Příchod Řeků do bývalého Československa byl zapříčiněn občanskou válkou v Řecku v letech 1946-1949. V průběhu let 1948-1950 přišlo ve dvou vlnách více než 12 tisíc imigrantů, dospělých a zejména dětí, kteří přijali pobyt v Československu jako dočasný, a proto zpočátku ani neusilovali o občanství. Například ještě v roce 1991 bylo pouze 31 % českých Řeků občany ČSFR. Příslušníci řecké menšiny jsou organizováni ve sdružení Asociace řeckých obcí ČR (obce působí jako regionální organizace v Praze, Krnově, Ostravě, Brně, Šumperku, Jeseníku, Třinci, Krnově-městě, Karviné, Bohumíně, Havířově, Vrbnu pod Pradědem), dále v Lyceu Řekyň v České republice, resp. organizacích, jež nelze označit jako explicitně menšinové, například Společnost přátel Nikose Kazantzakise, Klub přátel Řecka, Hellenika - nadační fond či Česká společnost novořeckých studií. Kulturní činnost řecké menšiny je velmi bohatá a podílí se na ní všechny organizace.
Hlavní kulturní a institucionální rámce
K nejvýznamnějším kulturním svátkům patří Řecký festival v Krnově, Řecké dny v Brně a Slavnost Lycea Řekyň. Řecká menšina je zastoupena v Radě i jejích poradních orgánech, dále ve Výběrových dotačních komisích ministerstva kultury. Zástupci menšiny jsou také např. členy Výboru pro národnostní menšiny hl. m. Přijímání informací v řeckém jazyce považují zástupci řecké menšiny za nezbytné, ale finančně velmi nákladné a v současnosti nedostatečné. Řecká obec Praha vydává s podporou hlavního města Prahy a Ministerstva kultury čtvrtletník Kalimera. Pro žáky ZŠ i SŠ je umožněna výuka řeckého jazyka v místech působení řeckých obcí pouze v odpoledních hodinách. Žáci se slučují podle stupně jazykových znalostí do tříd pro začátečníky a pokročilé z několika ročníků více škol.
Obec se zaměřuje na podporu uchování a rozvoje tradičního řeckého folkloru prostřednictvím tanečního a pěveckého souboru Akropolis, přípravu a realizaci kulturních akcí k významným řeckým svátkům (včetně státních svátků). V DNM probíhá pro zájemce řecké národnosti a jejich rodinné příslušníky výuka řeckého jazyka ve 3 kategoriích pokročilosti. Společnost si v rámci svého ideového zaměření klade dlouhodobé i krátkodobé cíle. V dlouhodobém zaměření rozvíjí kulturní osvětu česko-řecké vzájemnosti, rozvíjí oboustranně poznání kultur obou zemí v jejich blízkosti i odlišnostech. Přispívá k porozumění a přátelství mezi českým a řeckým lidem, zejména mezi vzájemnými menšinami žijícími na území obou států. V rámci svého ideového zaměření spolupracuje na úkolech dalších specializovaných organizací a institucí obou zemí.
Engagement a aktuální výzvy
Jste organizací působící pro tuto menšinu a nejste uvedeni na našem webu? Nejde o to, nechat se „zaplavit muslimy“, „převálcovat“, jak býváme strašeni. Jde o to, zůstat lidmi. V Česku máme koronavirus, bojíme se nákazy, epidemie, smrti. Daleko odtud na řecko-tureckých hranicích se odehrává něco mnohem horšího, humanitární katastrofa. Jsou tam pohřbívány evropské hodnoty. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan jednostranně ukončil dohodu mezi EU a svou zemí. Z dne na den přestal hlídat tureckou stranu hranice, bránit uprchlíkům v cestě na Západ. Turci začali k hranici uprchlíky přímo nahánět. Řecká vláda požádala o pomoc Frontex a minimálně na měsíc pozastavila proces přijímání žádostí o azyl. Její policie používá také slzný plyn, aby migranty zastavila. V sobotu Erdogan nařídil pobřežní stráži bránit migrantům v přeplouvání Egejského moře, neboť je to nebezpečné. Tak to vidíme od nás. Milion jich prchá ze syrského Idlibu, kde se bojuje, uprchlíkům jde o život a uchylují se do Turecka. To se dnes stará o necelé čtyři miliony utečenců, obří počet, z toho více než 3,5 milionu přišlo ze Sýrie. Měli bychom se alespoň na chvíli pokusit vidět situaci očima lidí na útěku. Nebo lidí, kteří už dlouhou dobu žijí či živoří v táborech v Turecku a Řecku. Část těch prvních skočila na špek turecké policii, uvěřili, že se dostanou do EU. Často utratili poslední peníze, přišli o všechno včetně pasu, ale vysněnou hranici nepřekročili. Turecký prezident Erdogan uprchlíky použil jako zbraně, jako páky na Evropskou unii. Zřejmě mu jde o pomoc při bojích v Sýrii. Tisíce žen, dětí a mužů náhle ztratilo svou lidskou hodnotu, staly se z nich pouhé věci. Jejich strach a zoufalství velcí politici, ale ani mnoho obyvatel Evropy, nevnímá. Nezájem. EU využila řecké ostrovy, kde se utečenci hromadí a často tam živoří, jako strašlivou "zónu odpuzení", jako ukázku: pokud sem přijdete, připlujete, takhle dopadnete, zůstaňte doma. - Jenže ti lidé doma zůstat nemohou.
Výzvy azylové politiky a mezinárodní kontext
Česká vláda se na tom odlidštění a znedůstojnění podílí. Z naší perspektivy to vypadá, že oproti roku 2015 už Evropa ví, jak na migrační příval reagovat: držet si ho od těla. Ucpat řeckou hranici, ať projde co nejméně lidí. Jistě, Frontex měl být posílen, měl dávno fungovat stokrát lépe a Andrej Babiš má jistě svůj malý český podíl na tom, že se to nestalo. Je směšné, že Evropská unie, světový hospodářský kolos, neumí chránit své hranice a kontrolovat, kdo k nám přichází. Ale kromě bezpečnosti je tu ještě něco podstatnějšího. To, na čem Západ nestojí, ale stát má. Hodnoty. Na samém začátku března, když Erdogan krizi na řecké hranici spustil, Řecko zastavilo přijímání žádostí o azyl od nově příchozích migrantů. Je to v zásadním, hrubém rozporu s mezinárodním právem. Řecko porušuje Ženevskou úmluvu z roku 1951. Každý uprchlík má právo na projednání žádosti. To je základ, na kterém jsme si mysleli, že stojíme. Šéf Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) Martin Rozumek řekl Seznamu Zprávy: "…lidem, co utíkají, se děje bezpráví, utíkají oprávněně. Jen asi 20 procent jsou ekonomičtí migranti. Čísla vycházejí z údajů Vysokého komisaře OSN pro otázky uprchlíků." Odkud prchají? Krach západních hodnot kopíruje český postoj: ani nohu! Jistě, nejsme s to přijmout milion utečenců jako Němci, to po nás ani nikdo nechce. V první fázi by stačilo přijmout děti bez rodičů z řeckých ostrovů, padesát, sto, ukázat, že tu hrůzu vnímáme. Jsme bez potíží schopni absorbovat 50 tisíc uprchlíků. Co s krizí na řecko-turecké hranici? Nelze v tom Řeky nechat. Představme si, že nastane podobná katastrofa na Ukrajině a desetitisíce lidí se přes Polsko pohrnou k nám. Nutná je dohoda celé Evropské unie, nejen pomoc Řecku v eurech (jakési výpalné). Potřebujeme západní řešení. Na prvním místě musíme dodržovat mezinárodní dohody - tedy posoudit, kdo má na azyl nárok a kdo ne, koho přijmout a koho odmítnout. To vyžaduje pružné a rychlé azylové řízení. A pak to druhé klíčové - ochota zemí EU aspoň stovky nebo několik tisíc utečenců přijmout. Vymanit se z rigidního odmítání pomoci, kterou pěstuje Visegrádská čtyřka (V4). Příklad dává jako obvykle Německo, 140 tamních měst nabídlo přijetí dětských uprchlíků bez doprovodu z Řecka. Nejde o to, nechat se "zaplavit muslimy", jde o to, zůstat lidmi. (16. 9. 2025)
Historické souvislosti: republiky, války a procesy
Po skončení občanské války v Řecku dorazilo do Československa více než 12 000 řeckých uprchlíků. Část z nich se však záhy pokusila o návrat do vlasti, a to především prostřednictvím řeckého vyslanectví, které nabízelo pomoc s obstaráním dokladů, financí i zajištěním návratu. Byli mezi nimi zajatci z řad královské armády, často nucení odejít do exilu nedobrovolně, ale i příslušníci Komunistické strany Řecka (KSŘ), pro něž bylo většinou rozhodujícím motivem dlouhodobé odloučení od rodin. Ukázalo se, že pro řadu z nich byly rodinné vazby důležitější než ideologie a politická školení. Tato snahy nelibě sledovalo vedení řecké samosprávy i KSŘ, která se snažila zamezit nejen návratu uprchlíků do Řecka, ale i jakýmkoliv kontaktům s řeckým vyslanectvím. Pojem „monarchofašisté“, který byl do té doby vyhrazen pro stoupence královského režimu, začal být užíván pro část zajatců, kteří se snažili o návrat do vlasti.
Situaci zkomplikoval vývoj na mezinárodní scéně. V té době se událostmi v Řecku několikrát zabývalo Valné shromáždění OSN, které v rezolucích opakovaně přijalo požadavek na umožnění návratu Řeků, kteří o to požádají, zpět do vlasti. Státy sovětského bloku, včetně Československa, požadavek odmítly jako provokaci s tím, že na jejich území se žádné takové osoby nenacházejí. Československé stranické vedení přitom dostalo informace o zajatcích i o tom, že se snaží o návrat. Stálo tak před dilematem, jak vyřešit hrozící mezinárodní skandál. Problém přesunulo na Ministerstvo národní bezpečnosti, které nejprve v srpnu 1952 vytipované osoby izolovalo ve věznicích v Opavě a Pardubicích a v prosinci téhož roku oficiálně zatklo. Právě dnes před 72 lety začal před Nejvyšším soudem v Praze proces se skupinou devíti řeckých emigrantů nazvaný Jemenidzis a spol. Soud trval tři dny (16.-18. září 1953). Za vykonstruovaná obvinění z velezrady a špionáže padly i nejvyšší tresty odnětí svobody v délce osmnácti měsíců až patnácti let. Letos na podzim vyjde v koedici Ústavu pro studium totalitních režimů a Moravského Zemského muzea monografie nazvaná Já se chci vrátit domů…, která bude věnována právě politickým procesům s takzvanými řeckými monarchofašisty v Československu v 50. letech 20. století.
1) Trasivulos Jemenidzis v Řecku zanechal manželku a pět dětí. V červenci 1950 proto navštívil ambasádu ve snaze zjistit, jak by se mohl vrátit domů k rodině. O jeho plánech se dozvědělo řecké vedení a na veřejné schůzi byl donucen provést sebekritiku, následně byl označen za zrádce a vyloučen z KSŘ. T. Jemenidzis se poté obrátil na tajemníka KSŘ v Trutnově Pavlose Georgiadise s dotazem, jak by mohl své pochybení odčinit. Dostal za úkol docházet na vyslanectví a zjišťovat zájmy jeho zaměstnanců a jména dalších zájemců o návrat.
Theodoros Bakalopulos popíral vinu během vyšetřování i u soudu. Odsouzen byl k nejvyššímu trestu z Řeků v délce 15 let odnětí svobody. Moc Římské říše začala od 3. století upadat a na její území pronikaly stále častěji barbarské kmeny. Mezitím došlo k jedné závažné změně. Novým nábožením Římské říše se stalo křesťanství. První konvertity získal v Řecku svatý Pavel už v 1. století. Definitivním podnětem k rozšíření nové víry se stalo její přijetí římskými císaři a vzestup východní říše, v níž se smísila helénistická kultura s křesťanstvím.
V roce 394 císař Theodosius I. udělal z křesťanství oficiální státní náboženství a postavil pohanské kulty mimo zákon. Olympijské hry se naposledy konaly už o rok dříve. Atény zůstaly významným kulturním centrem až do roku 529, kdy nejvýznamnější byzantský císař Justinián zakázal výuku klasické filosofie. Za vrchol vzdělání měla být nadále považována křesťanská teologie. Justinián také nechal v Konstantinopoli postavit nádherný chrám Boží moudrosti (Hagia Sophia). Dějiny Řecka byly tedy po deset století součástí byzantských dějin. Celá říše byla v podstatě řeckou, o čemž svědčí skutečnost, že řečtina postupně nahrazovala latinu i v roli úředního jazyka.
Rozloha říše se měnila, časy rozmachu se střídaly s časy krize a nepokojů, ale Byzanc přestála útoky Peršanů, Arabů, Avarů, Bulharů, Rusů, Normanů, Pečeněhů a dalších nájezdníků. Přestože území samotného Řecka zaplavilo množství slovanských kmenů, byly nakonec během několika století zcela pořečtěny (helenizovány) a pohlceny vyspělou byzantskou kulturou. Paradoxem je, že největším úderem byl pro Byzanc útok jejích souvěrců ze západní Evropy v rámci křížových výprav. Nervozita byzantských císařů rostla, když umožňovali západním rytířům průchod svým územím. Obavy se potvrdily při čtvrté křížové výpravě v roce 1204, kdy se křižáci proti původnímu záměru obrátili proti „schizmatickým Řekům“, jak označovali pravoslavné obyvatelstvo.
Vedle „Franků“, jak byli souhrnně označováni francouzští, italští i němečtí rytíři, sehrály v těchto událostech důležitou roli zejména Benátky a jejich dóže Enrico Dandolo. Dobyvatelé si rozdělili byzantské území. Jednu čtvrtinu zahrnovalo tzv. latinské císařství s centrem v Konstantinopoli. Bonifác z Montferratu založil Soluňské království, k němuž připojil i Makedonii a Thrákii. Noví vládci často zaváděli západoevropské feudální zvyklosti. Rok 1204 dal ale především základ koloniální politice a obrovskému bohatství Benátské republiky. Byzantinci se však zcela nevzdali, založili v Malé Asii tzv. Nikkajské císařství.
V roce 1259 dobyl Michael VIII. Palaiologos na franské rodině Villehardouinů zpátky poloostrov Peloponés a udělal z města Mystra své sídlo. V Mystře působilo mnoho vynikajících byzantských umělců, architektů, intelektuálů a filosofů. Turci pronikali na území Byzantské říše už od 11. století. V roce 1071 porazil turecký kmen Seldžuků byzantského císaře v bitvě u Mantzikertu a začal pronikat do Malé Asie. Seldžukové později svoji moc ztratili v důsledku mongolských nájezdů, ale nahradil je další turecký kmen pojmenovaný podle svého vládce Osmana. Osmanští Turci postupně dobývali byzantská území, nejen asijská, ale brzy i evropská, včetně území dnešního Řecka. Vrcholem úpadku byl v roce 1453 pád hlavního města Konstantinopole. Do konce 16. století ovládli Turci většinu území osídleného Řeky, až na Krétu, která padla až v roce 1669, a na Jónské ostrovy, které zůstaly nadále v rukou Benátčanů. Největšího rozkvětu dosáhla říše za vlády Sulejmana Nádherného (1520-66), který získal i část Uher a ohrožoval dokonce i Vídeň.
Život pod tureckou vládou nebyl ničím příjemným. Křesťané si sice mohli ponechat svoji víru, ale pokud nekonvertovali k islámu, museli platit vyšší daně. Nenáviděné bylo také praktikování odvodu křesťanských chlapců (tzv. devširme), z nichž se po převýchově stali janičáři - příslušníci sultánova elitního vojenského oddílu a osobní stráže. Kvůli zlepšení svého postavení přecházeli někteří obyvatelé k islámu, většina si ale zachovala svoji pravoslavnou víru. Konstantinopolský patriarcha se stal hlavou ortodoxní církve na celém území říše (včetně Bulharska, Srbska a Rumunska, které měly dřív samostatnou církevní organizaci). Pro přežití řeckého národa v tomto období měly velký význam hory, kam se lidé uchylovali před nájezdy dobyvatelů. Vytvářely se tu zbojnické skupiny, jejichž příslušníkům se říkalo klefti. Kleft se stal postavou národního mýtu, protože romantický nacionalismus v něm viděl především bojovníka za svobodu národa.
V roce 1689 sice Turci podruhé oblehli Vídeň, ale v téže době ztratili ve válce s Benátskou republikou Peloponés a některé ostrovy, i když zatím jenom dočasně. Benátčané se tehdy dostali až do Atén, opevnili se na Akropoli a při ostřelování byla bohužel poničena část slavného antického chrámu Parthenón. Na Peloponésu vzniklo Morejské království s hlavním městem Náfpliem. Zhruba mezi lety 1770-1820 udělala řecká společnost rozhodující kroky při přeměně v moderní novořecký národ. Tento proces můžeme podobně jako stejnou dobu u nás označit za národní obrození. Osmanské impérium bylo stále ještě rozlehlou říší, ale vnitřní krize, chaos, nezákonnosti a korupce se stupňovaly stejně jako zaostávání za zbytkem Evropy.
Ve druhé polovině 18. století dosáhl vrcholu rozvoj řeckého obchodu, námořní plavby a stavby lodí. Úpadek Benátek a Janova umožnil Řekům ovládnout obchod uvnitř celé říše, ale i obchod s Ruskem, Rakouskem a jinými státy, v nichž se usazovaly kolonie řeckých obchodníků. Mocensky zesílila vrstva tzv. fanariotů, což byli bohatí příslušníci starých řeckých rodů působící v sultánových službách. Do roku 1821 zastávali fanarioté pravidelně také úřad správců vazalských rumunských knížectví - Valašska a Moldavska. Charakteristickým rysem tehdejší řecké společnosti byl intelektuální a kulturní rozmach a znovuobjevování antické tradice. V roce 1797 zanikla po porážce od Napoleona Benátská republika, která tak přišla o Jónské ostrovy na západ od Řecka. Po krátkém protektorátu Ruska a Napoleonovy Francie je nakonec v roce 1815 získali Britové, kteří tu na půlstoletí vytvořili tzv. Nespokojenost s osmanským režimem rostla ve všech vrstvách společnosti, příprava ozbrojeného povstání se přenesla do nejrůznějších tajných spolků. Dominantní úlohu získalo tzv. Spolek se rozšířil do všech oblastí a sociálních skupin. Do jeho čela se postavil Alexandros Ypsilantis, když nabídku na jeho vedení odmítl hrabě Kapodistrias, Řek působící v diplomatických službách Ruska. Povstalci mylně předpokládali, že se s jejich akcí ztotožní i všichni balkánští křesťané pravoslavné víry. První jiskru řecké národně osvobozenecké revoluce zažehl v březnu 1821 sám vůdce spolku Filiki Eterie, Alexandros Ypsilantis, když se dostal se skupinkou ozbrojenců z Ruska do Moldavska.
Ale dlouhodobé a široké vystoupení s dalekosáhlými důsledky začalo brzy poté i v samotné Osmanské říši, na územích osídlených většinovým řeckým obyvatelstvem. Řekové používali až do roku 1923 juliánský kalendář, takže se tato událost ve skutečnosti stala až 6. dubna. Přesto je 25. březen dodnes státním svátkem. Centrem odporu se stal podle předpokladů poloostrov Peloponés nazývaný tehdy Morea, který povstalci brzy ovládli. Poměrně dlouhá válka byla charakteristická krutostmi a zvěrstvy na obou stranách, včetně vyvražďování civilního obyvatelstva. Řekové bojovali odvážně a mnoho z jejich vůdců se proslavilo. Snaha o zřízení celonárodní státní moci vedla ke svolání národního shromáždění do Epidauru na Peloponésu, které proběhlo v prosinci 1821 až lednu 1822. Tento orgán schválil relativně demokratickou ústavu. Velkým problémem řecké revoluce se ukázala názorová nejednotnost a chybějící společná strategie. Oslabení vnitřními rozpory využil sultán a s pomocí egyptského spojence opět získával vojenskou převahu. Porážce Řeků zabránil zásah velmocí - Anglie, Francie a Ruska, které vyslaly v roce 1827 do oblasti své loďstvo.
Původní neochotu velmocí podpořit řeckou revoluci změnilo do značné míry i naléhání části jejich vlivných obyvatel, tzv. Nejznámějším z filhelénů byl básník lord George Gordon Byron, který však nakonec v Řecku zemřel na malárii. Dlouho se Řeky snažil podporovat ruský druhý ministr zahraničí, hrabě Kapodistrias. V roce 1827 byl pak zvolen vladařem státu, jehož hlavním městem se stalo Náfplio. Z Ruska si přinesl představu o silné úloze státu a diktátorské sklony, což nevyhovovalo mnohým zasloužilým vůdcům revoluce. Tři velmoci - Francie, Anglie a Rusko - se mezitím dohodly na mezinárodním urovnání řecké otázky - nejprve mezi sebou, následně byla podepsána i smlouva s Tureckem. Země se stala nezávislým královstvím pod ochranou tří mocností, trůn byl nabídnut mladému synovi bavorského krále Otovi, který měl sjednotit názorově rozdělenou zemi. Rozsah osvobozeného území ale zdaleka neodpovídal původním představám Řeků, zahrnoval jen Peloponés, jižní polovinu dnešní pevninské části Řecka a některé menší ostrovy. Král Oto si z Bavorska přivedl velkou skupinu krajanů, jimž svěřoval téměř všechny důležité státní funkce. Naopak přehlížel zájmy dosud privilegovaných místních představitelů a vládl stejně despoticky jako hrabě Kapodistrias. V roce 1843 proto demonstrace v hlavním městě přiměly krále svolat národní shromáždění, které schválilo novou ústavu. Zejména se ale musel zbavit neoblíbených Bavorů a k moci se znovu dostali vůdcové války za nezávislost. Při utváření národního programu se pak prosadila tzv. „velká myšlenka“, extremistický názor, podle něhož mělo být cílem všech Řeků sjednotit se v jednom státě s hlavním městem Konstantinopoli. S velkou myšlenkou souhlasil i král Oto, který tak chtěl odvést pozornost od vnitřních problémů. Zahraničně-politický úspěch však nepřišel ani v 50. letech. Opoziční vojenské a civilní kruhy proto prohlásily v roce 1862 krále za sesazeného a provedly tak nekrvavý převrat. Po převratu z roku 1862 prosadila svého kandidáta na řecký trůn Velká Británie - byl jím dánský princ, který přijal jméno Jiří I. a založil glücksburskou dynastii. Zároveň Britové vrátili Řecku Jónské ostrovy. O dva roky později byla přijata nová, relativně demokratická ústava omezující královské pravomoci. V posledních desetiletích 19. století došlo i na řešení vnitřních hospodářských a sociálních problémů. Stavěly se nové silnice, železnice, rozšiřovalo se obchodní loďstvo a byl vybudován toužebně očekávaný Korintský průplav. Ale „velká myšlenka“, tedy snaha o rozšiřování území státu, se nevytratila.
Za rusko-turecké války v roce 1878 propukla vzpoura znovu, tentokrát na všech řecky osídlených územích. Nakonec v roce 1881 pod tlakem velmocí postoupila Osmanská říše Řecku Thesálii (dnes střed Řecka) a část Epiru (severozápad) a rozšířila práva křesťanů na Krétě. Kréta přesto dostala plnou autonomii a jejího řízení se ujal řecký generální guvernér. V roce 1908 bylo vyhlášeno nové sjednocení Kréty s Řeckem, krétským premiérem se stal Eleftherios Venizelos, který se o dva roky později stal i premiérem Řecka. V roce 1912 propukla první balkánská válka, kde se proti Turecku spojilo Řecko, Srbsko, Černá Hora a Bulharsko. Po vítězství se tyto státy neshodly na dělení kořisti, a tak propukla o rok později druhá balkánská válka, v níž se všichni spojili proti Bulharsku. Řekové získali po podepsání bukurešťské smlouvy další kousek Epiru, jižní část Makedonie, část Thrákie a také další egejské ostrovy. Ve stejném roce byl v předvečer první světové války zavražděn po padesáti letech vlády král Jiří.
Když vypukla první světová válka, prosazoval král proněmecky orientovanou neutralitu, zatímco ministerský předseda chtěl bojovat na straně Dohody. Venizelos odsouhlasil vylodění francouzských a britských jednotek v Soluni, ale král ho následně odvolal. V roce 1917 se král musel pod tlakem Dohody vzdát trůnu, emigroval a jeho nástupcem se stal jeho druhý syn Alexandr. Tentokrát vstoupilo do války celé znovusjednocené Řecko. Proti řecké expanzi se ale vytvořilo nové nacionalistické turecké hnutí pod vedením Mustafy Kemala zvaného později Atatürk. Ofenzivy směrem k Ankaře nebyly úspěšné, postupně se naopak začala karta obracet a Turci vytlačili Řeky z Malé Asie. Katastrofální porážka měla za následek konec tzv. velké myšlenky. Smlouva z Lausanne v roce 1923 vrátila Turkům východní Thrákii a dva menší ostrovy u Dardanel, Itálii zůstaly Dodekanéské ostrovy a byl dojednán odchod řeckého obyvatelstva z Turecka a tureckého z Řecka.
Král Alexandr nepobyl na trůnu dlouho, v roce 1920 kuriózně zemřel na kousnutí opicí. Znovu ho nahradil jeho otec Konstantin. Protože se však znovu zdiskreditoval podporou neúspěšné války proti Turkům, musel pod tlakem vojenských vzbouřenců abdikovat ve prospěch svého staršího syna Jiřího II. Mezi nimi však došlo k jedné významné události: v březnu 1924 byla sesazena Glücksburská dynastie, zrušena monarchie a vyhlášena republika. Politickou nestabilitu se podařilo zmírnit až v letech 1928-32, kdy se stal ministerským předsedou znovu Elephterios Venizelos, který stál v čele antiroajalistické liberální strany. V roce 1933 byl Venizelos ve volbách poražen monarchistickou Lidovou stranou, která se připravovala na restauraci královské dynastie. Další republikánský vojenský puč pod vedením samotného Venizela byl v roce 1935 neúspěšný (Venizelos utekl do Paříže, kde o rok později zemřel), a tak se téhož roku Jiří II. vrátil na trůn. Rostl vliv krajní pravice, jejíž předák Ioannis Metaxas se stal ministerským předsedou.
Metaxas si nechal říkat vůdce a jeho režim, který trval od roku 1936 do roku 1941, se v něčem podobal současným fašistickým státům. Potlačil veškerou opozici, zavedl cenzuru a tajnou policii, zrušil odbory a komunistickou stranu. Když mu v srpnu 1940 předložil Benito Mussolini ponižující ultimátum požadující mj. umístění italských vojsk na území neutrálního Řecka, jednoznačně odmítl. Daleko početnější a lépe vyzbrojené italské vojsko přišlo ze severu, z Albánie, ale utrpělo od statečně bojujících Řeků potupnou porážku a bylo zatlačeno zpět. Metaxas v roce 1941 náhle zemřel a jeho nástupce na rozdíl od něj povolil Británii, aby do Řecka vyslala své vojsko. Země byla okupována Itálií, Německem a Bulharskem, které si její území rozdělily. Král Jiří II. a jeho vláda se uchýlili do exilu v Egyptě. Civilní okupací pod cizí nadvládou Řecko trpělo, mnoho lidí zemřelo hlady, protože byl narušen životně důležitý dovoz obilí.
Vytvořilo se mnoho odbojových skupin. Ty v průběhu let získávaly pod svou kontrolu horské oblasti a stále větší část řeckého území. Hnutí odporu ale nebylo jednotné a jeho levicové složky, vedené komunisty, a pravicové složky bojovaly stejně zarputile mezi sebou jako s okupanty. Když byli v roce 1944 nacisté definitivně vytlačeni, komunisté a monarchisté pokračovali v boji proti sobě navzájem. Začala občanská válka, ...
Migračním vlnám řeckých uprchlíků v roce 1948 byla věnována velká pozornost z hlediska výzkumného (rozhovory s přímými účastníky) i vědeckého (průběžné odborné i popularizační výstupy v podobě publikací, výstav, dokumentů). O následujících migračních vlnách dospělých Řeků a osudu jejich účastníků jsou dostupné informace méně početné a ucelené. Součástí příchozích dospělých Řeků na naše území byla také skupina zajatců tzv. demokratické armády, později nazývaných monarchofašisté. Byli pod trvalým dohledem státních orgánů, aby se v roce 1953 část z nich stala obětí soudních procesů vykonstruovaných tehdejším komunistickým režimem. Někteří ovšem čekat nechtěli a chtěli se vrátit hned. Začali spolupracovat s řeckým konzulem, který jim měl být nápomocen.
Někteří jedině v tehdejším politickém prostředí čekali na dovršení návratu. Komunistický stát zareagoval po svém: více než 80 Řeků bylo zatčeno, posléze obžalováno a proběhlo celkem 12 soudních procesů. Nejtěžší rozsudek byl 15 let vězení. Jejich údajné provinění zahrnovalo konstrukci, ve které byla stěžejní role řeckého vyslanectví. „To pro tehdejší režim představovalo výzvědné centrum napojené na západní státy a dotyční byli obviněni, že v rámci rozvratnické organizace prováděli špionáž,“ říká Bárta a dodává: „Byla to paranoia, kterou měli komunisté vůči všem státům nesocialistického bloku.“ Rozsudkům předcházelo věznění a řada výslechů, kterým ale nerozuměli, protože většina z nich česky neuměla. Otázkou tedy je, co skutečně vypovídali a co byla manipulace.
„Na počátku Řekové vše popírali, nakonec ale vypovídali tak, jak vyšetřovatelé chtěli,“ vysvětluje historik Bárta. Tehdejším hlavním vyšetřovatelem byl neblaze proslulý Milan Moučka. „Takže je velmi pravděpodobné, že vůči Řekům bylo použito jak fyzické, tak psychické násilí a jeden z nich se pokusil o sebevraždu,“ dodává. Zajatci nebyli pro vnější svět snadno dohledatelní. Samo Řecko zaslalo komunistickému Československu řadu protestních nót, a poté se do pátrání po zmizelých zapojila také Organizace spojených národů. Výsledná odpověď Československa byla jednoduchá: žádní zajatci zde nejsou.
„Po třech letech se první uvěznění dostali na svobodu a začali si stěžovat. Přezkoumáním byla pověřena Inspekce ministerstva vnitra a ta zjistila, že dotyčným nebyla prokázána žádná činnost směřující proti ČSR a byli pouze v kontaktu s řeckým vyslanectvím. Celá záležitost se měla řešit politicky komunistickými funkcionáři a posléze se řada vězněných mohla vrátit domů do Řecka. Někteří však ve vězeních zůstali a propuštěni byli až roku 1960 v rámci prezidentské amnestie.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy - zda se řečtí imigranti nestali vězni komunistického Československa - odpovídá historik Milan Bárta: „Zcela jasně se vězni komunistického režimu stali. Bylo jim slibováno, že půjdou do svobodné země, budou se mít dobře a brzy se vrátí domů do Řecka. Když zjistili, že tomu tak není, tak chtěli odjet bez povolení. To jim ovšem z politických důvodů umožněno nebylo, protože se komunistický režim obával mezinárodního skandálu.“
