Resumé: Abatyše středověkých ženských klášterů českých zemí byly ženy vzdělané, které se dokázaly orientovat i v náročnějších latinských textech. Jejich čtenářské aktivity nedosahovaly sice takových rozměrů jako u jejich mužských souputníků, přesto i tak měly široký rozměr. Abatyše byly nejen pasivní čtenářky, ale také aktivní objednavatelky řady skvostných rukopisů. Nejčastěji jsou mezi rukopisy zastoupeny liturgické knihy, které byly nezbytné pro duchovní praxi. Mnohé z liturgik jsou vizuálně zajímavé. Dále si abatyše objednávaly knihy s texty církevních autorů a oblíbených teologů a filozofů. Značnou oblibu získaly knihy hodinek a pasionály. Summary: The abbesses of medieval women’s convents in the Czech lands were educated women who were able to read even more sophisticated latin texts. Although their reading activities did not reach such dimensions as their male companions, they nevertheless had a wide-ranging. The abbesses were not only passive readers, but also active orders of many magnificent manuscripts. Most often, liturgical books necessary for spiritual practice are represented among the manuscripts. Many of them are visually interesting. In addition, the abbesses ordered books with texts by ecclesiastical authors and popular theologians and philosophers. Books of hours and passionals gained considerable popularity.
Potkat ženu s knihou není v současnosti velký problém. Čteme v metru, v parku, v posteli, u stolu… prostě kdekoli se dá. Přístup ke knihám je prakticky neomezený a záleží jen na naší vůli a ochotě, zda chceme nebo nechceme číst. Ve středověku tomu bylo podstatně jinak, nezávisle na geografické oblasti. Potkat čtoucí ženu bylo ve středověku velmi vzácné. V následujícím článku prozkoumáme první skupinu, tedy řádové sestry. Zaměříme se zejména na jejich představené, abatyše a převorky. Budeme sledovat české prostředí v období tzv. středověku až do vypuknutí husitských válek. Husitské války byly totiž významným předělem v církevních a monastických dějinách. Ve víru husitských bouří mnohé ženské kláštery zanikly, řada přeživších byla vážně poškozena, jejich majetky byly rozkradeny a rozsáhlé knihovny zničeny. Z hlediska geografie je příspěvek omezen na české země, přičemž některé oblasti ponechávám stranou. Jako modelový klášter jsem vybrala klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Pro svoji volbu mám řadu důvodů. Předně se tomuto klášteru již léta věnuji ve svém výzkumu jeho kulturních dějin a rozsáhlé knihovny se zaměřením hlavně na středověké dějiny. Dále to přece jen byl nejstarší klášter českých zemí vůbec. Nemluvě o tom, že se plným právem řadil mezi nejvýznamnější a nejbohatší české ženské kláštery, a to až do jeho zrušení v rámci josefinských reforem. A také jedním z hlavních důvodů mé volby byl soubor dochovaných rukopisů ve fondech Národní knihovny ČR. Na základě těchto rukopisů můžeme usuzovat, jakou literaturu četly abatyše a řádové sestry, nahlédneme do jejich duchovního světa a také za oponu vzdělávání žen ve středověku. Zhmotníme si některé majitelky rukopisů.
Na samém počátku bych ráda předestřela, že tato studie nemá za cíl srovnávat úroveň vzdělání žen a mužů ve středověku, ani mnichů a jeptišek. Otázka je mnohem složitější a překračuje možnosti tohoto článku. Jen zkráceně mohu konstatovat, že ženy ve středověku měly jinou úroveň vzdělání, danou společenskými normami a očekáváními. Vzdělání chlapců a dívek se od sebe značně odlišovalo, stejně tak jako se lišila kulturní očekávání. Zatímco mužské kláštery byly zejména během středověku „inkubátory“ a centry kulturního života, v případě ženských klášterů na území českých zemí (až na několik výjimek) musíme konstatovat recipientskou roli. Ženské kláštery přijímaly v rámci svých možností dobové kulturní trendy a transformovaly je pro vlastní potřeby. Samy o sobě tak nebyly aktivními centry rozvoje nových idejí a proudů, ale - podobn jako další evropské kláštery - je rozvíjely do zajímavých forem, vhodných pro řádové členky.
Řehole sv. Benedikta a zjednodušeně také Řehole sv. Augustina říkají, že každý mnich a jeptiška mají ovládat čtení a že se mají sami/y vzdělávat čtením vhodných textů. Obojí měli být literatae. Ve skutečnosti však hladké čtení latinských textů zvládala jen část sester. Novicky se latině učily zdlouhavě na základě memorování známých textů a porozumění textu jim s největší pravděpodobností činilo jisté problémy. Pro lepší pochopení byly do latinských textů vkládány drobné překlady složitých slov a slovních spojení. Některé sestry se nikdy nenaučily latině a čtení v takové míře, aby mohly samy předčítat v rámci povinných týdenních služeb anebo aby si mohly samy číst. Ve skutečnosti tato činnost byla i v ženských klášterech určena jen pro ženy, které zvládly složitosti latiny a dokázaly se v textech dobře orientovat. Abatyše musela ovládat čtení a psaní. Byla pravou „matkou“ konventu a kláštera. Pro vnější svět mimo klášterní zdi byla ona tou osobou, která klášter zastupovala. Pokud bylo třeba, vedla jednání, zpečeťovala listiny, setkávala se s hosty, reprezentovala klášter při slavnostních příležitostech. Zároveň vybírala texty pro pravidelné předčítání při jídle a společných pracovních činnostech a byla aktivní v duchovní službě vedle sloužících kněží. Dokladem jejích rozsáhlých pravomocí a povinností jsou četné zápisky v soukromých rukopisech mnohých abatyší. Převorka byla její zástupkyní a čelnou pozicí v konventu. Novicmistryně byla dalším klíčovým členem, která vzdělávala novicky k budoucí církevní dráze. Krátce se ještě zastavuji u funkce knihovnice; první doklad jejího jmenování v českých zemích pochází z listiny z roku 1367. Sakristánky měly na starost chystání kostela a kaplí pro bohoslužebné obřady.
Vizuální stránka výzdoby rukopisů byla pro středověké ženy velmi důležitá. Iluminované rukopisy byly drahé a nákladné, ale velmi žádané, protože ilustrace usnadňovaly porozumění textu. Ilustrace odrážely osobní a rodové postavení majitelky a konventu. Mezi rukopisy 13. století dominuje Sedlecký antifonář. Mezi významné ženy patřily Kunhuta z Kolovrat, abatyše svatojiřského kláštera, a Eliška Rejčka, královna a zakladatelka konventu cisterciáček na Starém Brně. Breviáře a žaltáře byly mezi nejžádanějšími liturgickými knihami, přičemž breviáře často obsahovaly podrobné rubrikace a poznámky k patronům a dárcům. Zvláštní význam měly kapitulní zápisy o denních úlohách abatyše. K bohoslužbám a liturgii patřily liturgické writy, které zajišťovaly pravidelný cyklus modliteb a oslav.
Infraštruktura klášterního života byla navíc postavena tak, aby umožnila časté přijímání hostů, včetně šlechtických dám a mecenášů. Kláštery často nabízely pohostinnost a chrámy pro modlitbu, kde se mnichové i řeholnice mohli věnovat tichu a studiu. Denní rytmus byl řízen oficiemi a mší; klášterní den byl rozdělen do hodin modliteb (hodinky) a práce, včetně skriptoria a hospodářství. Základní schéma dne zahrnovalo vigilie v noci, ráno laudes, dopolední oficia, odpolední pracovní dobu, nonám, a na závěr nešpory a kompletář. Tento rytmus vychází z Benediktovy řehole a Bible, a jeho cílem bylo dosáhnout modlitby a práce v rovnováze. 2. vatikánský koncil pak otevřel rodné jazyky a zjednodušil některé hodinky, například zredukování počtu liturgických hodin a spojení některých modliteb, čímž vznikla různá standardizace v modernějších komunitách.
Co se týče samotné praxe bohoslužeb v klášterech, vznikaly i soukromé mše, které sloužili jednotliví kněží v rámci kláštera. Praxe sloužení mše za zemřelé a na intence přispěla k růstu počtu kněží v mužských klášterech. Mužské kláštery byly tradičně centry modlitby, práce a studia; ženy měly často specifický úkol výchovy a péče o mladé dívky ze šlechtických rodů, což určovalo jejich roli v duchovním i sociálním životě země. Život v klášterech byl vždy spojen s určitým stupněm odříkání a poslušnosti. Celibát a řeholní sliby zůstávaly klíčové, i když jejich plné dodržování vedlo k různým nápravám a trestům v případě porušení. Předkládané texty ukazují, že i ve středověku existovalo napětí mezi duchovním ideálem a lidskou přirozeností, které kláštery řešily prostřednictvím askeze, modlitby a společenenského života.
Život uvnitř středověkého kláštera ve středověké Anglii | Každodenní život ve středověku
Krátce shrnuto, kláštery v českých zemích v průběhu středověku představovaly instituce, kde ženy i muži žili podle řehole Benedikta a obdobných pravidel, která určovala jejich denní rytmus, čtení a modlitbu. Abatyše a převorky stály v čele duchovních komunit a ve většině případů řídily čtení latinských textů, volily liturgické i duchovní texty a zajišťovaly prezentaci konventu před vnějším světem. Když se podíváme na vývoj liturgie a bohoslužeb, zjistíme, že počínaje původní benediktinskou modlitbou „ora et labora“ postupně docházelo k reorganizaci hodinek a liturgických sloučenin, a to zejména po 2. vatikánském koncilu, který umožnil používání národních jazyků a úpravu počtu hodinek. V samém jádru však zůstává jádro: pravidelná modlitba a práce, společný život v bratrství či sisterství a snaha o duchovní růst skrze čtení a liturgii.
tags: #pravidelne #bohosluzby #v #klasterech #ve #stredoveku