Možná jste stejně jako já narazili ve zprávách na zajímavý objev. Vědci objevili v Rudém moři písečný práh nebo hřbet, který vybíhá ze dna do významné výšky. Autoři studie jej dali do souvislosti s v Bibli popsaným přechodem Rudého moře Izraelci odcházejícími z Egypta (2 Mojžíšova 14. kapitola). Oceánografové a meteorologové vytvořili i matematický model, za jakých podmínek mohlo dojít k odkrytí onoho písečného hřbetu, takže Izraelci po něm teoreticky mohli přejít suchou nohou. Samotná myšlenka je zajímavá a jistě stojí za povšimnutí.
Rostoucí trend naturalizace biblických zázraků
Tento pokus o přírodní vysvětlení biblických zázraků není ojedinělá věc. Jde o rostoucí trend. V pozadí těchto vysvětlení stojí fakt, že biblická archeologie a probiblická věda přináší stále nové potvrzení historicity Bible, a to v míře, kterou již nelze s klidným svědomím ignorovat. Překročení Rudého moře se takto pokusili vysvětlit vědci Nof a Paldor. Studie matematickým modelem demonstruje, jak byl silný vítr, vanoucí ze severozápadu, koncentrován a usměrněn mezi horami tak, že dosáhl v daném krátkém čase a oblasti dostatečné rychlosti, aby vytlačil vody z cípu Rudého moře jižním směrem a snížil hladinu natolik, aby odkryl zmíněný písečný práh.
Je nutno podotknout, že v původním hebrejském textu je použit termín, překládaný běžně jako „východní vítr“, Nof a Paldor však tvrdí, že jazyková flexibilita umožňuje tentýž termín přeložit jako „severozápadní“, což je v současnosti v oblasti nejčastější směr, odkud vítr vane. Podle jejich studie takto příznivé podmínky nastávají jednou za tisíc let a situace může trvat 8-14 hodin. Podobnou situaci popsal v roce 1882 major britské armády Alexander B. Tulloch, který popisuje, že na jezeře Menzaleh v Egyptě silný vítr vytlačil jezerní vodu až o sedm mil na severozápad a čluny, které jindy kotvily v 1,5 metrové hloubce, se ocitly na suchu.
Různé teorie a jejich slabiny
Náhlý pokles intenzity větru pak vedl k návratu vody zpětnou vlnu, která zlikvidovala následující egyptské vojsko. Za povšimnutí stojí sladce pozitivně naladěný tón: „Rozhodli jsme se pro tento neobvyklý výzkum, která posouvá hranice archeologie, biblické historie a náboženství, stejně jako fyzikální oceanografie, protože vidíme vědu nejen jako prostředek k propagaci sebe samé, ale také jako prostředek pomoci v ostatních oblastech lidského bádání.“ Jsou i jiné návrhy, jak vysvětlit přechod Rudého moře, například tsunami, při které voda ustupuje a později se moře vrací v podobě vlny, která měla spláchnout egyptské vojsko, anebo vliv posunu zemských desek. I teorie s tsunami má však svoje slabiny.
Autoři první zmíněné studie také trochu pozapomínají např. na sdělení Mojžíše o dvou vodních stěnách po okrajích a leckterý lingvista by s nimi nesouhlasil, že hebrejský pojem pro východní a severozápadní vítr je to stejné. Dále lze spočítat, že při daném čase a popisované šířce písečného prahu nemohli Izraelci stihnout přejít přes moře. Taktéž nezodpovídají otázku, proč k tomu všemu došlo zrovna, když Mojžíš zvedl hůl nad vodu. Znám lidi, kteří by řekli, že ano. V konečném důsledku jde totiž opět o problém čtenářova světonázoru.
Filozofické a teologické souvislosti
Pokud někdo apriori dopředu odmítá nadpřirozeno, pak musí hledat čistě přírodní vysvětlení, jakkoli nepravděpodobná, jinak je jeho víra Biblí ohrožena, a věci, které do jeho přírodního modelu nesedí, musí označit jako mýtus nebo folklór nebo zkreslení předáváním, aby se jich jich zbavil. Naopak čtenář věřící Bohu čte biblický příběh jako historii tak, jak se stala. Selektivní čtení biblických příběhů, zvlášť, když z nich škrtáme Boha, nepomáhá, a není to záležitost vědecká, ale filozofická. Troufnu si říct, že z rozmělňování a odbožšťování Bible se stává nová strategie kritiků křesťanství.
Povolit kousek biblického příběhu a správně ho okomentovat, aby snad někdo nedošel k jinému závěru, než že biblická historie je jen hrubý náčrt historie s stejnými chybami, jaké mají jiné historické dokumenty. Je možné, že jde o důsledek pokroku biblické vědy a lepší apologetiky, kdy obránci křesťanství a biblické historie odrazili již mnoho útoků na pravost Bible a ukázali, že Bible je spolehlivá tak, jak je. Možná proto je dnes trend útočníků měnit „obouruční meč za dýku“. Egyptské rány již nejsou popírány, ale připisovány erupci sopky Santorini v Egejském moři, Noemova potopa katastrofickému vzestupu hladiny Černého moře po konci doby ledové. Textové důkazy o Ezechiášově tunelu jsou ignorovány ve prospěch geologické spekulace, že tunel je starší. Ježíš po vodě nechodil, on stále na hromadě kamenů těsně pod hladinou.
Exodus v liturgii a teologické souvislosti
Všechny tyto zdánlivě zajímavé teorie vedou k jedinému: Boží činy, slovo a konečně i existence jsou popřeny. Naznačovat ale, že jakákoli část Bible je vlastně nepravdivá, je falešná teologie. Z textu Liturgických předpisů lze vycítit autenticitu historicko-teologického rámce vyjití z Egypta a jeho význam pro Velikonoce a Paschu, která spojuje Starý a Nový zákon. Příběh má hluboké rozměry víry a identity Božího lidu a je nositelem nadčasových vyznání o Bohu jako Zachránci a Otcovi národa.
Historie, archeologie a jejich výzvy
Když se díváme na moderní interpretace, objev o písečném prahu v Rudém moři je často spojován s teoriemi o přírodních jevech a jejich historickými paralelami. Diskuse o tom, kde přesně byl Rákosový moř, zda šlo o Sinaj, či Akabský záliv, zůstává otevřená, a ukazuje, jak obtížné je přesně lokalizovat místa starověkých událostí po tisících letech. Vědecké hypotézy se snaží nabídnout rámec pro lepší pochopení, ale dosud není možné s jistotou potvrdit ani jednu z variant.
- Rozdílné interpretace hebrejského výrazu pro vítr ovlivňují názory na směr a sílu větru při průsihu.
- Archeologické a geologické důkazy z Akabského zálivu a okolí k této události stále vyžadují opatrnou interpretaci a další výzkum.
- Teologické důsledky Exodu zůstávají nadčasové a spojují židovskou i křesťanskou tradici v pochopení Boží intervence a spásy.
Závěrem lze říci, že zázračný přechod Rudého moře Izraelitům skutečně stál za záznam v Bibli a jeho následné výklady a paralely v Novém zákoně a liturgii ukazují na hlubokou víru, která transcendentně formovala identitu Božího lidu. Záznam zůstává předmětem diskuse mezi vědou a vírou a nadále vyzývá k pečlivému čtení, reflexi a dialogu mezi historickými zdroji a současnými objevy.
