„Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23). Ježíš prohlásil, že kdybychom měli víru jako hořčičné zrnko, poručili bychom třeba celé hoře a ona by se přemístila (srov. Jinde Pán říká, že „všechno je možné tomu, kdo věří“). Když je někdo z vás pozadu v moudrosti, ať prosí Boha, a bude mu dána, protože Bůh všem dává štědře a bez vyčítání. Jen ať prosí s důvěrou a vůbec nepochybuje!
Ta myšlenka vede k úvaze nad tím, jakou roli hraje víra v praxi modlitby a uzdravení. V horším případě pro jistotu vyhodí i léky, aby byla jeho víra úplně čistá. V jakékoli prosbě je třeba pozvednout oči k výšinám, jak říká Izaiáš, neboli přenést důraz z naší „velké víry“, potažmo z pocitu „velkého modlitebníka“ na velikého Boha. Nejde o slovní hříčku: tímto vnitřním postojem se sice radikálně zmenší moje vlastní důležitost v celé akci, ale jakoby rozvážu ruce Boží všemohoucnosti.
„On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30). Ne nadarmo se Boží smlouva s Abrahámem, mužem víry, uzavírala za jeho spánku (srov. Gn 15,17). Vyprávění o tom, jak Ježíš zázračně uzdravoval, mne velmi oslovují. Jedno z nich je v Evanjeliu podle Lukáše: uzdravení deseti malomocných (Lk 17,11-19).
Ale Ježíšova uzdravující činnost má více rovin: Ježíš se zajímá o konkrétní problémy konkrétních lidí a je ochotný se kvůli nim zastavit (např. na cestě do Jeruzaléma, když procházel Samařskem a Galileou a šlo mu vstříc deset malomocných - Lk 17,11-12). Je to příběh o uzdravujícím Ježíšovi, o Bohu, který slyší naše prosby a nevzdává nás čelem k utrpení.
V kontextu latinského a řeckého překladů se ukazuje, že víra není jen teoretické přesvědčení, ale živý vztah, který se projevuje v modlitbě a v činech. „Věřím ne v zázračná uzdravení, ale v Boha, který uzdravuje.“ Tento posun důrazu je důležitý: uzdravení může být dar od Boha i tehdy, když nevypadá „zázračně“.
Podrobněji lze sledovat Matoušovo vyobrazení: „Ježíš uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu (Mt 4,23); a slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl (8,17).“ Tímto způsobem Ježíš ukazuje solidaritu s lidskou bolestí a utrpením; lidský život není „nebe na zemi“, ale zahrnuje zkoušky, které Bůh s námi nese.
Promluvy o víře a uzdravení se často dotýkají i vzkříšení. A co znamená vzkříšení Ježíše pro nás? Pavel ve 1. Korinťanům 15 ukazuje důsledky: pokud mrtví nejsou vzkříšeni, pak Kristus nebyl vzbuzen, a naše víra by byla zbytečná. Svědectví očitých svědků, vzkříšený Ježíš se objevil mnoha lidem a různým způsobem, ukazují na historickou a duchovní důvěryhodnost tohoto bumpingu víry.
Víra v Ježíše Krista je tedy základ evangelia: je to pevné přesvědčení a důvěra, která vede k činům a k vnitřní změně. Víra je dar od Boha, který je třeba rozvíjet modlitbou a studiem písem a učením proroků. Uplatňování víry v Krista vede k našemu spasení a k poznání Boha Otce. V důsledku toho víra zahrnuje i ochotu rozvíjet se, být otevřen změnám a chápat, že Boží plány se mohou měnit podle soucitu a potřeby lidí.
Přeskupením myšlenek k aktuálnímu kontextu: Ježíšova proměna a kananejská žena ukazují, že víra není jen teoretická etiketa, ale dynamický dialog s Bohem, který reaguje na naléhavost prosby. Nepochybná víra často vyžaduje i ochotu stát se méně rigidní a více otevřený Boží inspiraci, aby se projevila boží milost a moc v konkrétním životě lidí.
Angelus a jeho význam v každodenním životě věřících připomíná, že modlitba a reflexe Vtělení slouží k prožívání víry v duchovním každodenním rytmu; jeho vliv na víru a praxi věřících mnohdy vytváří most mezi teologií a živým životem.