Vladislav Vančura byl tvůrcem jazykově experimentujících poetických próz z historie i současnosti, dramatik, filmový scénárista.
Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků.
Dětství prožil v Davli, kde byl otec hospodářským správcem.
V dospívání hledal obtížně životní orientaci.
Docházel na gymnázium v Benešově u Prahy, studium však na čas přerušil.
Začal navštěvovat umělecko-průmyslovou školu a pokoušel se dostat na pražskou Akademii výtvarných umění.
V roce 1915 nakonec odmaturoval na gymnáziu v Praze.
Započal studovat právnickou fakultu, ale po prvním semestru přestoupil na Lékařskou fakultu Karlovy university, kterou absolvoval roku 1921.
Téhož roku se oženil a s manželkou provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi.
Od roku 1929 pak Vladislav Vančura se svou lékařskou praxí skončil, aby se mohl naplno věnovat své literární tvorbě.
Vančura byl prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil, spolutvůrcem programu avantgardní literatury.
Z Vančury se postupně stala velká literární osobnost.
Ve svém díle zápasil s konvencemi dosavadní prózy, a proto začal používat archaickou mluvu, dlouhá a košatá souvětí, ale i hovorovou řeč.
To vše charakterizuje jeho dílo jako monumentální a nezaměnitelné.
Největšího úspěchu, slávy a ocenění dosáhly jeho knihy Rozmarné léto a Markéta Lazarová.
Obě díla byla také velmi úspěšně zfilmována.
O Markétě Lazarové známý kritik F. X. Za okupace byl Vladislav Vančura činný v odboji.
V květnu 1942 byl za heydrichiády zatčen.
Datum narození: 23. 6.
Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků.
V dospívání hledal obtížně životní orientaci.
Roku 1915 dokončil gymnázium a vystudoval Lékařskou fakultu UK, kterou absolvoval roku 1921.
Téhož roku se oženil a s manželkou provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi.
Vančura byl prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil, spolutvůrcem programu avantgardní literatury.
Z celé Vančurovy tvorby vyvěrá touha odstranit vše, co brání rozvoji svobodné lidské přirozenosti a aktivity.
Autor zápasil s konvencemi dosavadní prózy.
Nápadný je jeho jazyk čerpající z archaismů biblické češtiny, ale i z hovorové řeči.
Za okupace byl Vančura činný v odboji.
V květnu 1942 za stanného práva byl zatčen a 1. krása Annou.
Proslulý obraz z dějin národa českého - I. sv. 1939, II. sv. 1940, III. sv. protestantismus - zfilmovaný; obrazy široce zpopularizované filmovou verzí režiséra.
Archaický jazyk evokuje představu středověku.
Zfilmováno roku 1967 režisérem F.
Obrazy z dějin národa českého - I. sv. 1939, II. sv. 1940, III. sv.
Protestantismus - (z lat. protestor = veř. dosvědčuji, prohlašuji) - souhrnné označení pro křesťanské církve, společenství a různé proudy uvnitř křesťanství, které se v době reformace oddělily od římskokatol. církve, a to nejprve v 15. st. v čes. zemích, v 16. st. v Německu, Švýcarsku, Francii, Nizozemí, Skandinávii, Anglii a Skotsku, v Uhrách, Polsku a na Litvě, v Pobaltí, později v důsledku misijního působení v jižní Africe a na území USA a Kanady.
Pojmenování p. je odvozeno od Protestace, kterou v r. 1529 ve Špýru podepsala část šlechticů a měst proti rozhodnutí říšského sněmu omezit luterství v Německu.
Luteráni dnes patří mezi nejpočetnější protestantské církve.
Kromě nich existují různé reformované kalvinistické církve (viz kalvinismus a anglikanismus).
K protestantským církvím a denominacím se hlásí asi 340 mil. věřících na celém světě.
P. je vedle katolicismu a pravoslaví jedním ze tří základních proudů křesťanství; jeho dogma a rituál má mnoho společného s oběma zbývajícími.
Jako katolicismus uznává např. trojjedinost Boha, jako pravoslaví odmítá očistec a celibát.
Specifickým rysem protestantismu je obrat k výlučné autoritě Bible.
Zásada sola Scriptura čili pouhým Písmem je označována za formální princip reformace či Protestantismu, zatímco důraz na spasení jen díky boží milosti iustificatio sola gratia a jen skrze víru sola fide je materiálním principem.
P. uznává církev jako prostředníka mezi Bohem a člověkem jen ve smyslu obecenství služby a kázání evangelia, zatímco zamítá ji jako panovnici božským právem nad svědomím lidí.
P. zrušil některé svátosti, pro něž nenalezl oporu v bibli, podobně i uctívání svatých, jinak chápe zpověď, zjednodušil výzdobu chrámů, kázání, modlitby a zpěv žalmů koná v národním jazyce, zrušil klasické řeholní řády.
Jednotlivé církve a denominace mají své další zvláštní rysy.
Velkou roli v protestantské histori p. je historie reformace, ale dotvářel se i v období protireformace a později (zvláště v kalvinistické verzi) se stává ideologií blízkou potřebám nastupujícího kapitalismu.
Zásady odpovědně produktivního života, vyzvedání askeze v etice povolání, politická teorie odmítající absolutistickou zvůli a právo na odpor proti špatné vládě jsou znaky revoluce v Nizozemí a v Anglii.
Od konce třicetileté války a vítězství anglické revoluce nastupuje období postupné sekularizace idejí protestantismu.
Osvícenství, které razí cestu v Anglii J. Locke, J. Toland, A. A. Shaftesbury a další, nabylo v křesťanství smířlivějšího charakteru než v zemích katolických.
Vydání díla Pia desideria od P. J. Spenera (1675) je pokládáno za počátek epochy pietismu, která předchází období převládajícího osvícenství v Německu.
Rozrůzňování teologických škol uvnitř protestantismu pokračuje i v době romantismu a po ní.
Význačnými osobnostmi byli v 19. století Schleiermacher, Ritschl, von Harnack, Troeltsch aj.
Určujícími rysy jsou obrat k nitru, historismus v práci s biblickými texty, výrazná antropologizace křesťanství.
Kristus byl chápán jako historický a do jisté míry relativní fenomén.
Schleiermacher prosadil obrat od objektivity biblické zvěsti k niterné náboženské zkušenosti, k citu závislosti jako základu náboženství.
Tzv. liberální teologie 19. a začátku 20. století byla spojena s evolučními a historickými hledisky; tento vývoj byl v Německu radikálnější, v anglosaském prostoru pomalejší.
Vedle radikalizujících proudů si udržely podstatný vliv umírněnější a konzervativní směry (konfesionalismus).
Na půdě protestantské teologie vznikají nové sekty; otřes 1. světové války přináší dialektickou teologii K. Bartha, E. Thurneysena, E. Brunnera, Gogartenova a dalších.
Korekce v rámci tohoto období přináší zkušenost 2. světové války a poválečného období; vzniká reflexe existencialistické inspirace u některých teologů.
Existencialistické inspirace lze najít i u P. Tillicha, J. A. T. Robinsona, P. M. van Burena, u teologie revoluce H. Coxe a u amerických radikálních teologů.
V prostestantské teologii se silně promítají lingvistické tendence a hermeneutika; otázky po podstatě církve a jejím vyznání nabývají na významu.
V některých protestantských církvích došlo ke sjednocení luterství a kalvinismu (unionované církve) a k dalším sjednocením denominací.
Hnutí na obnovu církve a prohloubení víry vytvořila nové orgány pro práci s muži, ženami, diakonii a sociální literaturu.
Pro akademické a historické přehledy lze uvést i bibliografii jako Léonard: Histoire générale du protestantisme a Martin: Tongues of Fire.
tags: #protestantskeho #rodu #pismaku