Když se dnes řekne jméno Proroka Mohameda (mír s ním), většina lidí si okamžitě vybaví zakladatele jednoho z největších světových náboženství a duchovního vůdce milionů. Historické prameny nám však odkrývají ještě jeden, neméně strhující příběh. Příběh brilantního diplomata, spravedlivého státníka a muže, který dokázal nevídané: získat si hluboký respekt v neklidné, kmenově rozdělené společnosti Arabského poloostrova. A to nejen mezi svými stoupenci, ale i mezi židy, křesťany a tehdejšími polyteisty.
Představte si předislámskou Mekku. Město pulzující lukrativním obchodem, ale zároveň spalované neustálou rivalitou, krevní mstou a intrikami. Pověst o jeho absolutní čestnosti byla natolik silná, že i ti, kteří s ním později ostře nesouhlasili v otázkách víry, u něj nadále bez obav schovávali své největší cennosti.
Zářným příkladem jeho přirozené autority je slavný incident při přestavbě posvátné svatyně Kaaby. Když hrozilo, že se vůdci vlivných rodů pozabíjejí kvůli právu uložit na místo uctívaný Černý kámen, shodli se, že spor rozsoudí první muž, který vejde na nádvoří. Tím mužem byl Mohamed. Nespolehl se na sílu, ale na moudrost. Rozložil svůj plášť, doprostřed položil kámen a vyzval zástupce všech znepřátelených rodů, aby jej zvedli společně. Geniálně jednoduché, naprosto spravedlivé.
Když se obyvatelé oázy Jathrib (dnešní Medíny) na pokraji sil vyčerpali letitými, zničujícími bratrovražednými válkami mezi kmeny Aws a Chazradž, nehledali primárně náboženského spasitele. Hledali nestranného a moudrého arbitra, který by dokázal nastolit mír. Po svém příchodu udělal něco, co tehdejší svět naprosto šokovalo. Nespolehl se na diktát vítěze, ale inicioval vznik tzv. Medínské ústavy (Sahífat al-Madína).
Vztah Proroka Mohameda k „Lidu knihy“, a zejména ke křesťanům tehdejšího regionu, by mohl dodnes sloužit jako učebnice tolerance. Důvěra fungovala oboustranně. Když byli raní muslimové v Mekce krutě pronásledováni, nenašli útočiště u svých arabských kmenových bratrů, ale u křesťanského krále Nadžašího v africké Habeši.
Ještě silnější poselství však přinesl rok 631, kdy do Medíny dorazila významná křesťanská delegace z jihoarabského Nadžránu, tvořená biskupy a učenci. Několik dní s Prorokem debatovali. Přestože se v teologických otázkách na povahu Boha rozešli, Mohamed zachoval naprosto nevídanou pohostinnost. Když totiž hostům nastal čas bohoslužby, dovolil jim pomodlit se podle jejich křesťanského ritu přímo uvnitř své vlastní mešity.
Tento respekt nebyl jen pragmatickým politickým kalkulem, ale hlubokým přesvědčením. Dokládá to i proslulá listina Ashtiname (Smlouva o míru), kterou Prorok vydal pro mnichy z kláštera svaté Kateřiny na Sinaji. Garantoval jim v ní nedotknutelnost jejich chrámů, osvobození duchovních od daní a výslovně zakázal komukoliv nutit křesťany do válek na straně muslimů.
Prorok Mohamed (mír s ním) nebyl tehdejší společností vnímán jen jako vizionář pro úzkou skupinu svých následovníků. Byl to tmel. Bytostný diplomat, který spojoval rozdělené, chránil zranitelné a dokázal najít společnou řeč s lidmi napříč celým náboženským spektrem své doby.
