Važ si rodičů, cti je a nezlehčuj. Hospodin ti ukazuje, co dobrého ti předávají. Dítě si uvědomí: Mám rodiče a přátele, kteří mě mají rádi. Mám je rád, chci se jich držet. Děti se přesvědčí: U rodičů je na co navázat. Ctít - v bibli znamená nezlehčovat, vážit si. Nejde o nekritické uctívání. Ctít rodiče znamená ponechat jim váhu, brát je vážně, nepodceňovat. I příkazem „cti“ je osloven nejprve Boží lid jako celek. Počítá se tedy nejprve s kolektivním dědictvím a výhledem (vyvedl jsem tě z otroctví na cestu do zaslíbené země, proto „cti, Izraeli,“ výhled daný otcům), z něhož pak čerpají jednotlivci.
Zaslíbená země a její význam pro věřící
Země, kterou ti dává Hospodin - tj. zaslíbená. Co je země zaslíbená pro křesťany, dnes? Místo, kde se Boží zaslíbení potkává uprostřed života na zemi s naší odpovědí. Tady prožíváme, že Boží sliby nejsou chyby ani neuskutečnitelné sny. Dlouho živ - jde o budoucnost Božího lidu v zaslíbené zemi. Tato budoucnost se otevírá, když se následující pokolení drží směru, o který zápasili otcové.
Příběh otce a syna jako vzor vlastností a cesty
Roli otce příběh upřesňuje ve v. 5: Abraham s důvěrou a odvahou uposlechl Hospodinovo pozvání k cestě do zaslíbené země (srvn Gn 12,1nn) a celý život zápasil o to, aby držel směr této Boží cesty. Hleděl si přikázání a nařízení, tedy směrovek, která cestu tohoto zaslíbení vytyčovaly. Návaznost příběhu otce a syna je zdůrazněna opakováním a rozvíjením příznačných praoteckých znaků: Abrahamova i Izákova existence je nezajištěná, jsou hosté (i jméno Gerar znamená „Pobývání“, „Hostování“), ještě nejsou u cíle, nemají kde natrvalo složit hlavu. Opakuje se hlad (srvn Gn 12,10nn). Izák přebírá péči o vodní cisterny, které zřídili služebníci jeho otce. Vykopává to, co nepřející sousedé zasypali. Obnovuje tradici žití v zaslíbené zemi. „Prokopává se“ k hodnotám, které zanechal otec, a navazuje na ně (dává jména - v. Jak se Izák zorientuje v konfliktu o studny? - Jako ten, který sdílí víru ve smysluplnost hospodinovského „projektu zaslíbená země“. Má proti sobě Pelištejce („Válcovače zaslíbené země“) a je dost mocný, aby si životní zdroje - vodu - obhájil vlastními silami (srvn v. 13-14). Nicméně se rozhoduje a jedná jako ten, který jde v otcových stopách, a tak pochopil, oč jde v zaslíbené zemi: Ne násilím hájit a prosazovat vlastní zájem a životní prostor, ale vytrvale a s nadějí hledat pokojné řešení, přestože se ovoce tohoto úsilí nedostaví hned. Tehdy se mu ukázal Hospodin jako „Bůh jeho otce“, a stvrdil mu, že jde cestou, která má budoucnost. Závěrečný nález čerstvé pramenité vody (v. Respekt k hodnotám, o které zápasili rodiče, není břemenem. Otevírá oči pro to, oč rodiče zápasili a nač je potřeba navázat, i když nám to rodiče nepředali.
Ctít - to není slepá poslušnost. Přikázání pomáhá uvědomit si, že rodiče nejsou bezchybní, a přesto je ctím. Nejde o slepou, nekritickou poslušnost rodičovských autorit. Také není vždy lehké „unést“ své rodiče, přesto to má zaslíbení. Rabíni učí „Nemusíš jezdit do Izraele, můžeš si udělat zaslíbenou zemi doma, když budeš ctít otce a matku.“
Hranice a realita rodiny v dnešní době
Lidé, kteří mají komplikovaný vztah s rodiči, (z nějakého důvodu se o ně nezajímají, nectí je) - pak nejsou schopni žít svobodně. Nevyřešený vztah se jim pořád vrací, zasahuje ostatní vztahy. Pokud však dáme na přikázání, zaslíbení „abys byl dlouho živ“ nám říká, že náš život bude mít smysl. Ctít rodiče - to člověk nedělá přirozeně. Jak praví židovská tradice, je to nejtěžší přikázání.
V poměrech zemědělské společnosti, kde se děti učí životním dovednostem od rodičů, bylo toto přikázání samosebou srozumitelné a přijatelné. Dnes díky rychlému postupu technických vymožeností tato samozřejmost zmizela. Děti mají spíš zkušenost, čemu všemu staří lidé nerozumí. Chápeme-li přikázání v perspektivě „cesty z otroctví do zaslíbené země“, může vyniknout, že přikázání nepočítá s automatickou přijatelností.
Zkuste si formulovat, jak znějí jiná zdůvodnění, proč má člověk ctít své rodiče, a uvědomte si, jaký to nese s sebou problém. (Např. Ctít rodiče neznamená ždímat z dětí pozitivní emoce - děti přijímáme i s tím, že jsou na své rodiče naštvaní, něco jim na nich vadí. Můžeme jim sdělovat své přesvědčení, že rodiče mají sice své chyby, a přesto je máme ctít.)
Děti dnes v nedělce čeká páté přikázání a také příběh o Izákovi a studnách. Datum publikace: 25. 02.
Praktické kapitoly k vyučování a podpoře rodiny
Děti jsou totiž jako mucholapka. Ulpí na nich to, co pochytí. Jsou jako zrcadlo. Takže se ptám ještě jednou: Co rodiče dělají pro to, aby oni sami v životě byli chytřejší a šťastnější? Nezajímá je snad daleko více výše platu, co nejnižší náklady na bydlení a vlastní blaho? Pozor, tohle není problém jen sociálně slabých. Jde to napříč společností. Slyšte můj návrh: Co kdybychom, milí rodiče, začali OPRAVDU dělat něco pro to, aby naše děti byly chytré a šťastné? Teď bych mluvila právě k vám, kterým rodiče už pravidelně neradí...
Dál v textu nacházíme seriózní poznámky o vyučování, modlitbě, duchovní výchově a průřezových tématech. Maria Montessori je citována jako inspirace k jednoduchým, ale hlubokým přikázáním pro rodiče. Důraz je kladen na vyvážený přístup mezi láskou, autoritou a svobodou rozvíjet dítě k samostatnosti.
- Děti učí to, co je obklopuje.
- Dítě potřebuje pozitivní i bohaté prostředí a příklad rodičů.
- Rodiče mají vyvažovat napomínání s láskou a podporou.
Děti mají respektovat a mít v úctě své rodiče, snažit se dělat jim radost, modlit se za ně a oddaně jim oplácet jejich oběti. Božské otcovství je pramenem lidského otcovství. Úcta dětí k rodičům je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří je přivedli na svět a svou láskou a prací jim umožnili růst tělesný i růst v moudrosti a v milosti. Synovská úcta se projevuje v ochotě a poslušnosti. Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Dokud jsou děti podřízené rodičům, mají je poslouchat v tom, co rodiče rozhodnou pro jejich dobro a pro dobro rodiny. Tato povinnost končí, když se děti osamostatní, nikdy však nepřestává úcta, jíž jsou povinováni svým rodičům.