To vše kousek od Biškeku. Věděli jste, že v historii dobývání hor v Kyrgyzstánu je opravdu hodně výrazná česká stopa? A že jsou za ní nejspíš naprosto neuvěřitelné historie, co by stačily na knihu, a možná nejednu? Na tuhle pozapomenutou kapitolu jsme narazili v září 2024 v Kyrgyzstánu na expedici Gulag.cz, které mířila primárně po stopách sovětských represí v této vzdálené zemi.
Rudolf Mareček (1888-1970) stál u zrodu alpinismu v sovětské Kirgizii, byl ten samý člověk, který založil komunistické družstvo Interhelpo a vylákal do těchto dalekých krajin v roce 1925 stovky Čechů a Slováků, aniž by s nimi sám odjel. Mareček se pohyboval ve Střední Asii už během bolševické revoluce, utekl tam před narukováním do rakouské armády. V prosinci 1917 byl zvolen předsedou podzemní komunistické strany v Alma-Ata a v březnu 1918 stál v čele převratu, který tutu část dnešního Kazachstánu přivedl do rukou bolševiků.
Přivedl Kyrgyze i Čechy. V září 1918 byl jako zkušený kádr a známý dobrodruh vyslán přes hřebeny Ťan-šanu do Číny, aby přesvědčil kyrgyzské uprchlíky k návratu do vlasti. Dva roky předtím se tam totiž uchýlily statisíce Kyrgyzů, kteří utíkali před brutálními odvody do carské armády. Mareček byl úspěšný, přežil dva přechody přes pětitisícové průsmyky a Kyrgyze přivedl.
Pak odjel do Československa, kde v první polovině 20. let přesvědčil stovky lidí k odjezdu do sovětské Kirgizie s tím, že tam najdou komunistický ráj na zemi. Sám s nimi však v březnu 1925 neodjel a na místo přibyl až po několika letech. Pak se ale v Kyrgyzstánu usadil natrvalo, bydlel ve městě Karakol a začal se věnovat studiu tamních hor.
Syn Bořivoj Mareček (1917-2001) alpinismu propadl na celý život. Jeho dcera Elvíra Mareček dodnes žije v Biškeku a během naší výpravy nafotili jsme velkou část jejího rodinného archivu a nechali si vyprávět, jak tatínek Bořivoj chodil do hor, měřil a pak trávil dny na kolenou doma na koberci kreslením podrobných map kyrgyzských hřebenů.
Během Druhé světové války byl vojenským instruktorem horských jednotek Rudé armády a v roce 1944 vstoupil do řad Svobodovy armády. S tou došel až do Prahy, ale narozdíl od mnoha svých spolubojovníků se nevrátil do Čech, nýbrž se vrátil do sovětské Kirgizie, kde po zbytek života vyučoval na univerzitě, mapoval hory, realizoval prvovýstupy a budoval infrastrukturu horské turistiky. Se svým otcem pojmenovali desítky vrcholů v Ťan-šanu, např. hora Bolševik, vrchol Gottwalda, vrchol Zápotockého či vrchol Sovětsko-československého přátelství.
V Rakce a dalších místech byl velkým parťákem Bořivoje i další Čech - Vladimír Racek (1918-1980). Jeho tatínek Josef Racek původně pracoval jako zahradník a jeho syn Vladimir s Marečkem a dalšími horolezci nesli bolševickou vlajku na ťanšanské vrcholy, pojmenovávali je a budovali první základy horolezecké infrastruktury. V roce 1938 Racek stanul v čele Kyrgyzského klubu alpinismu a turistiky. Po válce organizoval výstupy na druhou nejvyšší horu SSSR - pik Pobědy (dnes Džengiš Čokusu).
Sovětské represe zasáhly i otce a syna Marečkovým. V roce 1938 oba seděli několik měsíců ve vězení. Bořivoj Mareček byl zatčen na cestě do Moskvy, obviněn z špionáže, ale byl během Velkého teroru propuštěn a později rehabilitován. Rudolf Mareček byl během výslechu mučen a byl dotčen KGB.
Navzdory trestům Marečkové pokračovali ve své práci: Rudolf podporoval sovětskou invazi v roce 1968 a jeho odkaz zůstává spojen s úspěchy jejich horolezecké generace. Elvíra Mareček uvedla, že uvěznění otce i děda není klíčovou kapitolou; důležité je připomínat úspěchy a slavnou minulost sovětsko-československého přátelství a návštěvy horolezců z bratrského Československa.
Na závěr solo výstup v národním parku Ala Arča kousek nad Biškekem k ledovcovému jezeru ukázal cestu stezkami, kterými procházeli čeští pionýři před 80-90 lety. Narazil jsem na pomník českým horolezcům, kde jsou připomenuti Marečkové i Vladimír Racek. Když jsem se ptal kyrgyzských horských průvodců na Čechy, hned připomněli českou stopu. Je opravdu velká. Ale je důležité hovořit i o desítkách Čechů a Slováků, kteří byli v Kyrgyzstánu za Stalina popraveni či posláni do gulagů. Napočítali jsme 52 a na místě jsme jim vyrobili improvizovaný pomník.
Po srpnové srpnu 1968 se Marečkové stali součástí historie, ale jejich úspěchy a filozofie lezení zůstávají inspirací pro generace horolezců - jak u nás, tak ve světě.
Principy a filantropie alpinismu v Kyrgyzstánu
Osmkrát stál na vrcholu osmitisícovky, šestkrát jako první Čech. Nejobávanější K2 vylezl jako první na světě dvakrát. Radek Jaroš je nejúspěšnější český himálajský profesionální horolezec, specialista na expedice v malém počtu členů. Rychlá bilance: v roce 2014 úspěšně vystoupil na poslední čtrnáctou osmitisícovku - K2, a zapsal se do síně slávy světového horolezectví.
Stal se prvním Čechem a teprve 15. v historii. Geograf a geomatematik je jedním z nejúspěšnějších současných českých horolezců v vysokých horách. Pět pokusů a pět dosažených osmitisícových vrcholů - aktuální bilance.
Oceňovaná je i trilogie tří vrcholů: Island Peak, Ama Dablam a Pumori, které vylezl za 30 dní. Leze od roku 1997; Klára se stala první Češkou, která zdolala tři nejvyšší hory na Zemi.
Skialpinista a horský vůdce, Ondřej Beneš, je tahounem generace pískovcových lezců v ČR. Leze z ústí nad Labem a okolí Labských pískovců je jeho domovskou oblastí.
Ostatně, odkroutil si tady civilní službu a spolu s Tomášem Sobotkou udržovali přístupové cesty. V rámci ocenění za své výstupy obdržel několik cen ČHS.
Historie a odkaz české horolezecké školy
Výstupy a záznamy o alpinistech se pojí s akademickým a geografickým odkazem: vysoké hory a prvovýstupy tvoří jádro jejich dědictví.
Na závěr lze říci, že české stopy v Kyrgyzstánu v oblasti alpinismu a horolezecké kultury jsou hluboké a trvají dodnes. Připomínají nejen odvahu a dovednosti horolezců, ale i propojení obou národů v době plné politických zvratů a osobních osudů.
