Nezbytné je pochopení rozdílu mezi Starým a Novým zákonem, přičemž je zřejmé, že Nový zákon je menší, ale zásadně navazuje na starozákonní látku a často ji v sobě znovu oživuje.
Starý zákon je objemnější a jeho látka se objevuje i v textech Nového zákona; Markovo evangelium slouží jako nejpřehlednější ukázka, jak autor zařadil starozákonní verše do kompozice svého díla.
Podle Davidova Sterna jsou starozákonní pasáže hojně citovány v Novém zákoně a nejvíce z pěti knih Mojžíšových; Izaiáš dominuje mezi prorockými knihami a Žalmové texty se často objevují jako opěrná místa v Novém zákoně.
Nejméně frekvence citací pak ukazují na knihy jako Druhá královská, Soudců, Jonáš a Nahum. Některé knihy jsou citovány minimálně, nebo vůbec, což odráží rozdílné liturgické a teologické kontexty první století.
Proč právě Pět knih Mojžíšových? V liturgii synagog po celý rok se četly texty z těchto pěti knih; proč Izaiáš? Protože jeho texty se četly jako druhé čtení v liturgickém roce; proč Žalmové? Žalmy sloužily jako každodenní liturgické texty v chrámu.
Počet starozákonních pasáží v Novém zákoně vyzývá k výběru konkrétního spisu jako ukázky, jak autor začleňuje Starý zákon do celku. Markovo evangelium bývá uváděno jako nejvhodnější předloha pro pochopení dlouhodobého vztahu obou zákonů.
Český ekumenický překlad uvádí v poznámkách řadu odkazů na další biblické texty, a souhrnně lze říci: jedna sedmina Markova evangelia se opírá o starozákonní odkazy, což naznačuje Marekovo hluboké znalosti starozákonní knihovny a jeho záměr použít starozákonní slovník a představy pro formování svého zvěstného záměru.
První skupinu tvoří doslovné citáty, kde Markova úvodní scéna vyjevuje připravenost na příchod Syna a mesiášskou narážku na Eliáše, spojenou s Mojžíšem a Izaiášem. Citáty z Malachiáše a Izaiáše se vzájemně doplňují a vytvářejí rámec Markova zvěstného záměru.
Ve druhé skupině starozákonních pasáží dochází k propojování motivů smlouvy a krve, kde krev má v orientálním myšlení hluboký význam života; v Evangeliu podle Marka se smlouva uzavírá v kontextu Eucharistie a Velikonoc, čímž je s Mojžíšovým zákonem spojena konstrukce záchrany skrze oběť a víno s nepřekročenou symbolikou.
Další příklad představuje parallelní citace z Lv 24,16 v souvislosti s oblastí rouhání a soudního vyřčení; Ježíšova odpověď před veleradou a jeho mesiášské prohlášení posouvají interpretaci mesiášství z očekávané glory na novou, překvapující podobu, kterou Židé nebyli schopni přijmout.
Celkově se ukazuje, že Starý zákon není překonán Novým, ale spíše integruje svou tradici do křesťanského chápání; vztah mezi oběma částmi Bible vyžaduje nový způsob interpretace, který uznává vzájemný dopad a vzájemné poznání.
Starozákonní text tedy není pouze historickým či předkřesťanským odkazem; podle různých teologů je to stále Boží slovo, které má svůj význam i pro křesťany, a to na rozdíl od postoje, který by Starý zákon označil za pouhou předcházející etapu.
Vztah k Starému zákonu vyžaduje reflexi interpretační strategie: Písmo je v kontextu komunit a jejich výkladu neustále reinterpretováno; nová situace vyžaduje nová vykládací paradigma, aby byl plynně pochopen duchovní význam a historickou změnu vnímání Božího příběhu.
Středobodem diskuse o vztahu Starého a Nového zákona zůstává otázka: Jak chápat židovskou Bibli a starozákonní texty v rámci křesťanské víry? Teologové jako Zenger upozorňují na to, že Starý zákon není nutně jen předkřesťanský, nýbrž plnohodnotné Slovo, které zároveň patří i do křesťanské tradice.
Podle Pelikána a dalších autorů je biblické dědictví výsledkem historie a komunit, které text uchovávají, interpretují a reinterpretují; Písmo je tedy závislé na komunitách, aby ho udržely a přetvářely, a to navzdory odlišnostem mezi judaismem a křesťanstvím.
Na závěr stojí zásadní poznámka: Nový zákon obsahuje 27 knih a vznikal mezi 50-120 n. l.; jeho kánon byl potvrzen ve 2.-4.
