Velice často se máme možnost setkat s životopisy různých lidí. Sami máme též svou životní dráhu, která je velice bohatá. Každý z nás se můžeme ohlédnout a pokusit se vytáhnout ty nejdůležitější okamžiky. Ale kdo z nás má život jako sv. Jan Evangelista, Miláček Páně. Jeho otec se jmenoval Zebedeus a matka Salome (Mt 27, 56; Mk 15, 40) a bratr Jakub zvaný větší (Mk 10, 35). Otec byl rybář (Mk 1, 20), matka jedna z žen, které následovaly Ježíše a to až pod kříž (Jan 19, 25). Jan znal pravděpodobně někoho z kněžských kruhů, protože měl vstup do domu velekněze (Jan 18, 15-16).
Podle Jeronýma a Augustýna zůstal panicem. Byl učedníkem Jana Křtitele, svědkem Ježíšova křtu, a když označil Jan Křtitel Ježíše „Beránkem Božím“ stal se jeho následovníkem (Jan 1, 35-39; Mt 4, 20). Ježíš jej miloval (Jan 13, 23; 19, 26; 20, 2; 21, 7.20). Na vlastní oči viděl vzkříšení Jairovy dcery (Mk 5, 37), proměnění Pana na hoře (Mt 17, 1) a Ježíšovu agonii v Getsemanech (Mt 26, 37).
Spolu s Petrem dostal za úkol jít připravit poslední večeři (Lk 22, 8), při níž seděl, respektive ležel, na čestném místě na Ježíšových prsou (Jan 13, 23-25). Bohužel utekl s ostatními učedníky, když Ježíše zatýkali (Mt 26, 56), ale byl jako jediný pod křížem (Jan 19, 26). Byla mu svěřena Marie, Ježíšova matka (Jan 19, 26).
S Petrem slyšel jako první zprávu Marie Magdalény, že Pán vstal z mrtvých (Jan 20, 2) a viděl prázdný hrob (Jan 20, 4). Se vzkříšeným Ježíšem se setkal a viděl jeho rány (Jan 20, 19-23) a s ostatními učedníky byl u toho, když Ježíš vystupoval na nebesa (Sk 1, 9) a když seslal Ducha svatého (Sk 2, 1-13). Po seslání Ducha svatého doprovázel Petra. Měl účast na uzdravení chromého u brány zvaná Krásná (Sk 3, 1-8).
Byl též vězněn (Sk 5, 18), osvobozen andělem, pronásledován a dokonce kvůli Ježíši i bičován (Sk 5, 40). Podle starobylé tradice hlásal Jan evangelium v Malé Asii, kde zůstal v Efesu. To potvrzují církevní otcové jako Irenej, Klement Alexandrijský, Justin, Eusebius a další. Byl pronásledován za vlády císaře Domiciána, kolem roku 95.
Vypráví se, že byl v Římě bičován a pak vhozen do kádě vroucího oleje, z něhož vyšel bez popálenin (Tertullián, Jeroným). Tradice říká, že vroucí olej se proměnil v nebeskou rosu, takže Jan vystoupil z kádě čerstvý a silnější než byl před tím. Císař Domicián a ostatní pohané v tom viděli magii. Byl proto obžalován z magie a vyhoštěn na ostrov Pathmos.
6. května se dodnes připomíná posvěcení chrámu ante portam Latinam, (za Latinskou branou), kterou nechal postavit papež Hadrián I. Jan byl pak poslán do vyhnanství na ostrov Pathmos (asi sedmdesát kilometrů od maloasijského Efesu). Po smrti císaře Nervy (96-98) se vrátil do Efesu (Klement Alexandrijský), kde zemřel za vlády císaře Trajána (98-117) pravděpodobně kolem roku 104. V Efesu byla nalezena veliká basilika postavená nad jeho hrobem již ze 4. století.
Svatý Jan bývá spojován s dvěma svátky během roku: 27. prosince a 6. května. Mladší svátek připomíná posvěcení římského kostela ante portam Latinam. Jan je často zobrazován jako učedník, který leží na Ježíšových prsou během Večeře Páně, a jeho příběh je ústřední v evangeliích a skutcích učedníků.
Četné prameny a otcové církve uvádějí, že Jan z Efesu hlásal evangelium, byl vězněn, bičován, a že po Domiciánovi byl poslán na ostrov Pathmos. Z Efesu se traduje mnoho příběhů o Janově spiritualitě a o jeho úctě k Panně Marii a Ježíši. Kromě Janova života existují i legendy o jeho mučednické smrti a o tom, že býval longévitémi předáván mezi ranou, snad až do dnešních dnů.
Cesta svatého Jakuba do Compostely a Svatojakubský kult
Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba - španělsky Camino de Santiago, je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Ve zdejší katedrále jsou podle legendární i písemně zaznamenané tradice uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka, jenž za svého života údajně kázal i v Hispánii.
Dle tradice byl Jakub po mučednické smrti pohřben v Jeruzalémě, avšak ostatky byly po různých dobách a způsoby převedeny do Španělska a konečně pohřbeny na místě dnešního Compostely. Místo bylo na několik staletí ztraceno, až byl hrob znovu objeven 25. července 813 podle legendy. Na Jakubově hrobu byl vystavěn kostel a město Compostela rostlo kolem něj.
První doložená pouť do Compostely se uskutečnila roku 951. Podél cesty byly vztyčovány kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla síť 12 poutních cest z Itálie, Francie a Portugalska. Zřizovaly se kaple, kostely a kláštery pro poutníky a první manuál pro putující sepsal Aymeric Picaud pod názvem Liber Sancti Jacobi.
Symbolem dlouhotrvající poutě se ve středověku stala mušle hřebenatky, ať již skutečná, nebo vyobrazená na poutním odznaku, často proťatá dvěma holemi, dále nádoba na vodu z tykve, klobouk se širokou krempou, pláštěnka a poutní hůl s vyřezaným prstencem a kuličkou. Zainteresovanost o poutě do Compostely vzrostla po roce 1982, kdy papež Jan Pavel II. vyzval Evropu k oživení kořenů a UNESCO zařadila Camino Francés na seznam světového dědictví v roce 1993.
Historie svatojakubských poutí sahá do 9. a 10. století; poutě bývaly nebezpečné - loupeže, nepřízeň počasí -, ale jejich popularita rostla. Část čtyř hlavních tras v Evropě nakonec určovala směry putování: Via Turonensis, Via Viziliacensis, Via Podensis a Via Egidiana. Poutní trasy vedly skrze Pyreneje až k Puente la Reina a dále do Compostely, kde hrob Jakubův přitahoval poutníky ze všech vrstev společnosti.
Renesance Svatojakubských poutí nastala zejména díky podpoře Cluny a papeže Kalixta II., což vedlo k rozvoji hospiců a klášterů podél cest a k šíření kultu Jakuba. Na konci středověku došlo k úpadku, avšak v 19. a 20. století nastalo opětovné oživení, významnou roli hrála osobnost Jana Pavla II. a Evropské unie; v roce 1993 byla hlavní španělská cesta zapsána na UNESCO a značena byla nově.
Často se uvádí, že Camino Primitivo, nejstarší trasa do Compostely, vychází z objevu hrobu svatého Jakuba ve 9. století, a legenda o poustevníkovi Pelayo, který našel hvězdy na nebi nad Libederónem, je spojena s počátky poutí na severu Španělska. Poutníci po celé Evropě putovali po čtyřech hlavních trasách - Via Francigena (do Říma), Via Turonensis (Paříž), Via Lemovicensis (Vézelay) a Via Podensis (Le-Puy-en-Velay) - a španělská cesta završovala jejich putování až u hrobu Apoštola Jakuba.
Symboly poutníků zůstávaly stejné: mušle hřebenatky, hůl a plášť, kamenné kříže a boží muka. Cesty poskytovaly nocleh v hospicích a klášterech; dokumenty z 12. století a pozdější průvodci pomáhali poutníkům orientaci. Vznikla kultura cestování, která se stala jedním z nejvýznamnějších fenoménů evropské spirituality a turistiky.
Současnost: Náročnost a duchovní rozměr poutí
Dnes Svatojakubská cesta živoucím fenoménem každoročně přitahuje statisíce poutníků z celého světa. Lidé odcházejí na cestu pro náboženské, duchovní, kulturní i turistické důvody. Poutě mají ekonomický i společenský dopad na regiony, kterými procházejí, a nabízejí hluboké promodlení a setkání s komunitou na cestě.
Via Francigena - cesta Franků - patří mezi nejstarší křesťanské poutní trasy a spojuje Evropu až do Říma. Poutníci procházejí historií, která sahá od Canterbury přes Levoču, Velehrad, Hodonín až po Itálii. Ke zvláštním místům tradičně patří Assisi a La Verna, kde se zrodila spiritualita sv. Františka z Assisi, a San Sepolcro s prvotními stanovami řádu. Laudato si a další názvy evokují propojení křesťanské víry a cesty s přírodou a kulturou Evropy.
Současná evropská tradice poutí zdůrazňuje nejen duchovní prožitek, ale i historickou kontinuitu a kulturu sdílenou mezi národy. Když poutníci procházejí tradičními trasami, připomínají si promyšlené zázemí klášterů, hospiců a průvodců, kteří je provázejí a zajišťují bezpečí i poznání. A tak Svatojakubská cesta zůstává živou, dynamickou a inspirativní pro každou generaci.
