenosti. Panna Marie mu prý sama dodala potřebné nástroje a při práci mu radila a vedla jeho ruku. Jiná legenda tvrdí, že sochu zhotovil mnich, který se zamiloval do krásné mladé dívky a její podobu tak zvěčnil do tváře sochy. Jelikož taková náklonnost byla ze strany mnicha nedovolená, zůstávala socha dlouho ukryta, než si ji němečtí rytíři vyžádali na oltář kostela sv. Asi nejznámější je v lidových tradicích a pověstech tato socha pro své údajné léčivé schopnosti.
Obraz nebo socha však nebyla jen předmětem zbožnosti, ale i předmětem pověstí a zázraků. Mnoho měšťanů bylo ochotných potvrdit a dokonce odpřisáhnout, že Madona vyléčila je, nebo jejich děti. Někdy se uvádí, že při modlitbách se dělo zázračné uzdravení, či že dítě v hale náručí Madony získalo zpět zdraví. Plzeňská Madona se stala tak proslulou, že lidé z okolí přijížděli, aby ji spatřili a podělili se o své trápení. V některých pověstech Madona také trestala hříšníky, kteří sochu chtěli pošpinit.
Kopie a moderní reinterpretace
Plzeňská Madona má také bohaté reprodukce a kopie, které vznikaly v různých dobách. František Hergesel vytvořil první kopii v roce 1902: keramická vysoká 50 cm, určená jako suvenýr. Otokar Walter (1926) zhotovil kopii 60 cm vysokou podle vlastního modelu, v Bechyni v roce 1931 jich bylo 30 ks. Odlitek z pálené hlíny byl vlastnil ředitel muzea Ladislav Lábek, v počtu 3 ks vznikla bronzová odlitina a 10 ks bílé fajansové sošky; více než 100 ks vzniklo v porcelánce v Rudolstadtu. Antonín Kalvoda (1942) vytvořil několik volných kopií, které ale nebyly věrné originálu. Alois Holub (1944) vyhotovil 51 cm vysokou sochu s dokonalým zpracováním; deset odlitků ze sádry a jeden z bronzu. František Bálek (2021) inicioval spolu s Royal Dux a jejich modeláři vytvoření limitované série 30 sošek z bílého porcelánu o velikosti 26 cm, založené na moderní zmenšené verzi originálu.
Popis sochy a její kompozice
Socha Madony s dítětem je součástí hlavního oltáře v kostele sv. Bartoloměje. Ponderuje opuková socha P. Marie s vykročenou pravou nohou. Má značně vysunutý levý bok, horní část těla skloněna vpravo, hlava na dlouhém krku skloněna k levému rameni. Oběma rukama drží diagonálně umístěné dítě, které leží nožkama vpravo, hlavou vlevo. Dítě je otočené celým tělem k divákovi. Madona podkládá pravici pod levou nožku dítěte, levicí jej podpírá pod pravým ramenem, palec pod ramenem levé ruky, ostatní prsty ruky vtlačeny do tělíčka. Dítě je úplně nahé, levou nožku má pokrčenou, nataženou, v obou mírně pokrčených ručkách před tělem drží o levé stehno opřené jablko. Hlava na krátkém krku je skloněna k levému rameni. Madona má štíhlé tělo, poměr hlavy k tělu cca 1:11. Ruce má jemné, štíhlé, krk oblý, dlouhý, tvář s vysokým hladkým čelem, mělké očnicové oblouky, přivřené oči esovitě proříznutých víček, úzký, mírně protáhlý nos, drobná zavřená ústa s mírně zdviženými, měkce vypracovanými koutky, malá brada. Kolem tváře splývají zvlněné vlasy. Na hlavě má korunku, rovněž odtesanou. Zpod korunky splývá na ramena rouška, která tvoří po obou stranách bohaté kaskádové záhyby. Sodní roucho má pod krkem mělký kulatý výstřih. Přes ně splývá plášť, sepnutý na prsou velkou kvadrilobní sponou. Drapérie tvoří mohutné kaskádové záhyby, splývající v těžkém cípu od pravé paže, v krátkém cípu od levé paže a v dlouhém cípu pod pravou paží. Před spodní částí těla jsou dva měkké mísovité záhyby. U pravé nohy tvoří drapérie tzv. české koleno. Spadá v hlubokých měkkých záhybech na sokl a odhaluje jen špici pravé boty. Dítě má měkké tělíčko, plné. Hlavičku má kulatou s krátkými zvlněnými vlasy. Má malá ústa, přivřené oči (tvar očí jako u Madony). Madona má jemný melancholický úsměv.
Nad rámcovým popisem se vynořuje bohatá symbolika barev a gest: koruna a diadém mají symbolické významy, červená a modrá oděvu vyjadřují královskou a nebeskou dimenzi, zatímco zlaté pozadí a průsvitná košile podtrhují duchovní hloubku díla. Barvy a materiály odrážejí složité vztahy mezi náboženskou ikonografií a místní tradicí a ukazují, jak středověká díla komunikovala s divákem skrze symboly a barevnost.
Kulturní a léčebná tradice
Plzeňská Madona byla uctívána pro své zázračné schopnosti a stala se součástí každodenního života města. Lidé věřili v její moc uzdravovat a svěřovali jí své bolesti a trápení. Zázračné příběhy spojovaly Madonu s léčením i s ochranou před morovými ranami, a tak se její kult hluboce zapustil do místní identity. Děti a dospělí navštěvovali chrám, modlili se a vyhledávali její požehnání i ochranu při válkách a neštěstích. Pověsti vypráví o tom, že Madona nejen uzdravovala, ale i varovala zloděje nebo pomáhala lidem v těžkostech používat její zobrazení jako prostředek duchovního povzbuzení.
Vedle poznání o samotné soše a její historii zůstává důležité i místní kontext - Plzeň a její katedrála sv. Bartoloměje, hlavní oltář a kompozice Madony s dítětem, které se stala významnou součástí moravského gotického malířství a sochařství, a dodnes zůstává důležitým symbolem města i české gotiky.
Současné kontexty a bibliografie
O Plzeňské Madoně svědčí řada pramenů a výkladů, které popisují její historii, kopie a legendy. Frýda/Jan Mergl uvádějí, že proslulou sošku Panny Marie dnes najdeme na oltáři v katedrále sv. Bartoloměje. Historie obrazu z Veveří a jeho osudy v Moravském zemském muzeu a Národní galerii ukazují, jak gotická díla cestují a jak jejich majetek a kultura mohou být ovlivněny politickými událostmi. Zdroje popisují také typické barvy a symboliku středověkého malířství, kterým se vyjadřovala duchovní podstata díla a její okruh autorství, i když autor bývá často neznámý. Význam Madony jako symbolu nebeské královny, lásky a klidu zůstává hlavním tématem a inspirací pro současné umění i kulturní paměť města.
