Poslední večeře a její význam v kontextu Kristova utrpení, oběti a eucharistie

Kristus stanul na rozhraní dvou náboženských systémů a jejich dvou veli­kých svátků. On sám, neposkvrněný Bo­ží Beránek, byl připraven obětovat se za hřích, a ukončit tak symbolický ob­řadní systém, který po čtyři tisíciletí naznačoval jeho smrt. Když jedl se svými učedníky velikonočního beránka, usta­novil místo starého obřadu novou služ­bu, která měla lidem připomínat jeho velikou oběť. Tradice staré národní ži­dovské slavnosti měla navždy skončit. Velikonoce měly Izraelcům připo­mí­nat jejich vysvobození z egyptského otroctví.

Bůh nařídil, aby rodiče každý rok znovu a znovu vyprávěli svým dě­tem, co se tehdy stalo, a vysvětlovali jim, proč se Velikonoce slaví. Vzpomínka na zázračné vysvobození měla zůstávat v paměti celého národa stále živá. Ve­čeře Páně byla ustanovena proto, aby lidem připomínala veliké vysvobození, které jim přinesla Kristova smrt. Před odchodem z Egypta jedli Izrael­ci beránka vstoje, s přepásanými bedry a s holí v ruce. Byli připraveni vydat se na cestu. Slavili obřad způsobem, kte­rý odpovídal jejich situaci. V Kristově době tomu však bylo ji­n nak: Neodcházeli z cizí země, naopak, bydleli ve své vlastní. Byl jim dopřán pokoj, a proto slavili velikonoční večeři v klidu a pohodě.

Hosté leželi na po­hovkách kolem stolu, opírali se o levou ruku a pravou jedli. Hlavu si mohli po­ložit na hruď toho, kdo ležel za nimi. Nohy měli na vnější straně kruhové po­hovky. Kristus je ještě u stolu s prostřenou ve­likonoční večeří. Před sebou má nekva­šený velikonoční chléb a na stole nekvašené velikonoční víno. Používá je jako symboly své neposkvrněné oběti. Beránka „bez vady a bez poskvrny" to­tiž nemůže představovat nic kvašeného (1 Pt 1,19).

„Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: 'Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.' Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: 'Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů." Předává tak novou smlouvu, která spojuje jeho oběť s věřícími. Přesvědčivě se připomíná i Judasova zrada; Ježíš o ní hovoří, aby ukázal, že božská prozřetelnost zahrnuje i ty, kteří ho opouštějí.

„Ne všichni jste čistí." (J 13,10) Tím Kristus jasně ukazuje, že o Jidášovi ví, a přesto mu umývá nohy. Po umývání nohou a při lámání chleba přichází k učedníkům jasná výzva k pokání a milosrdenství; Kristus zůstává s nimi a komunikuje své mesiášství. Ježíšova slova a čin vylučují hluboké podezření, že by kdokoliv z učedníků byl příliš bezúhonný na jeho společnost. Tímto způsobem Kristus ukazuje vzájemnou otevřenost a přístupnost pro celé společenství věřících, včetně těch, kteří jsou „venku“ či „uvnitř“ podle lidských měřítek.

Kristus sledoval ještě jeden cíl, a proto svo­ji službu neodepřel ani zrádci. Při umývání nohou řekl: „Ne všichni jste čisti." (J 13,11) Učedníci mu tehdy nerozuměli. Nechápali ho, ani když u stolu prohlásil: „Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu." (J 13,18) Později však, když se vše vyjasnilo, měli o čem přemýšlet. Ježíš znal Jidáše od samého začátku, a přesto mu umyl nohy. Zrádce měl do­konce tu přednost, že se mohl spolu s Kristem účastnit památné večeře. Spasitel se s neskonalou trpělivostí vše­možně snažil, aby jej falešný učedník přijal. Dal nám tím příklad k ná­sledování.

Jidášovo odmítnutí milosrdenství ukazuje, že Kristus neodvrací tvář těm, kdo ho zrazuji, ale vyzývá je k pokání. Když se shromáždili kolem stolu, pohlédl Ježíš na učedníky a promluvil k nim ještě otevřeněji: „Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vy­volil. Ani po těchto slovech učedníci Jidáše nepodezírali. Všimli si však, že Ježíš je velmi zarmoucený.“

Shromáždění při slavnosti večeře Pá­ne navštěvují i poslové, které naše oči nevidí. Může se stát, že se mezi námi vyskytne i nějaký Jidáš. V takovém případě jsou přítomni i služebníci knížete temnot. Ti doprovázejí každého, kdo se nechce podřídit Duchu svatému. Ve shromáždění jsou však i nebeští andělé. Tito neviditelní hosté navštěvují každou podobnou příležitost. Někdy mezi nás mohou přijít i lidé, kteří nepřijali pravdu a svatost do svého srdce, ale přesto by se obřadu rádi zúčastnili. Neměli bychom jim v tom bránit. Slavnost nesledují jen lidské oči. Kristus se obřadu účastní prostřed­nictvím Ducha svatého, a zpečeťuje tak své ustanovení. Přesvědčuje a obměkčuje naše srdce. Neunikne mu ani jeden zkroušený pohled, ani jediná myšlenka na pokání. Čeká, až začneme litovat svých hříchů a se zlomeným srdcem se k němu obrátíme. Spasitel udělal vše pro to, aby nás mohl přijmout.

Každý učedník je zván k veřejné účasti. Dosvědčuje tím, že přijímá Krista jako svého osobního Spasitele. Právě při příležitostech, které sám ustanovil, se Kristus setkává se svým lidem a posiluje jej svou přítomností. Může se stát, že člověk, který obřad vysluhuje, toho není hoden, avšak i tehdy je Kristus přítomen a slouží své­mu lidu. Každému, kdo přichází a upíná k němu pohled víry, bohatě požehná. Lidé, kteří tyto vzácné chvíle společenství s Bohem zanedbávají, o mnoho při­cházejí.

Kristus jedl chleba a pil víno společně s učedníky. Dal jim tak záruku, že je jejich Vykupitelem. Předal jim novou smlouvu, podle níž se všichni, kdo jej přijímají, stávají Božími dětmi a Kristo­vými spoludědici. Podle smlouvy se jim mělo dostat všech požehnání v životě na zemi i na věčnosti. Smlouva měla být zpečetěna Kristovou krví. Večeře Páně by však neměla být smu­teční slavností. To není jejím posláním. Učedníci se neshromažďují u stolu Pá­ně proto, aby si připomínali své nedo­statky a hořekovali nad nimi.

Nemají se obšírně zabývat náboženskou zkuše­ností, kterou v minulosti prožili. Ne­mají si připomínat vzájemné neshody. Zpytování vlastního nitra, vyznání hří­chu a urovnání sporů má každé večeři Páně předcházet. Potom je čas na set­kání s Kristem. Učedníci nemají stát ve stínu kříže, ale v jeho spásném světle. Mají otevřít svá srdce zářivým paprskům Slunce spravedlosti. Kristus nám říká: Když přemýšlíš o své hříšnosti, nezapomeň, že jsem za tebe zemřel. Když tě utlačují a pronášují, když trpíš pro mé jméno a pro evangelium, vzpomeň si na moji lásku, vždyť jsem za tebe dal svůj život. Když klesáš pod tíhou svých povinností a tvůj úděl se ti zdá být neúnosný, pamatuj, že jsem pro tebe trpěl na kříži a snášel pohanu.

Obřad večeře Páně ukazuje na druhý Kristův příchod. Jeho smyslem bylo udržovat tuto naději v myslích učedníků stále živou. Vždy, když se sešli, aby si připomněli jeho smrt, vyprávěli si, jak „vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: 'Pijte z něho všichni. Neboť to­oto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.'" (Mt 26,27-29)

V době utrpení a soužení nacházeli učedníci útěchu v naději na návrat svého Pána. Na to nesmíme nikdy zapomínat. Je­žíšovu lásku a její podmanivou moc bychom měli mít stále v živé paměti. Kristus ustanovil obřad večeře jako hma­tatelné svědectví o tom, jak nás Bůh miluje. Kristus nám také umožňuje spoje­ní s Bohem, jedině skrze něho můžeme přicházet k Otci. Rovněž společenství a vzájemná láska mezi věřícími musí být založeny na Ježíšově lásce. A díky Kris­tově smrti můžeme mít z jeho lásky plný užitek. Jedině proto, že Ježíš zemřel, můžeme s radostí očekávat jeho návrat. Je­ho oběť je ústředním bodem naší nadě­je.

Večeře Páně není smutnou slavností; je to slavnost naděje a věčné blízkosti s Bohem. Někdy bývá myšlena jako pouhá vzpomínka na utrpení, ale její skutečná síla spočívá v průniku do zbožnosti a odhalování hluboké společenství s Kristem. Ta ustanovení mají svůj význam: umožňují pronikat do tajemství zbožnosti, pomáhají pochopit Kristovo utrpení a posunují nás k hlubší víře. „Jako Mojžíš vy­výšil hada na poušti, tak musí být vy­výšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný." (J 3,14.15) Musíme vzhlížet ke Spasiteli umírajícímu na golgotském kříži. Náš Pán řekl: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život... Neboť mé tělo je pra­vý pokrm a má krev pravý nápoj." (J 6, 53-55)

Každý bochník chleba nese pečeť kříže. Kříž se zr­cadlí v každém praménku vody. To vše Ježíš zahrnul do symbolů své veliké oběti. Světlo památné večeře v horní síni posvěcuje náš každodenní pokrm. Kristova slova o naší duchovní pod­statě jsou ještě výstižnější: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný." (J 6,54) Svatým životem totiž můžeme žít jen tehdy, přijmeme-li život oběto­vaný za nás na golgotském kříži. To znamená, že přijmeme jeho slovo a budeme žít podle jeho přikázání. Jedině tak s ním můžeme být jedno. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne." (J6,56.57)

Tato výroky se vztahují zejména k večeři Páně. Když ve víře rozjímáme o velké oběti našeho Pána, přibližuje se náš duchovní život duchovnímu životu Krista. Každá večeře Páně nás duchovně posiluje. Prostřednictvím tohoto obřadu můžeme navázat živé spojení s Kristem, a tím i s Otcem. Přijímáním chleba a vína, které symbolizují Kristovo ukřižované tělo a jeho prolitou krev, se v duchu účastníme večeře v horní místnosti. Jako bychom procházeli zahradou posvěcenou utrpením Spasitele, který na sebe vzal hříchy světa. Stáváme se svědky boje, který nám přinesl smíření s Bohem.

Plán spasení se nám ukazuje v celé své slávě a rozjímání nad křížem v nás probouzí posvátnou úctu. Úvahy o Spasitelově nekonečné lásce člověka povznášejí, očišťují a mění. Stává se světlem světa a do jisté míry Ježíšovu tajuplnou lásku odráží.

Současný kontext a rozšířené pohledy

Stůl je prostřen, hostina je připravena. A tak k slavnostní tabuli bez velkých zásluh přicházejí i lidé z různých vrstev společnosti. Ale ani ten, kdo byl pozván zaskočen, nemá ho brát jako samozřejmost. Má si vzít svatební šaty. Ježíš udělal během Poslední večeře dvě významná gesta. Umyl učedníkům nohy a obřad lámání chleba a požehnání kalicha doprovodil slovy, která nikdo nečekal. To druhé - lámání chleba, požehnání kalicha - činí církev na jeho památku každodenně po všechny věky.

Pokorná služba, mytí nohou - v době Ježíšově práce otroků - platila nejen nejužšímu kruhu apoštolů. „Máte jeden druhému nohy umývat,“ řekl Ježíš. On v apoštolech sloužil celé církvi, která se neskládá jen z apoštolů a jejich nástupců, ani jen z mužů, ale také z žen a dětí - a dokonce i z těch, kteří nepatří k „viditelné církvi“. Církev, kterou vidíme, je jen symbol jednoty celého lidstva v Kristu; té jednoty, k níž jsou povoláni všichni a která se zjeví až na konci věků.

Rozhodnutí papeže Františka posouvá naše chápání církve od právnického k eschatologickému, mystickému: Už teď je třeba dát najevo, že církev je víc než organizace, že církev se děje za lidsky definovanými a zkonstruovanými hradbami. Pojďme, hostina je připravena. Není to uzavřené zasedání elitního klubu. Je to slavnost radosti - i radosti z toho, že ti, kteří byli mrtví, žijí - a v těch, které jsme měli za cizí, rozpoznáváme naše bratry a sestry.

Eucharistie objímá tři rozměry času: Vrací nás ve vzpomínce, anamnesis, zpřítomňující vzpomínce, k samým počátkům církve, k Ježíšovu pozemskému životu, který on sám symbolicky shrnul v tom velikém gestu rozlámání a vydávání chleba. Eucharistie je zároveň něčím, co se děje v ten okamžik, kdy ji slavíme a kdy tento Boží dar - Boží chléb a Boží kalich - přijímáme. Kristus vstupuje do našeho života, do toho konkrétního okamžiku našeho života, nyní a teď, s našimi starostmi, radostmi a problémy. Přijímáme Krista teď - a přijímáme tím také naše bratry a sestry, kteří s námi tvoří tělo Kristovo.

A eucharistie také objímá onen budoucnostní rozměr, té poslední budoucnosti, té hostiny v Božím království. Je to paprsek oné věčnosti, která je pro nás budoucností a pro Boha je přítomností. Je to paprsek z onoho stolu na konci věků, který padá do našeho času. Kéž tento paprsek, tento Boží dar, toto gesto Ježíšova sebevydání, tato událost, v níž se děje církev, a my s údivem rozpoznáváme, že je skrze Boží lásku větší a velkorysejší, než jsme si představovali, kéž tento okamžik přinese světlo a naději do všech temnot našich srdcí a našeho času.

V Roce milosrdenství se snažíme pochopit církev jako dům, jehož dveře jsou otevřené dokořán a před nimi stojí otec s rozpaženou náručí. Pojďme, hostina je připravena. Není to uzavřené zasedání elitního klubu. Je to slavnost radosti - i radosti z toho, že ti, kteří byli mrtví, žijí - a v těch, které jsme měli za cizí, rozpoznáváme naše bratry a sestry.

Zapojení pastora i světových komentářů ukazuje, že eucharistie není jen vzpomínkou, ale živým spojením s Kristem a s bratry a sestrami v církvi. A díky této jednotě můžeme očekávat naplnění Božího království, k němuž se Pán svým vlastním způsobem znovu a znovu vrací.

tags: #posledni #vecere #kazani