Kardinál vychází z latinského cardo, což znamená veřeje, které drží dveře a čepy, na kterých se dveře otáčí. Výraz „kardinál“ je odvozen od latinského cardo neboli čep dveří, kolem kterého se všechno otáčí. Papež Alexander III. jim tehdy přiřknul výlučné právo volit papeže a od té doby je jejich význam v církvi spojen především s touto funkcí. Počet kardinálů byl ke konci středověku omezen na 52, často ale klesal na méně než polovinu tohoto počtu. Od 16. století byl zvýšen na 70 a teprve Jan XXIII. tento počet překročil. Po jmenování nových 44 kardinálů je dosaženo historicky nejvyššího počtu a také nebývale mezinárodního charakteru kardinálského kolegia.
Jako kardinálové se stanou součástí kléru římské diecéze, a dostanou titulární kostel, i když nadále sídlí ve svěřených diecézích či zastávají funkce v římské kurii. Kardinálové tvoří tzv. kolegium kardinálů, jenž má v současné době 192 členů, ze kterých 108 může volit papeže. Kardinálové mladší 80 let jsou povinni účastnit se konkláve, která volí nového papeže. Kardinálové bývali původně duchovní, pečující o některý z hlavních kostelů v Římě a okolí; později se jejich role rozšířila o římskou církevní administrativu a kongregace.
Jedná se tedy o titul, který není spojen s úřadem; je to pouhá funkce papežova poradce. Titul se získává udělením, tedy jen jmenováním, na kardinály se ani nesvětí ani nežehná jako na opata, ani se nekoná jejich intronizace či pověření úřadem. Kardinálové nemusí být vždy biskupové; v dějinách tomu tak nebylo vždy, a mohou být i kněží. V minulosti tedy byli zahrnuti biskupové, kněží a jáhnové z různých zemí, a jejich úloha se postupně vyvinula z duchovních správců kostelů k významným roli v římské kurii a v konkláve.
Vztah kardinálů k římské diecézi a jejich symbolyKardinál obléká červeně lemovanou kleriku, červené cingulum a solideo. Slavnostní oděv je tedy celý jasně červený, krom bílé rochety a rovněž bílé mitry. Při slavnostním jmenování dostane každý kardinál biret (červený čtyřrohý klobouk), jmenovací dekret a kardinálský prsten, který je znakem ještě většího přidružení, lásky a věrnosti ke Stolci svatého Petra. Znak kardinála na štítu diecéze, rodový erb nebo osobní znak nositele, nad štítem je červený kardinálský klobouk s 15 červenými střapci na každé straně. Znak kardinála předepisuje stodvéřevý systém heraldiky, který se odlišuje podle postavení v diecézi. Kardinál-biskup, kardINál-kněz a kardINál-jáhen jsou tři hlavní stupně, které odrážejí jejich služební postavení v církevní hierarchii, a existuje i pozdější rozčlenění podle toho, zda slouží v římské kurii, či v diecézích.
Kardinálové tvoří kolegium, jehož volba papeže se odehrává na konkláve v Sixtinské kapli; volby probíhají tajně a jejich výsledek se oznamuje dýmem do komína. Bez ohledu na to, zda je kardinál biskupem či knězem, jde o titul, který má významný vliv na řízení církve, zejména v kontextu volby nového papeže. Kardinálské kolegium má v současné době 192 členů, ze kterých 108 může volit papeže; mladší 80 let jsou povinni se konkláve účastnit.
První logický důsledek rozšíření kardinálského kolegia byl přiřazení biskupů, kněží a jáhnů z jiných zemí, poté byli postupně pověřováni vedením římské církevní administrativy; jejich úkoly nabyly časem větší váhy než jejich svěcení. Počet kardinálů se vyvíjel: ve 12. století jich bylo 47 (7 biskupů, 28 kněží, 12 jáhnů), ve středověku se pohyboval okolo 52; od 16. století byl zvýšen na 70 a až Jan XXIII. překročil tento počet. Po jmenování nových 44 kardinálů bylo dosaženo historicky nejvyššího počtu a mezinárodního charakteru kolegia.
Historicky významný byl zejména papež Jan Pavel II., který jmenoval řadu volitelů svého nástupce a klíčových lidí do sboru; novináři často zkoumají jejich životopisy a uvažují o možných jménech budoucích papežů. Jan Pavel II. se svým jménem přihlásil ke koncilnímu dílu Jana XXIII. i k apoštolátu Pavla VI.; během svého pontifikátu navštívil Českou republiku a svatořečil řadu českých světců. Pojem diecéze a arcidiecéze označuje část církve vedenou diecézním biskupem s titulem arcibiskupa; v ČR máme dvě arcidiecéze - Prahu a Olomouc - a dva arcibiskupy.
Arcibiskup nosí fialovou kleriku. Oficiální titul je Jeho Excelence (J. E.). Arcibiskupem je každý nuncius a předseda České biskupské konference bývá označován jako primáš (primas český) a metropolita. Titul primase je spojován s korunovací panovníka a s čestnými právy v historii. V Praze sídlí Arcibiskupský palác na Hradčanech a katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha. V Olomouci sídlí Arcibiskupský palác, který je veřejnosti přístupný od roku 2011. Nunciatura v Dietrichsteinském paláci ve Voršilské ulici je sídlem nuncia; arcibiskupové a nunciové bývají očíslováni ve světle historických funkcí. Na jméno saského kněze Dětmara, který byl 975 prvním pražským biskupem, se často zapomíná; jeho nástupce svatý Vojtěch je známý jako klíčová osobnost pro rozvoj české církevní kultury.
Další významné role a pojmy v kontextu českého prostředí
Nunciatus, nuncius - papežský velvyslanec, bývá titulárním arcibiskupem; oficiální titul je Jeho Excelence a nad štítem má zelený klobouk s 10 střapci na každé straně. Znak nuncia obsahuje erb diecéze a rodový nebo osobní erb nositele. V praxi se nuncius podílí na výběru kandidátů biskupů a ploše šíří zjevy katolické moci ve světě. Východní církve používají tradici patriarchy a arcibiskupa; titul Jeho Svatost se týká pravoslavných patriarchů a v západní liturgii se používá Jeho Eminence. Arcibiskupské a biskupské tituly spolu s prelátou papežské komory jsou součástí římskokatolické hierarchie a heraldiky.
Insignie, červená klerika, mitra a berla, cappa magna a tiára - to vše reprezentuje různá období a síly církevní moci. Cappa magna vznikla ve 13. století a nosila se při průvodech jako symbol majestátnosti; její podšití hermelínem bylo povoleno až do roku 1969, kdy bylo zrušeno. Kardinál byl a je nositelem vysoké společenské i duchovní odpovědnosti a jeho veřejné působení často zasahuje i mimo církev a do mezinárodní politiky, sociálních otázek a mírových iniciativ.
V rámci českých dějin se objevují významné osobnosti svatého Václava, svaté Ludmily, svatých Cyrila a Metoděje. Historie českých zemí a jejich světců se prolíná s historií církevních titulů a hierarchie, která se odráží i v symbolech, erbech a architektonických místech.
