Drazí bratři a sestry, dobrý den! Kdo se modlí, nikdy nehází svět za hlavu. Nezahrnuje-li modlitba radosti a bolesti, naděje a úzkosti lidstva, stává se jen „okrasnou“ činností: povrchním, teatrálním a intimistickým úkonem. Všichni potřebujeme niternost, tedy ústraní určitého prostoru a času, kde se věnujeme vztahu s Bohem.
Není to však však únik z reality. V modlitbě nás Bůh vezme, požehná a pak láme a dává k utišení hladu všech. Každý křesťan je povolán stát se v rukou Božích chlebem, který je lámán a dáván. Modlitba je konkrétní, nemá být útěkem. Muži a ženy, oddaní modlitbě, vyhledávají samotu a mlčení nikoli proto, aby nebyli obtěžováni, nýbrž aby více naslouchali Božímu hlasu.
Někdy odcházejí ze světa do ústraní a skrytu svého soukromí, jak doporučuje Ježíš (srov. Mt 6,6), ale ať jsou kdekoli, ponechávají otevřeny dveře svého srdce vždycky dokořán; otevřeny pro ty, kteří se modlí, aniž o tom vědí; pro ty, kteří se vůbec nemodlí, nosí v sobě potlačované volání, skrytou prosbu; pro ty, kteří zbloudili a sešli z cesty... Na dveře toho, kdo se modlí, může kdokoli zaklepat a nalézt v něm či v ní soucitné srdce, jež se modlí, aniž by kohokoli vylučovalo.
Modlitba je naším srdcem a naším hlasem, a stává se srdcem a hlasem lidí, kteří se modlit neumějí, nechtějí nebo nemohou. Jsme jejich srdcem a hlasem, který stoupá k Ježíši, stoupá k Otci jako přímluva. V samotě se ten, kdo se modlí, ať již dlouhodobě či krátkodobě, odděluje od všeho a ode všech, aby všechen svět a všichni nalezli v Bohu. Kdo se modlí, prosí tak za celý svět a bere na sebe bolesti i hříchy. Modlí se za všechny a za každého; je jakousi „anténou“ Boha v tomto světě.
V každém chudém, který klepe na dveře, v každém člověku, který postrádá smysl věcí, spatřuje ten, kdo se modlí, Kristovu tvář. Katechismus říká: „Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého [...] je v souladu s Božím milosrdenstvím“ - toto je nádherné. Když se modlíme, jsme v souladu s Božím milosrdenstvím. Milosrdenstvím vůči nám hříšníkům, ale také vůči všem, kteří nás žádali o modlitbu anebo za něž se modlíme, sladěni s Božím srdcem. To je pravá modlitba: soulad s Božím milosrdenstvím - „V době církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Krista: je výrazem společenství svatých“ (KKC, 2635).
Co znamená podílet se na Kristově přímluvě? Pokud se za někoho přimlouvám či modlím, potom je Kristus Přímluvcem před Otcem, modlí se za nás a ukazuje Otci rány na svých rukou, protože Ježíš je před Otcem fyzicky, se svým tělem. Ježíš je naším přímluvcem a modlit se znamená počínat si tak trochu jako Ježíš: přimlouvat se v Ježíši za druhé u Otce. To je moc krásné. Modlitbě leží na srdci člověk. Jednoduše člověk. Kdo nemá rád bratra, nemodlí se seriózně.
Někdo může říci, že není možné modlit se s nenávistí, nelze se modlit lhostejně. Modlit se lze pouze v duchu lásky. Kdo nemiluje, modlí se pokrytecky nebo si myslí, že se modlí, ale nemodlí se, protože postrádá právě onoho ducha, kterým je láska. Kdo v církvi poznává smutek či radost druhého, dostává se na hlubinu více než ten, kdo zkoumá „systémové maximum“. Každá modlitba totiž obsahuje zkušenost člověčenství, poněvadž lidé, jakkoli mohou chybovat, nikdy nesmějí být odmítáni či odepisováni.
Když se věřící, pohnut Duchem svatým, modlí za hříšníky, nečiní výjimky a nepronáší odsouzení, nýbrž modlí se za všechny. A modlí se také za sebe. V té chvíli ví, že se nijak zvlášť neliší od těch, za které se modlí; cítí se hříšníkem mezi hříšníky a modlí se za všechny.
Lekce podobenství o farizeovi a celníkovi je stále živá a aktuální (srov. Lk 18,9-14). My nejsme lepší ve srovnání s nikým, jsme bratři všichni, v pospolité křehkosti, strasti i hříšnosti. Proto se můžeme k Bohu obracet modlitbou: »Pane, nikdo z živých není před Tebou spravedlivý« (Žl 143,2) - praví žalm. „Pane, nikdo z živých není před Tebou spravedlivý, všichni jsme hříšníci, všichni jsme dlužníci, kteří mají blokované konto, nikdo před Tebou není bezchybný. Pane smiluj se nad námi!“
Modlitba v tomto duchu přináší plody, neboť předstupujeme před Boha s pokorou, abychom se modlili za všechny. Farizej se však modlil pyšně: »Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní, jako hříšnící. Jsem spravedlivý, konám, co se má...« (srov. Lk 18,11-12). Ten se nemodlil, prohlížel se v zrcadle, nikoli v realitě, ale v zrcadle zfalšovaném pýchou.
Svět pokračuje díky sřetězení modliteb těch, kdo se přimlouvají a jsou povětšinou neznámí... nikoli však Bohu! Je mnoho neznámých křesťanů, kteří v době pronásledování dokázali opakovat slova našeho Pána: »Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí« (Lk 23,34). Dobrý pastýř zůstává věrný, i když zjistí, že jeho lid je hříšný. Dobrý pastýř je nadále otcem, i když se mu synové odcizují nebo ho opouštějí. Setrvává v pastýřské službě i vůči tomu, který jej nutí špinit si ruce; neuzavírá srdce tomu, který mu možná způsobil utrpení.
Církev má ve všech svých členech poslání praktikovat přímluvnou modlitbu, přimlouvá se za druhé. Tuto povinnost má zejména ten, komu byla svěřena odpovědnost: rodiče, vychovatelé, vysvěcení služebníci, představení nějakého společenství... Jako Abraham a Mojžíš musejí někdy před Bohem „bránit“ ty, kteří jim byli svěřeni. Jde vlastně o to dívat se na ně Božím zrakem a srdcem, tedy s nepřemožitelným soucitem a vlídností Boha samého. Vlídně se modlit za druhé.
Bratři a sestry, všichni jsme listy téhož stromu: každé oddálení nás volá k velkému slitování, jež máme živit modlitbou za sebe navzájem. Někdy můžeme mít pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Existuje mnoho způsobů modlitby. Patří mezi ně i modlitba přímluvná a prosebná. Není to ale totéž. Prosit mohu jak za druhé, tak i jen za sebe a za své potřeby.
Přímluvná modlitba vytryskne naprosto spontánně, když se v člověku setkají víra v Boha a láska k druhým lidem: Víra v Boha, protože přímluvou vyznáváme, že Bůh může a chce vykonat pro druhého dobro neskonale větší, než jakého je schopen člověk. A láska k bližnímu, protože nebýt lhostejný k nouzi druhého a chtít pro druhé dobro je projevem lásky. Někdy můžeme mít pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Přímluvná modlitba je však duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli jen nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo v dané chvíli nemohou.
Skrze ni se v neviditelné sféře odehrává duchovní zápas, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem. A projeví se vždycky, i když ne vždycky přesně podle našich očekávání. Velká přímluvkyně sv. Jeden učenec pravil: „Dejte mi páku a jeden opěrný bod, a pozdvihnu svět.“ Čeho nemohl dosáhnout Archimedes, protože se jeho prosba neobracela k Bohu a protože byla míněna jen z hmotného hlediska, toho dosáhli jiní v plnosti. Za opěrný bod jim dal Všemohoucí sám sebe, a sebe jediného! Jako páku jim dal modlitbu, která objímá ohněm lásky; takto svatí pozvedli svět a tak ho pozvedají ti, kdo dosud zápasí, a tak ho budou pozvedat i budoucí svatí až do konce věků. (Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy, Karmelitánské nakladatelství, 1991, s.
Přímluvná modlitba není jednoduché téma. Prolíná se v ní totiž hned několikero tajemství naší víry. Tajemství ne v tom smyslu, že by se o těchto skutečnostech nedalo nic dozvědět nebo že by nám byly naprosto skryty, ale proto, že naše chápání v mnoha ohledech přesahují. Jedním z tajemství, kterého se dotýkáme tématem přímluvné modlitby, je tajemství zla. V přímluvné modlitbě vlastně vždycky vstupujeme do zápasu proti nějaké formě zla a nedostatku, vždycky půjde o zápas mezi královstvím světla a královnstvím tmy (srov. Kol 1,13).
Začnu-li se v takovéto situaci ptát, jak se k dané situaci mohu postavit podle srdce Kristova, otevírá se cesta žehnání, protože žádné strádání nás nemůže odloučit od lásky Kristovy a „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). To ale pořád neznamená, že Božímu jednání budeme vždycky rozumět. Mnohé vytrvalé přímluvné modlitby probíhají tak, že se nelze opřít o viditelná znamení Boží přízně. V přímluvné modlitbě se rovněž dotýkáme tajemství naší spoluúčasti na spáse světa. „Není nic chladnějšího než křesťan, který se nezajímá o spásu svých bližních,“ prohlásil kdysi sv. Jan Zlatoústý.
Z jedné strany platí, že dílo spásy je „dokonáno“ a ke Kristově oběti není třeba nic přidávat, ale z druhé strany je pravda, že jsme povoláni mít podíl na jeho poslání, že máme být „spolupracovníky na jeho díle“. Možná by Pán Bůh mohl udělat všechno sám, ale evidentně nechtěl, rozhodl se udělat mnohé i skrze nás a s námi. Nejhlubší a nejúčinnější přímluvnou modlitbou bylo Kristovo umírání na kříži. Bezděky o rozměru jeho oběti „za druhé“ prorokoval i Kaifáš, když prohlásil: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ?“ A evangelista Jan dodává: „To však neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš musí zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“ (Jan 11,49-51).
Český výraz přímluvná modlitba nevystihuje podstatu věci tak dobře jako latinský intercessio, z něhož vychází řada světových jazyků. „Intercedere“ znamená doslova „vstoupit mezi, zakročit ve prospěch někoho nebo zaručit se, rovněž zprostředkovat ve sporu“. V cizích jazycích lze proto snáze vnímat, že člověk může být přímluvce - „intercessor“ - nejen modlitbou, ale celým svým bytím. Velmi zajímavá je souvislost tohoto výrazu právě s pozváním postavit se do trhliny (srov. Velmi dobře to kdysi vyjádřil kardinál Martini: Přímluvce - zprostředkovatel je ten, kdo objímá s láskou a bez postranních úmyslů obě strany, mezi nimiž je konflikt. Ježíš se postavil doprostřed, protože byl solidární s oběma stranami, lépe řečeno, obě znesvářené strany - člověk a Bůh - se v něm setkaly. On stojí na straně hříšného člověka, a zároveň žije věrně všechny Boží požadavky. Je zapotřebí dvojí lásky, lásky k Bohu a bližnímu. Přímluvná modlitba je přirozeným vyústěním toho, když se spojí vjedno víra v Boha s láskou k Božímu a k bližnímu.
Jak se tedy za potřebné modlit? V podstatě jakkoli, jak umíme. Síla přímluvy nespočívá ve speciálních formulkách nebo postupech, ani v ní nejde o žádné duchovní údernictví. Bůh může dělat divy i na základě krátké střelné modlitby. Pro účinnost modlitby je nejdůležitější postoj dětské důvěry a láska, s níž se člověk modlí. Na Boží lásku k člověku se můžeme plně spolehnout, a to i v případě, že se situace nevyvíjí přesně tak, jak bychom si přáli.
Říká se, že Bůh nám buď dá, oč ho prosíme, nebo něco lepšího. Ale z různých důvodů nám někdy chybí důvěra v Boží moc a dobrotu, neboli důvěra, že jeho vůle pro nás chce jen dobro. Někdy právě proto, že máme příliš konkrétní představu o tom, jak má vypadat vyslyšení našich modliteb, si velmi těžko dokážeme představit, že dobro by se mohlo skrývat i v jiné variantě. Nedojde-li naše modlitba vyslyšení podle našich představ, hrozí, že místo sepjatých rukou budeme k Bohu zvedat zaťaté pěsti. Jindy se nám do srdce vkrádají pohanské postoje, které našeho Boha degradují na pohanskou modlu. Totéž můžeme čekat, když pozvedáme k Bohu ruce v modlitbě, a přitom máme srdce zatížené neodpuštěním nebo přímo nenávistí vůči komukoli z lidí.
Přímluvná modlitba je způsob modlitby, kdy se několik lidí (přímluvců) pomodlí za konkrétního člověka nebo problémy, se kterými si neumí sám poradit. Je to mocný nástroj, který nám pomáhá přizvat Ježíše do našich problémů a potíží. Může to být např. Jak pravil Ježíš: Shodnou‐li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 19-20) Budete‐li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.
Obvykle Vás dva a více přímluvců posadí na židli a zeptají se Vás, za co by se měli modlit a zda na Vás mohou položit ruce (ruce pokládají obvykle na ramena nebo na temeno hlavy; pokud je Vám fyzický dotyk nepříjemný, nebojte se to říct). Můžete se setkat i s tím, že někteří přímluvci, se budou modlit v jazycích. Je to jeden z darů Ducha svatého, o kterém jsou zmínky na řadě míst v Bibli. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím.
Ke konci jeden z přímluvců požádá Pána o vedení a náhodně otevře Bibli a přečte Vám několik veršů. Přímluvná modlitba je často praktikována při různých akcích jako jsou duchovní obnovy, pouti, večery chval apod. Nebo prostě požádejte o přímluvnou modlitbu lidi, kteří se jí zabývají. Nejlepší je se zapojit do nějaké skupinky, která se přímluvné modlitbě věnuje.
Existuje také literatura, kde se lze o přímluvné modlitbě dočíst např. Služba přímluvné modlitby. Možnost přistoupit k přímluvné modlitbě v kostele sv. Mikuláše: Mt 18,19-20. Přímluvná modlitba je modlitba, kdy se několik lidí (přímluvců) pomodlí za konkrétního člověka nebo jeho problémy a starosti. Člověk, který přichází se svěřuje bratřím a sestrám do jejich přímluvné modlitby. Ti pak svěřují příchozího Pánu.
Tato modlitba pomáhá přizvat Ježíše a Ducha svatého do našich problémů a potíží. Může se jednat např. o modlitbu za uzdravení, odpuštění, duchovní ochranu, prosbu za Boží vedení při důležitých životních rozhodnutích atd. O přímluvnou modlitbu může požádat kdokoliv. Jedná se o prosebnou modlitbu, která nás víc přibližuje Ježíšově modlitbě. On je jediný přímluvce u Otce za všechny lidi. „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ (Žd 7,25) Sám Duch svatý „se za nás přimlouvá“ a jeho přímluva „za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Ř 8,26-27)
Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím. Kdo se modlí, nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho „vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“ (Fp 2,4). V přímluvné modlitbě můžeme Pánu předkládat své starosti, těžkosti, obavy, bolesti, vztahy, … Můžeme také děkovat za svůj život, za Jeho působení a požehnání ve svém životě.
Přímluvci se přimlouvají a vyprošují Boží ochranu, milosti podle Boží vůle. O cokoliv budeš Boha žádat... (Články) O cokoliv budeš Boha žádat, dostaneš to, byla-li tvá prosba obrácena k Boží slávě a k dobru bližního. Ale i v případě, že bys prosil o něco, co sám potřebuješ, co se ti hodí nebo co slouží…