Na Blízkém východě skutečně existovat Ježíš Kristus se světlou barvou pleti? Zvykli jsme si na to tak moc, že jakoukoli odchylku automaticky považujeme za kacířství. Měli bychom si však přiznat, že Ježíš Kristus nejspíš neměl bílou barvu kůže. Ačkoli ho křesťanská tradice bez větší problematizace jeho původu vykresluje jako bělocha, Ježíš jako historicky existující postava pocházel z oblasti Galileje, nacházející se na severu dnešního Izraele. S největší pravděpodobností měl tedy snědou barvu kůže a vypadal jako typický muž z Blízkého východu. Kde se však vzal mýtus o jeho tradičně evropském vzezření?
Samotná Bible o Ježíšově podobě vcelku úspěšně mlčí, a když už se dočkáme nějakého popisu, obvykle je spojen s různými vizemi či jinými změněnými stavy vědomí; biblické postavy o Ježíšově vzhledu prostě obvykle hovoří v delirickém opojení. Na čem se však většina popisů Ježíše shoduje, je obdivování jeho čistoty. Nejednou se hovoří o tom, že Ježíš je čistší než sníh nebo že je „jehňátko boží“; to jsou jen některé z řady přirovnání, jež se tradičně spojují s bílou barvou.
Dále můžeme zmínit, že ze samotné Ježíšovy doby se žádné jeho vizuální odkazy nedochovaly a tento stav se ještě několik století nezměnil - křesťané byli pronásledováni, a tak na snahy o zpodobnění Ježíše jaksi nebyl prostor. Když se na začátku 4. století situace obrátila a římský císař Konstantin I. začal křesťany podporovat, byli to právě římští umělci, kteří začali masivněji Ježíše vyobrazovat. S postupným rozšiřováním křesťanství se však objevily úvahy, že Ježíšovo zpodobňování je postaveno na velmi chatrných základech.
Ve středověkých knihovnách se rázem začalo objevovat množství historických dokumentů s popisem Ježíšova vzhledu. Postupem století se pohled na Ježíšovu bílou pleť nezměnil, ba naopak: V důsledku křižáckých válek a dalších náboženských konfliktů přijalo křesťanství (dominantní především v evropských zemích) Ježíše za svého Mesiáše a centrální figuru celého náboženství - nebylo tedy přijatelné, aby vypadal jako tehdejší nepřátelé křesťanů, tedy třeba muslimové.
Během 20. století jsme mohli sledovat, jak si Ježíše přivlastnila nacistická ideologie a učinila z něj typického Árijce; zároveň se však ani potenciálně pokroková sféra kinematografie nepustila na tak tenký led, aby Božího syna znázornila jinak, než je zvykem. A tak si Ježíše zahráli třeba Willem Dafoe, Christian Bale, Robert Powell, James Caviezel či Joaquin Phoenix - čili samí běloši evropského či amerického původu.
„Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo v hadrech na štěstí čeká, ten se načeká…“ zpívali Voskovec s Werichem a nejeden by jim dal za pravdu. A tak člověka napadá: Jak by se oblékal dnes Ježíš? Oblečení a jeho doplňky mají od počátků lidstva svou nezastupitelnou sociálně-psychologickou roli a zdaleka neplní jen praktickou funkci ochrany. Od dob nejstarších civilizací je móda, oblečení a styly oblékání nedílnou součástí lidské společnosti. A symbolickou váhu odívání dávají snad všechny duchovní směry lidstva.
Nahlédneme-li do Starého zákona, oblečení a vzhled nese vždy symbolický význam. Adam a Eva byli v ráji „nazí“, jejich nahota symbolizovala nevinnost; po pádu si uvědomili svou nahotu a pocítili stud. Prvním lidem Bůh zhotovil oděv z kůže (Gn 3,21). To je klíčový teologický moment. Aby je mohl Bůh obléknout, muselo zemřít zvíře. Je to první náznak zástupné oběti.
V Novém zákoně se klade důraz na duchovní oděv srdce a křest jako symbol nového života. „A vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, jste se v Krista oblékli“ (Ga 3,27). List Petra vyzdvihuje, že ozdoba má být „skrytý člověk srdce v nepomíjitelné kráse tichého a pokojného ducha“ (1 Pt 3,3-4).
Jakkoli se tomuto tématu věnují biblické texty, moderní společnost touží po konkrétních vizuálních vzorech. Přejímání obrazu Ježíše jako bíleho Evropana je částečně výsledkem historické moci evropské civilizace a kolonialismu, kde bílé tělo mělo symbolizovat autoritu a „civilizaci“. Například obraz Hlava Krista od Warnera Sallmana z roku 1940 v dnešní přehodnocované globální debatě často ilustrativně připomíná, že módní a vizuální reprezentace mohou být nástrojem kulturní dominance.
V nejednom regionu světa dnes vyvstává otázka, jak by měl Ježíš vypadat podle místní kultury. Afričtí umělci a umělkyně prosazují vizi, že Ježíš a jeho apoštolové mohli být černí a že „bíločerná“ magie obrazu sloužila kolonialismu. Kimpa Vita a Simon Kimbangu jsou příklady, kdy místní křesťanské komunity viděly ve svých vůdcích více než jen lidské vůdce - viděly božské bytosti, které mohou překročit evropské kódy reprezentace.
V rovině teologicko-filozofické se rovněž diskutuje, jak číst oděvy, světlo a barvy při interpretaci Boží povahy. Světlo a barvy bývají používány jako symbolické rámce pro pochopení trojjediného Boha. Např. obraz duhy kolem trůnu (Zj 4:3) a červená barva symbolizující Krista v souvislosti s množstvím biblických textů o světle a tmě. Příslušnost barvy k Otci, Synu a Duchu svatému se někdy vykládá skrze koncepci komplementarity - duality, která umožňuje paradoxní jednotu.
V kontextu moderní vědy často odkazujeme na dualitu světla: vlnovou a částicovou povahu světla, která bývá rámována jako komplementarita. Tato vědecká metafora bývá použitelná i pro teologické úvahy o tom, jak Boží povaha může být současně různorodá a sjednocující, jak Boží jednota zahrnuje více aspektů. Ačkoliv se texty liší, lze v tom nalézt paralelu s větami o tom, že Ježíš je zároveň Bohem i člověkem a že v Bohu existuje hluboká a komplexní jednota.
Pokud se zabýváme současnými vizuálními reprezentacemi a jejich historickými kořeny, lze shrnout, že kultura a móda hrají vnímavost veřejnosti. Červené šaty jsou příkladem silného vizuálního signálu, který v průběhu dějin symbolizoval moc, vášeň a společenský status. Moderní debata o červeném oděvu zahrnuje psychologický vliv barvy na vnímání, stejně jako praktické a estetické role oblečení v každodenním životě.
Na závěr tedy: Jak by se oblékal Ježíš dnes? Možná velmi civilně a účelně, bez ohledu na módní trendy. Opravdu si myslíte, že by přemýšlel, zda tu košili, co si dnes obléká, neměl jako host ve svém posledním křesťanském podcastu? Autor je katolickým laikem a pracuje jako manažer v nadnárodní firmě; texty zkoumají propojení historických mýtů, teologie a současných trendů v módě.
V moderní větě o stavu společenské přijatelnosti oblékání a jeho etických rozměrech se objevují dva významné směry módy: elastické, přiléhavé střihy a důraz na pohodlí, kvalitu a eleganci. Oba tyto směry mají společný cíl: individualizaci osoby a podtržení její osobnosti. Pro křesťana se tedy vyladěná elegance a značky mohou stát pokušením ukázat se ve „lepším světle“. Vědecké i teologické diskuse o paradoxu Boží povahy a lidské svobody ukazují, že pravda bývá často hledána ve středové cestě mezi extrémy, podobně jako v koncepci komplementarity.
Obraz Ježíše a jeho původu zůstává komplexní a mnohovrstevnatý. Dnes už není problém diskutovat o tom, že nebyl nutně bílým Evropanem, a že kulturní kontext formuje to, jak jej chceme vidět. Ať už se jedná o historické zobrazení či současné umělecké reinterpretace, otázka „co znamená Ježíš pro dnešní svět?“ zůstává živým bodem dialogu mezi kulturami, vírou a vizuálním vyjádřením.
