Jednoho večera (30. dubna 1933) vstoupila Edith Steinová do münsterské katedrály s radikálním rozhodnutím: Nehnu se odtud, dokud nebudu jasně vědět, zda už je mi dovoleno vstoupit na Karmel. Na konci eucharistické adorace, když kněz žehnal věřícím, jí dobrý Pastýř řekl: Ano. Tímto úžasným způsobem začal řeholní život svaté Terezie Benedikty od Kříže; život, který se dá plně charakterizovat jako život přímluvné modlitby.
Od mládí k obrácení: krok za krokem změny
Edith Steinová se narodila 12. října 1891 ve Vratislavi jako Siegfried Stein a Augustě Courantové, nejmladší z jedenácti dětí. Když otec dva roky nato umírá, vychovává ji energická matka a starší sourozenci. Brzy vyniká svou výjimečnou inteligencí a ve dvaceti letech začíná na vratislavské univerzitě studovat germanistiku, historii a psychologii myšlení. O dva roky později, v roce 1913, přechází na univerzitu v Göttingenu, aby mohla navštěvovat kurzy Edmunda Husserla. Když získá doktorát z filozofie ve Fribourgu (1916) a stane se asistentkou svého obdivovaného učitele, zdá se, že její kariéře nestojí nic v cestě. Jenže Edith není spokojená. Když se v patnácti letech ponořila do studia a shledala zděděnou víru předků jako neužitečnou, „vědomě a dobrovolně skoncovala s modlitbou a náboženskou praxí“. Veřejně se prohlašuje za ateistku. Ale její hluboké nitro, v němž se rodí nekonečné touhy, nemůže být jen tak něčím naplněno a tak pociťuje děsivou prázdnotu.
Budou to však až tři velmi důležité události, které rozhodným způsobem změní její život. Tou první je setkání s Maxem Schelerem, známým filozofem, který konvertoval ke křesťanství. Edith v té době píše: „Hranice racionalistických předsudků… se rozplývají a přede mnou se neočekávaně objevuje svět víry.“ K těmto osobám patřil i Adolf Reinach, který se spolu se svou ženou stal katolíkem na začátku první světové války. A když v roce 1917 padl na frontě, Edith je zasažena druhou významnou událostí, kterou je setkání s mladou vdovou. Čeká zlomenou bytost a zatím nachází sice bolestí zasaženou, avšak i tak silnou a vyrovnanou ženu. „Bylo to mé první setkání s křížem a s Boží mocí… Kristus začal zářit: Kristus v tajemství kříže.“
Rozhodující okamžik přišel v roce 1921, kdy ji navštívili přátelé Conrad-Martiusovi. Edith vypráví: „Sáhla jsem do knihovny jen tak namátkou. Vylovila jsem knížku… Život svaté Terezie z Avily… Tohle je pravda!“ Prvního ledna následujícího roku je pokřtěna a přistupuje k prvnímu svatému přijímání. V dalších letech vyučuje ve Špýru a později v Münsteru, od roku 1928 je častým hostem v benediktinském opatství v Beuronu, kde ji duchovně vede opat Rafael Walzer. Edinina obrácení je spojeno se silným voláním k životu modlitby na Karmelu; na realizaci tohoto povolání však musí čekat až do roku 1933, kdy vchází do münsterské katedrály, aby si během eucharistické adorace vyprosila poznání Božích záměrů.
Modlitba u nohou Páně: zrod přímluvné modlitby
Modlitba, která rozhodla o dalším osudu Edith Steinové, nebyla jen spontánní zbožností. Edith se nechala inspirovat vyprávěním svaté Terezie od Ježíše, která ve své Kníze života popisuje mimořádné milosti při modlitbě u nohou Krista. „Velmi jsem uctívala sv. Marii Magdalenu… a jelikož jsem si uvědomovala, že Ježíš nyní je u mne, vrhla jsem se k nohám a představovala si, že mé slzy nezasluhují, aby jimi zcela pohrdal…“ Příběh Marie Magdalény a obrazy modlitby ad pedes Domini nebyly pro Edith jen literárním vzorem; staly se pro ni skutečnou praxí ve světě západní klášterní tradice. Modlitba „u nohou Páně“ mohla mít obsah děkování či chválu, ale často šlo o prosbu či přímluvu. Žádost během toho dubnového dne byla pro Edith primárně prosbou za sebe, avšak brzy se její modlitba proměnila v modlitbu za druhé, v modlitbu přímluvnou.
Toto přesvědčení potvrzuje svědectví P. Damasuse Zähringera, když Edith vstupovala do kláštera: „Když jsem se s ní poprvé setkal ve vstupní bráně beuronského opatství, zapůsobil na mě její zjev… jako obraz Církve, stojí v časnosti a pozvedá ji.“ Edith skutečně vstupovala do kláštera bosých karmelitek s touhou prosit za druhé, zvláště za svůj národ. Krátce po slibech ji navštívila profesorka a poukázala na hrozící pronásledování; Edith odpověděla: „Ne. Tomu nevěřím. Zcela jistě mě odtud dostanou.“ Cestou do Echtu, kam se přestěhovala, neztratila odvahu a nadále prosila za Židovský národ. V Beuronu a Kolíně čím dál více nacházela sílu v modlitbě a oběti za druhé, i za pronásledované.“
Přímluva jako životní poslání: Ester a Beránkova snoubenka
Edith Steinová se skutečně ukazuje jako moderní Ester: „Důvěřuji ve skutečnost, že Pán si vzal můj život ve prospěch všech Židů. Musím stále více myslet na královnu Ester… Já jsem malá Ester, velmi ubohá a slabá, ale Král, který si mě vyvolil, je veliký a nekonečně milosrdný.“ Její přímluva nebyla jen pokornou pózou; během cesty do Osvětimi se stará o děti matek, které nejsou schopny se zvládnout, a před nacistickou zvůlí nepřestává modlit a jednat. Před smrtí vyjádřila svoji ochotu přijmout kříž s radostnou poslušností vůči Bohu a sloužit pro potřeby církve a Židovského národa. Židovský obchodník, který ji potkal v koncentračním táboře, odpověděl na otázku, co bude dál: „Až dosud jsem se mohla modlit a pracovat; doufám, že se budu moci modlit a pracovat ještě chvíli.“
Její přímluva není jen osobní aspirací; stává se vzorem pro nás: vyzvednout se „ecclesia orans“ a prosit za druhé, i za svět. Padněme proto k nohám Pána a nechme se inspirovat slovy avilské světice, až budeme vyslyšáni. „Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře“ (Lk 11,10).
