Nejen evangelium, ale celá bible je jenom zpráva o tajemné, nepochopitelné lásce Boha k člověku. Neznat Písmo znamená neznat Krista.
Biblické texty, jejichž smysl si stále více uvědomujeme, nejsou ty, které jsme jednou přečetli a jednou pro vždy ohodnotili: „To už jsem slyšel, to už jsem četl; s tím se už nebudu zdržovat.“ Právě naopak, texty, které často a dlouze meditujeme, nám odhalují ta největší bohatství. Tím spíše to platí o Božím slově a o církevních liturgických textech.
Teprve v poznání protikladu mezi oddělením se od světa a otevřením se světu leží klíč k porozumění dějin Izraele ve Staré smlouvě. Není tedy pochyb: Izrael je vyvolený národ Boží nejen staré, ale i nové smlouvy! Nejen ta stará, ale právě i nová smlouva platí izraelskému národu.
„Ježíš Kristus sám je středem a silou bible, církve, teologie, ale i humanity.“ (Ethik, st.) Co je láska, poznáváme toliko v Kristu, v činu jeho lásky pro nás. On jediný je definicí lásky. Co on činí a trpí, je láska. Písmo svaté je nutno číst v církvi. Pokud se stane jen objektem odborníků, nemá k němu prostý člověk přístup!
„Biblické vyprávění o počátcích světa a člověka nám nepodává zprávu na způsob moderní historiografie, ale mluví prostřednictvím obrazů. Jedná se o vyprávění, které současně odhaluje i zahaluje skutečnost.“ Nosné prvky událostí jsou však jasné a dogmatická skutečnost zřejmá. Křesťan by zůstal cosi dlužen svému bratrovi, kdyby mu nehlásal Krista, který přinesl především spásu od hříchu, kdyby mu nehlásal realitu odcizení („pád“) a současně účinnost milosti, která nás vykupuje a osvobozuje.
„Při takovémto čtení není cílem naučit se něčemu novému. Naopak jde výhradně o věcí, které dávno známe a které jsme již mnohokrát slyšeli.“
Janovo evangelium se bohužel označuje za nejméně historické ze všech čtyř evangelií. Pro mě ovšem je nejhistoričtější, protože bylo sepsáno z lásky, která rozumí a chápe. Platí to i pro jiné historické osobnosti: Dnes jsme schopni vyložit historicky např. Napoleona, Marii Terezii... Pravda bible nespočívá v tom, jací živočichové byli v korábu nebo zda ten koráb přistál na Araratu, ale v tom, že hřích člověka narůstal do tak hrozivých rozměrů, až si vynutil Stvořitelův zásah.
„Skutečně veliký důraz třeba klást na slavení bohoslužby slova, kterou obřad biřmování začíná.“ Vždyť ze slyšení slova Božího proudí mnohotvárné působení Ducha svatého na církev a na každého pokřtěného či biřmovaného. /Podle Obřadů biřmování, ČLK 1974, Úvod §13
Dnes chci především zdůraznit jak důležité je naslouchání Božímu slovu. Otvírá nám obzor Pánovy lásky a obohacuje čas prázdnin po duchovní stránce. To pak vede k tomu, že se můžeme vnitřně obnoveni znovu vrátit k našim obvyklým činnostem. Písmo svaté je přece „čistým a trvalým pramenem duchovního života“ a „nejvyšším pravidlem víry“ (srov. Dei Verbum, 21). Je zároveň vodou, která utišuje žízeň, a pokrmem, který sytí život věřících. Proto všechny vyzývám k intenzivnějšímu a častějšímu kontaktu s Božím slovem, které v nás působí svou uzdravující a stvořitelskou mocí.
Možná vám vyčerpávající rytmus života zabraňuje zabývat se Biblí tak, jak byste rádi chtěli. Pro věřícího je základní věcí naučit se číst Písmo svaté: je to první stupínek schodiště vedoucího dále k meditaci a pak k opravdové a vlastní modlitbě. Modlitba vycházející ze čtení Bible je naučnou stezkou křesťanské spirituality. /Osservatore Romano, Nr.
Ježíš je „Slovo Otce“ (srv. Jeho slovo není rozkazem, který násilně proniká do našeho svědomí). Rozmnožte příležitosti k naslouchání a studiu slova našeho Pána... V něm objevíte tajemství Božího srdce a získáte světlo, které vám umožní orientovat se v různých situacích a proměnit skutečnost, ve které se nacházíte. Žijeme v době velikých přeměn... I když je lidstvo často nejisté, zmatené a ustarané, slovo Boží nepomíjí, prochází dějinami a ve všech změnách zůstává pevné a zářivé.
„Slova: ‚pošlu vám jiného utěšitele‘ znamenají, že bude takovým utěšitelem, jako byl Kristus sám, znamenají, že jde o spoluvladaře, ne o nějakého podřízeného. Zjevil se v podobě jazyků, aby ukázal své vnitřní spojení se Slovem, v ohnivých jazycích pak proto, že oheň očišťuje.“
Jako milost předpokládá přirozenost a přesahuje ji, ale nepopírá, tak mysterické nebo velikonoční hledisko smrti osvětluje a převyšuje hledisko přirozené, nedělá ho však zbytečným. Obě perspektivy se mají k sobě navzájem jako Starý zákon k Novému. Pojem fundamentalismus vznikl nejdříve v americkém protestantismu 19. století. Historickokritický výklad bible, který se vytvořil pod vlivem osvícenství, připravil bibli o její jednoznačnost, jíž se doposud vyznačovala a která byla předpokladem protestantského přístupu k Písmu.
Nabízí-li člověk jen otázky a neukazuje-li víře žádnou pozitivní cestu, pak jsou takové úniky nevyhnutelné. Narazíme zde na pocity, na hněv a rozčilení, nechuť a pocit prázdnoty, žárlivost a nenávist i lásku, naději a důvěru. Když se navečer po vykonané práci modlím žalmy, činím tak vždy na pozadí zkušeností uplynulého dne. A slovy žalmu vypovídám svůj život, vyprávím Bohu o svém dni jeho vlastními slovy. Tím už je den se svou prací zahrnut do vyřčení před Bohem slovy, která mi k tomu dává Otec sám, a jimiž komentuje můj den.
Často neobjevím v žalmech nic z toho, co jsem prožil. Naopak, jsem ještě plný hněvu na dnešní neúspěchy. A právě tato konfrontace s protikladem mé nálady může být uzdravující. Nemohu svůj hněv prostě potlačit a uměle se rozjásat. Nemohu však také chválit skrze zaťaté zuby. Musím se tomu postavit. Co to znamená chválit Boha tváří v tvář mému hněvu?
Pokračujme s myšlenkou: Ježíšovo učení o hněvu na bližního vyžaduje rozlišení mezi trvalým postojem odporu a okamžitou zelenou emocí. Ježíš měl v nenávisti hřích, ale hříšníkům nabízel pomoc a miloval je. Možná v tomto je řešení: člověk nesouhlasí s hříchem, odmítá jej, ale člověka, který hřích spáchal, nesmí zároveň odmítnout. Proti zlu a hříchu se máme postavit, ale pozor na to, abychom svým „spravedlivým hněvem“ nesmetli i hříšníka.
Také zobrazení Boha v Kulturách ukazuje různorodost jazyků a obrazů; Izrael naopak trval na odlišnosti Boha a jeho jmen, aby nedošlo k dezinterpretacím. Tyto myšlenky nás vedou k pochopení, že čtení Písma vyžaduje kontext, historii a společné svědomí společenství věřících. A nakonec se ukazuje, že „Vznesou se na křídlech jako orli“ - Boží duch dává sílu pro nový pohled na svět a na život, který vede k naději a k vítězství nad strachem.
- Strach a odvaha: strach je součástí lidského života a často má i ochrannou funkci; Boží duch však povznáší nad strach a dává sílu k činu.
- Vzkříšení a naděje: víra v zmrtvýchvstání má kořeny v Starém i Novém zákoně a prochází skrze svědectví Židů i křesťanů.
- Čtení Písma v komunitě: nejlepší je číst Písmo ve společenství, využívat více překladů a doplňovat výklady.
