Křesťanem se stává ten, kdo přijímá Ježíše Krista, Božího Syna za Pána a Spasitele a stává se jeho učedníkem, který mu ve všem věří, učí se zachovávat jeho slovo a žije k slávě jediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého. Ježíšova slova mají pro křesťana nejvyšší autoritu, protože se jedná o Boží slovo. V evangeliích, jež jsou nejstaršími zprávami o Ježíšově působení, je velký důraz položen na Ježíšova slova, jimiž konal mocné činy a vyučoval zástupy a své učedníky. Po dokonání svého spasitelného poslání, které přijal od Boha Otce a dovršil je svou smrtí a vzkříšením, svěřil svým učedníkům velké poslání, jež si zachovává svou platnost pro všechny křesťany ve všech dobách.
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Křesťané mají získávat Ježíši další učedníky, křtem stvrdit to, že nově získaní učedníci přešli pod vládu a do trvalého vztahu s jediným Bohem, Otcem, Synem a Duchem svatým a učit je zachovávat všecko, co Ježíš svým učedníkům přikázal. Zplnomocněnými autoritativními posly, kteří věrohodně a neomylně vykládají Ježíšovo učení, jsou pouze apoštolé, jejichž poselství nacházíme ve 27 spisech Nového zákona.
Protože novozákonní spisy potvrzují Ježíšovu absolutní důvěru v autoritu a spolehlivost starozákonních spisů jako Božího slova, pak je zřejmé, že do toho, co Ježíš přikázal zachovávat, patří také všechny starozákonní spisy. Úkol vyučovat vše, co Ježíš přikázal je v širším slova smyslu úkolem vyučovat, co nám dnes říká celá Bible tj. Odborným studiem biblického učení se na teologických fakultách zabývá biblická teologie, pokud je chápána jako normativní biblická teologie, která usiluje o podání koherentního vyjádření učení křesťanské víry založené na spisech Starého a Nového zákona, vychází z relevantních oddílů v Bibli o různých tématech a systematicky utřiďuje učení Bible podle jednotlivých témat.
Biblické učení vede k hlubšímu poznání Boha a sama sebe. Je určeno k tomu, aby formovalo naše myšlení, cítění a vůli. Pavel jako Boží služebník a apoštol Ježíše Krista přijal za své životní poslání „zvěstovat Božím vyvoleným víru, aby poznali pravdu a žili zbožně“ (Tt 1,1). „Učení pravé zbožnosti“ (1 Tm 6,3) slouží k duchovnímu růstu a zralosti křesťanova života, naopak všechny druhy neposlušnosti a nemorálnosti jsou „v rozporu se zdravým učením“ (1 Tm 1,10).
Ke studiu biblického učení potřebujeme postoj pokory, modlitebného ztišení a očekávání na pomoc Ducha svatého. Žalmista se modlí a hledá Boží pomoc v pochopení jeho slova. „Otevři mi oči, ať mám na zřeti divy ze Zákona tvého“ (Ž 119,18). „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gn 1,1). Bible již od svých prvních slov počítá s realitou živého, mocného Boha, Stvořitele a Pána všeho, aniž by se pokoušela dokazovat jeho existenci.
Na základní otázku, co je zdrojem našeho poznání Boha, všechny biblické knihy odpovídají tím, že sám Bůh se ujímá iniciativy a srozumitelným způsobem zjevuje sám sebe lidem. Biblická teologie rozlišuje mezi dvěma druhy zjevení: všeobecným a zvláštním. Všeobecné zjevení (revelatio generalis) znamená zjevení Boha v přírodě, v morálním zákoně v nitru člověka a v prozřetelném řízení dějin. Zvláštní zjevení (revelatio specialis) znamená zjevení Boha určitým osobám v určitý čas a na konkrétním místě skrze své slovo, často doprovázené znameními a zázraky, slovaproroků a apoštolů a především zjevení Boha v Ježíši Kristu, v jeho mocných skutcích a slovech.
a/ Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan. Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli. Nebe, obloha a slunce na nebi svědčí o Bohu Stvořiteli nepřetržitou každodenní řečí, jež není formulována lidskými slovy, může však být slyšena a porozuměna „po širém světě“ všemi lidmi. Oznamují slávu Božího díla, jež řídí běh všech věcí v celém vesmíru. Další žalmy ukazují na to, že živý i neživý svět dosvědčuje existenci a slávu Boha (Ž 8, 29, 65,104, 148).
b/ Klasický novozákonní text, který pojednává o všeobecném zjevení Boha v přírodě je Ř 1,18-21: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.
Všichni lidé, kteří přemýšlí o Božím díle v tomto světě, mohou poznávat Boha, jeho věčnou moc a božskou neviditelnost přirozenou formou; v Lystře Pavel a Barnabáš ukazují na předpoklady společné základny mezi pohanskými posluchači a sebou samým. (Sk 17,24-31). Apoštol Pavel vyučuje, že všichni lidé ve všech dobách a na všech místech mají intuitivní poznání Božího morálního zákona. „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, poněvadž jejich svědomí je obviňuje, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“ (Ř 2,14-15).
Bůh zjevuje svou morální spravedlnost v dějinných soudech nad lidmi a národy. Lidské dějiny nejsou jen záznamem lidského hledání Boha, ale tendence vzpouzet se stvoření a závislosti na Bohu. Lidé usilují o nezávislost a autonomnost jako Bůh. Všeobecné zjevení umožňuje všem lidem poznat Boží úžasnou moc a neviditelnou božskou přirozenost, která se projevuje v celém viditelném stvoření, kráse, rozmanitosti a jedinečnosti přírody a života v ní. Boží morální vlastnosti a charakter rozpoznává člověk ve svých vnitřních kvalitách, které do něj Bůh vložil, aby byl schopen rozlišovat dobro a zlo a byl usvědován svědomím.
Všichni lidé mají základní poznání Boha a existuje společná základna nebo bod kontaktu, citlivost na biblické poselství, evangelium, které jim přináší zvláštní zjevení, které jediné přináší odpuštění hříchů a spasení. Mezi všeobecným a zvláštním zjevením existuje soulad a vzájemně se posilují, obojí je rozumu srozumitelné a koherentní zjevení Boha. Biblické zjevení není zcela odlišné od toho, co je poznáváno v přirozené oblasti. Zkoumáním všeobecného zjevení včetně vědeckých poznatků o tomto světě a vesmíru můžeme plněji pochopit velikost Boží a Boží obraz v člověku. Všeobecné zjevení nám slouží též k výkladu celosvětového fenoménu náboženství. Všichni lidé jsou svou podstatou náboženští tvorové, protože každý člověk má nějaký typ přirozeného poznání Boha.
Zvláštní zjevení Boha skrze proroky a apoštoly, které má své centrum v Pánu Ježíši Kristu je zachováno a předáváno budoucím generacím ve spisech Starého a Nového zákona. Církev pod vedením Ducha svatého rozpoznala a uznala Písmo svaté, obsahující 39 starozákonních spisů a 27 novozákonních spisů za kanonické, tj. za nejvyšší normu víry a života.
Již v Ježíšově době existovala nejen idea kánonu, sbírky závazných svatých spisů Izraele, ale fakticky již existoval kánon Starého zákona v té podobě, v jaké jej máme i dnes v Bibli. Základem rozhodnutí církve o přijetí starozákonních spisů za kanonické je především v postoji samotného Ježíše. Ježíšův život byl formován těmito Písmy a je bez nich nevysvětlitelný. Nepřišel zrušit ale naplnit Zákon a Proroky (Mt 5,17). O jejich autoritu se opírá ve svých kontroverzích s židovskými vůdci (Mt 12,1-8; 19,3-6; 22,23-32). Písma byla základem jeho vyučování a ve své trojdílné podobě Zákona, Proroků a Spisů ukazovala k Ježíši Kristu, jenž je jejich Pánem a středem. Po svém vzkříšení řekl svým učedníkům: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech. Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“ (L 24,44-45).
Apoštolé Ježíše Krista vyřizují své poselství a vyučují v autoritě svého Pána. Pavel žádá, aby jím zvěstované evangelium bylo přijímáno jako přímé zjevení Ježíše Krista: „Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus“ (Ga 1, 11-12). Slovo, které Pavel zvěstuje, má autoritu Božího slova: „Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (1 Te 2,13).
Pavel ve vědomí apoštolské autority prohlašuje, „mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha“ (1 K 2,13). Své listy píše v apoštolské autoritě a vyzývá k předčítání svého listu při bohoslužebném shromáždění (1 Te 5,27; Ko 4,16), což je analogické ke čtení oddílů starozákonních spisů v synagoze. O sbírce Pavlových listů se později hovoří jakoby jedním dechem spolu s ostatními svatými spisy (2 Pt 3,16).
Od samého počátku církve věřící přijímali apoštolskou autoritu za normativní pro učení a život církve. Hlavním Kriterien při vzniku novozákonního kánonu byla apostolicita tj. že spis pocházel buď přímo od jednoho z apoštolů, nebo pocházel z apoštolské doby a byl v plném souladu s učením předaným Ježíšem a apoštoly. Za dovršení vzniku uzavřeného novozákonního kánonu, obsahujícího až podnes uznávaných 27 knih, je považován 39. velikonoční list biskupa Athanasia z roku 367 po Kr. a rozhodnutí následujících synod ve 4. století. Církev kánon nevytvořila, nýbrž uznala. Dnešní novozákonní spisy se staly kanonickými tím, že se církvi vnutily svou vlastní vnitřní vahou dosvědčovanou vnitřním svědectvím Ducha svatého.
Inspirací Písma rozumíme nadpřirozený vliv Ducha svatého na pisatele Písma, který poskytl jejich spisům přesný záznam zjevení či jehož výsledkem bylo to, že co napsali je fakticky Božím slovem. Zjevení je Boží komunikace pravdy člověku, kterou potřebuje znát, aby byl k Bohu ve správném vztahu. V samotném Písmu se objevuje nárok ano dokonce tvrzení o jeho božském původu nebo o jeho ztotožnění s faktickou Boží řečí. Novozákonní autoři se takto vyjadřují o starozákonních spisech: 1/ „Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2P 1,20-21).
Zde Petr tvrdí, že prorocká řeč spisů Starého zákona nemá lidský původ, není lidským pochopením skutečnosti, ani nebyla sepsána z vůle či rozhodnutí člověka, ale „z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“, doslova “unášeni Duchem Svatým“. Hybnou silou, která je vedla při psaní, byl Duch svatý. 2/ „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2Tm 3,16).
Zde Pavel prohlašuje, že „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha“ (ČEP), je „vdechnuté Bohem“ (2 Tm 3,16, ČSP) a že Bible je Bohem inspirovaná. Božská inspirace neznamená přímé diktování slov z nebe, ale umožňuje plné použití lidských autorů. Vyznání Církve bratrské dodává, že Písmo svaté má dvě stránky: božskou a lidskou; autorita Písma znamená, že všechna slova v Písmu jsou Boží slova a neposlušnost vůči Písmu znamená neposlušnost vůči Bohu. Bible má nejvyšší právo definovat, co věřit a jak se chovat; Bůh je konečnou autoritou, a sděluje svou vůli skrze Bibli. Bible je nejvyšší normou, soudcem a rozhodčím v náboženských rozhovorech a kontroverzích, a všechny vyjádření autorit v církvi a její tradice z ní vycházejí a jsou jí podřízena.
Bible je autoritativní, v praxi její smysl a význam však není nalezen bez spolehlivého vedení Ducha svatého a bez kontextu celé Písma.
tags: #pripsani #vlastnosti #biblicke #postave