Na Karmelu Dijonského kláštera zemřela 9. listopadu 1906 ve věku 26 let Elisabeth de la Trinité (Alžběta od Nejsvětější Trojice). Pět let a tři čtvrtě roku strávila v klášteře, blahořečena pak byla 25. listopadu 1984 papežem Janem Pavlem II. Její život a dílo v církvi ostře ukazují, jak se „živoucí chválou slávy“ může stát plnohodnotnou spiritualitou i pro laiky ve světě. Sv. otec tehdy poznamenal, že v blahořečené nám září nové světlo a nový bezpečný průvodce cestou spásy.
Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 v Dijonu. Její temperament popisovaly její tehdejší i pozdější přítelkyně jako „prudkou a vznětlivou“, avšak krystalicky citlivou k Boží kráse a k lidské radosti. Již od mládí projevovala hudební a taneční nadání; od osmi let byla známou pianistkou, v jedenácti získala diplom a ve třinácti cenu na dijonské konzervatoři. Její vyvinutá schopnost „být sama sebou“ a smysl pro krásu byly v dětství i mládí doprovázeny obdivem kláštera karmelitánského a hlubokým vztahem k Bohu. Její kamarádky popsaly, že „v kostele i v salónech se chovala přirozeně, prostě, rozvážně a uvolněně“; její oči byly „plné světla“ a její půvab vyvolával pocit, že je na světě cosi víc než jen pomíjející realita.
Nárůst Alžběty do dospělosti byl provázen postupným sbližováním jejího života se světem i s klášterním povoláním. Do osmi let byla zasvěcena hudebnímu vzdělání, které matka v ní chtěla vybudovat jako slavnou umělkyni. Vůle a energii projevovala i ve vztazích s přáteli a rodinou; přitom však její duše čím dál více toužila po hluboké kontemplaci a přebývání Trojice v nitru. Karmelitství ji přitahovalo již od věku 14-15 let, avšak její matka preferovala světský rámec a vnitřní klauzury nebyl pro Alžbětu v té době dostupný. Přesto ona prožívá „karmelitku zevnitř“ - tedy intenzivní kontemplaci v samotě s Bohem a životem ve světě, nikoli v klášterní cele.
V roce 1899 si Alžběta uvědomuje citovou a duchovní volbu; její volání se setkává s podporou a zároveň s rodinným odporem; maminka jí sice přeje šťastný život, ale obává se jeho konkrétního tvaru. Nakonec se rozhodnutím matky vyčkává do dosažení plnoletosti, ale samotná Alžběta se rozhodně připravuje na cestu karmelitky ještě před vstupem do kláštera. Tím vzniká její jedinečné „povolání pro svět“ - žít s Bohem ve světle Trojice v „cele svého srdce“, a teprve později tuto zkušenost sdílet s lidmi okolo ní.
Do kláštera nastoupila 2. srpna 1901, přijatá převorkou a sestrami. Příjmení „Alžběta od Nejsvětější Trojice“ vyjadřuje její úmysl být plně zasvěcena Bohu v Troji a v duchovním životě samotným prostřednictvím božské lásky a modlitby. V noviciátu, který trval do ledna 1903, prožívala tvrdé duchovní boje - noc ducha, temnotu víry, a zároveň naději a odhodlání zůstat věrnou. Přexhlížela fyzické nepohody, překonávala oslabení a vnitřní nejistoty; s odvahou čelila bolesti, aniž by mluvila, a vytrvala až do řeholních slibů, které složila 11. ledna 1903. Její přijetí Krista a její závazek k Bohu jako nevěstě Kristově se staly základními kameny jejího života na Karmelu.
První sliby a „nevěstovství Kristovo“ jí otevřely prostor k hlubšímu prožití jednoty s Trojicí. Celoživotní touha po Boží vůli a po plném odevzdání se Ježíši se v ní projevovala jako „chvála slávy“ - cílem jejího života bylo neustále vyjadřovat Boží chvalozpěv prostřednictvím žitého života. V dopisech a zápiscích se objevuje myšlenka: být „živoucí chválou slávy“ znamená, že duše naslouchá v tichu, aby prostřednictvím hudby a zvuku času vydávala Boží harmonie. V tomto smyslu se její život stává jedinečnou formou liturgie mimo tradiční klášterní rámec: vše, co prožívá, včetně bolesti a utrpení, se stává díkůvzdáním Bohu a prostředkem k přiblížení lidí k Trojici.
Na konci roku 1904 Elisabeth od Trojice prohlubuje svou modlitbu a tvůrčí obětování. Zůstává vnitřně „zasnoubená“ Trojicí a její kontemplaci je vyjádřením ve stylu modlitby a textů: „Ó můj Bože, Trojice, které se klaním... Cítím okolo své duše tolik lásky... On je ve mně a já v Něm.“ Zvláštní význam má modlitba k Nejsvětější Trojici - považovaná za jednu z nejkrásnějších křesťanských modliteb - kterou Elisabeth napsala v soukromí, inspirována Terezií z Lisieux a úkonem obětování se Milosrdné Lásce. Tato modlitba a oběť sebe sama v ní podtrhují myšlenku, že její život má být „chválou slávy“ a že k tomu vede cesta sebeovládání a oddání se Boží vůli „tváří v tvář Kristovu ukřižování“.
V průběhu roku 1905 Elisabeth začíná projevovat fyzické oslabení, které vyvrcholí v roce 1906. Postupně se zhoršuje její zdravotní stav - bolesti břicha, vředy, špatné trávení, dehydratace, nespavost, klesající tepová frekvence; poslední období jejího života je spojeno s nemožností přijímat potravu a tekutiny. I přes tragický průběh bolesti a neschopnost lékařů zcela zpomalit její utrpení, Elisabeth zachovávala klid a vytrvalost; na Jaro 1906 byla přesunuta do klášterní ošetřovny a strávila zde posledních osm měsíců života. Její poslední dny zahrnují poslední pomazání a hluboký dialog s Mistikem - „Mistr“ - a v posledních dnech jejího života se její duchovnost a věrnost Kristu ještě více zpevnily. Umírá 9. listopadu 1906 s vědomím, že odchází do světla, k lásce a k životu ve stmívání Boží přítomnosti.
Proces jejího blahořečení započal v roce 1931 a vyvrcholil roku 1987; v roce 1984 byl prohlášen blahoslavenou papežem Janem Pavlem II. a v roce 2016 canonical František blahořečenou svatořečil. Alžběta byla známá jako „duše Trojice“ a její poselství se odráží jak v karmelitánských tradičních postupech, tak v laikách, které svou spiritualitu čerpají z jejího díla. její poselství klade důraz na to, že křesťanský život lze žít plně - v rodině, ve farnosti, ve světě - pokud se každý okamžik stává příležitostí k Boží chvále a k jednotě s Trojicí.
Alžběta od Nejsvětější Trojice se tak stala i prostřednicí pro laiky, neboť její zkušenost Trojice a její pojetí „živoucí chvály slávy“ chce být sdílena mezi širším okruhem: 342 dopisů, z nichž je patrná její touha sdílet duchovní poznání s různými adresáty, od kněží a řeholnic až po laiky. Jejím přínosem pro laiky je ukázání, že živá víra může být nositelem Božího života ve světě a že kontemplaci lze praktikovat i mimo klášter, prostřednictvím každodenních činností a prostředí, ve kterém člověk žije.
V souhrnu lze říci, že Proprium svaté Elisabeth z Trojice spočívá v jejím hlubokém proniknutí do tajemství Boží trojiční lásky a v odvážném způsobu, jak to sdílela s lidmi ve světě. Její život ukazuje, jak lze liturgii a modlitbu žít mimo klášter; vše, co člověk prožívá, může být „svátostí“, ve které Bůh působí a proměňuje. Elisabeth však zůstává vzorem pro jednotu života a pro to, jak milovat Boha s celým srdcem, duší a tělem, a to nejen v modlitbě, ale i ve světě, ve spojení s druhými lidmi a v každodenních činnostech.
Její odkaz vyznívá i dnes: „Milovat Boha znamená milovat Ho pro Něho samotného.“ A její slova o Trojici jako „domovu“ a „nebi“ v jedné plodněji osvědčují, že Boží přítomnost může a má být realitou každého dne. V této souvislosti lze říci, že její „Chvála slávy“ není jen teologickým pojmem, ale živým programem pro každého křesťana, jak žít liturgii Božího života v každodennosti a v každém setkání s lidmi.