dekalog - (z řec. deka = deset; logos = slovo, učení) - desatero božích přikázání neboli deset zákl. morálních norem, které uznává téměř ve stejné verzi judaismus i křesťanství a které jsou prezentovány jako Bohem zjevené pravdy (Bůh je předal Mojžíšovi na hoře Sinai, 7 týdnů po opuštění Egypta byly vryty do kamenných desek úmluvy).
Údajný nadčasový a mimolidský původ dodává těmto normám charakter sugestivních morálních imperativů.
Význam d. spočívá v tom, že stanovil hlavní pravidla mezilidských vztahů nutná k fungování společnosti, která spoluvytvářejí základ určité kult. a civilizační linie.
První 3 přikázání (v judaismu 4) obsahují kultovní předpisy (které mají ovšem rovněž integrující spol. význam): víru v jediného Boha, zákaz jeho zlehčování a urážení a povinnost ctít jej předepsanými rituály.
Další přikázání obsahují úctu k rodičům, zákaz zabíjet (i sebe), smilnit, krást, křivě svědčit (pomlouvat, lhát), rozbíjet cizí manželství a získávat tímto způsobem majetek.
Výklad jednotlivých přikázání se v průběhu doby měnil a lze odlišit poměrně výrazně judaistickou a křesťanskou interpretaci.
Většina příkazů d. ale stále působí jako morální základ tzv. záp. kultury, jako konstanta, jejíž náb. původ je již zastřen.
Porušování d. je v židovském i křesťanském náboženství považováno za hřích.
Provinění proti některým přikázáním se postupem času kvalifikovala jako trestný čin a jsou postihována světským právem.
D. Po čtvrtém přikázání následují tři, vyjádřené jedním slovem: Nezabiješ! Nezcizoložíš!
Všechna tři přikázání ochraňují základní statky člověka: život, rodinu, domov (majetek).
Ke každému přikázání od 4. do 10. Vraťme se k pátému: "Nezabiješ!" - Žádné přikázání nevypadá samozřejmější.
Bůh bere lidský život v ochranu: Kainové nesmějí zabíjet Ábely.
Ani jednotlivě, ani hromadně.
Válčení, vražda, sebevražda, je proti Boží vůli.
Göbels sice namítal, že ve Starém zákoně bylo mnoho válek - ale to nějak přehlédl, že my žijeme už v době novozákonní.
Göbelsové ospravedlňují válku tvrzením, že kvůli náboženství se vedlo mnoho válek.
- Ale to vědomě lžou.
Kdysi školák ví, že tzv. Myslíš si možná: To je marné proti válce mluvit.
Mocichtiví politici a ctižádostiví generálové stejně vždy znovu války vyvolají.
Svět bez válek, to je nereálná fantazie, to je utopie!
Ale copak se nepovažovalo za utopii, když chtěli odstranit upalování čarodějnic, souboje, otroctví?
A vidíte! - Tyhle utopie se už lidstvu splnily.
Proč ne i ta o světě bez válek.
Proto páté přikázání zakazuje i nenávist.
Jen tenkrát se podaří mocným rozdmýchat válku, když zasejí dost nenávisti do srdcí lidí.
Když lidem namluví, že proti druhým je nutno bojovat, protože jsou to nepřátelé.
Třídní, rasoví, političtí a jací ještě.
Polepšovat můžeme a máme - ba musíme, - ale každý nejprve sebe sama.
Vidíte, bratří, my křesťané nejsme utopisté.
Nejdeme za mír bojovat - to je fráze pěkně nesmyslná - my ho v sobě a kolem sebe vytváříme.
My odmítáme hrát hnusnou hru na vojáky, kteří mají jít hrdinsky za vlast umírat.
My chceme a máme hrdinsky žít.
Kdosi moudrý napsal: "Existují vlastně jen dva světové názory: Světový názor lásky a světový názor nenávisti.
Kdo bližního nenávidí - je lidojed.
Není to výrok trochu přehnaný? Vůbec ne.
Pán Ježíš to řekl ještě tvrději: "Kdo svého bližního nenávidí, ten je vrah!" - Tak to tedy je.
Každý, kdo doma třeba pokojně pojídá nudle s mákem, ale pěstuje v sobě nenávist k bližnímu - ten je už lidožrout, ten je vrah.
Proč? Bez nenávisti by nebyly vraždy, teroristi, nebyly by války.
Nenávist je podhoubí všeho zla.
Kdo lidi vychovává k nenávisti, ať z jakéhokoli motivu a důvodu, to je pravý válečný štváč, to je zločinec proti míru.
A nic to na věci nemění, jestli přitom na plnou hubu vyvolává: už nikdy válku!
Dramatický zápas v srdci člověka mezi láskou a nenávistí, mezi životem a smrtí, si musí každý člověk vybojovat osobně a pro sebe.
Aby člověk ten zápas dokázal vyhrát, přišel mu na pomoc Ježíš Kristus.
Ten páté přikázání zostřil.
Kromě zabíjení zakazuje i nenávist: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ! Kdo zabije, propadne soudu.
Zde se hněváním nemíní chvilkové rozčilení, rozzlobení na bližního.
To může být někdy docela oprávněné.
Pán Ježíš se také tak rozzlobil.
Zde měli překladatelé bible dát správně slovo nenávist.
Ta vede k odstranění druhého, ta je počátkem cesty k zabíjení.
Smýšlení biblického Kaina, který nenávidí svého bratra, se stále znovu pokouší opanovat lidské srdce, i to mé a tvé.
Mnoho se v minulosti dohadovali o tom, zda některá válka je také spravedlivá, např. obranná.
Ale dnes, v době atomových zbraní všeobecného ničení, je to jednoznačné: Každá válka je špatná.
Nezbývá než vychovávat se k smíru a adpuštění, k potlačování sobectví a agresivnosti v člověku i v národech.
Kratičké je znění pátého přikázání a přece nám nestačila k probrání jeho obsahu jedna úvaha.
O zabíjení hromadném, válčení, jsme hovořili minule a také o vražedné nenávisti, která k zabíjení navádí.
Dnes si doplníme, že Bůh bere v ochranu i život každého jednotlivého človíčka, každé dítě - i dosud nenarozené, každého starce, který už nemůže pracovat.
Ba Bůh bere v ochranu každého člověka i před ním samým.
Zakazuje sebevraždu, sáhnutí si na život v náhlém návalu deprese.
Zakazuje i škodění si na zdraví špatnou životosprávou, přejídáním, kouřením, pitím, tabletami, nerozumným sportováním.
Patří sem i ti, kdo zabíjejí dětské duše tím, že jim dávají pohoršení svým špatným příkladem, - tím, že je při výchově nevedou k dobru, k lásce, k Bohu.
O těchto Herodesích, vrazích dětských duší, vyslovil Ježíš strašlivý soud: "Takovým by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a utopit je."
Proč? Kdo špatně vychovává nebo vůbec nevychovává děti, ten má spoluvinu na všem, co ten zkažený potom napáchá.
Všechny ty nářky na delikty mladistvých - to má někdo na svědomí!
Píšou se dojemné články o ochraně přírody, o bratru stromu.
Dobře tak, je potřeba chránit přírodu před znečištěním, strom před zadušením.
Ale kdo se stará, že je tu i bratr člověk!
Kdo myslí na to, zda mladé lidské stromky nehynou v blátě.
Vidíme kolem sebe dost zřetelně, že tam, kde není při výchově vštěpováno náboženství, tam odumírá i lidská kultura, to, co se nazývá západní vzdělanost - protože ta z živné půdy náboženství vyrostla.
Bratr člověk. Tenhle pojem "vynalezl" Pán Ježíš.
Máme tu co dělat s ústřední myšlenkou jeho evangelia.
Bůh je tvůj Otec, člověk je tvůj bratr, - to jsou dvě osy, na nichž spočívá naše křesťanská existence.
S tímto požadavkem narazil už Pán Ježíš - hned u svých současníků.
Ale Ježíš na tom trval: Jahve ze Sinaje, Bůh hromů a blesků - je tvůj Otec.
Každý Samaritán, každý pohan, každý špinavý cizák je tvůj bratr.
Jak to dělat? Kdo je hodný, z koho září boží dobrota a láska, tam to jde snadno.
Ale kdo je zlý, komu z tváře blýská zloba, zrada, darebnost, jak tam?
Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat - ten má právo na náš soucit, na naši starost o jeho osud.
O prvním presidentovi naší první republiky, Masarykovi, se říkalo, že vystoupil z katolické církve proto, že byla příliš spojena s nenáviděnou rakouskou šlechtou.
Řekl prý: "Katolická církev je aristokratická, křesťanská láska je demokratická."
Je to výrok zmatený, protože se tu přenášejí politické pojmy do náboženství.
A náboženství se nemá politicky zneužívat.
Ale když už by chtěl někdo takhle uvažovat, pak by musel říct pravý opak: Opravdová láska je aristokratická!
Cčiní člověka vpravdě šlechticem, šlechticem v tom nejlepším smyslu slova: Kdo si zamiluje Boha - ten je rodu královského - syn Krále nebe i země.
Ten je členem nejvznešenějšího rodu světa - členem rodiny křesťanů.
Ten je nejvznešenější krve, protože na něm lpí kapka výkupné krve Kristovy.
Zní to vznešeně a zde v kostele se to dobře poslouchá.
Ale venku v praxi máme pramálo chuti bratříčkovat se s kdekým.
Každý z nás je strážcem svého bratra.
Je strážcem svých bratří kolem sebe.
Příkaz o lásce k bližnímu bere Pán Ježíš velmi vážně.
O ničem nemluvil častěji, než o tom, že každý člověk je náš bratr.
Ve stále nových podobenstvích usiloval, aby to v nás nezůstalo jen mrtvou literou.
Má proto ateista právo říct: křesťanství zklamalo? Ne. Zklamali lidé. Zklamali jednotliví křesťané.
Když si tedy při večerní modlitbě zpytuješ svědomí - a doufám, že to děláme všichni, - jaképak křesťanství bez denní modlitby, - když si tedy večer zpytuješ svědomí, nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil.
To je málo!
Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil?
Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti?
Přidal jsem si své polínko, když někdo někoho kritizoval?
A vzpomínám také na náhodou zaslechnutý rozhovor v autobuse.
Kdosi tam vypravoval spolucestujícímu, že s kýmsi společně vedou nějakou dílnu.
A ten posluchač se ptal, jestli se snášejí, jestli nemají spory.
Jsou i jiní lidé. Také byl pokřtěný ten chlapík, který rád prohlašoval: "Odpustit druhému? Ale jo, to já odpustím, když mi někdo něco udělá.
Bratří, není to snadné, milovat vždy přítele - natož potom politovat nepřítele.
Kdyby se ti někdy zdálo, že nedokážeš odpustit tomu, kdo ti moc a surově ublížil, pak si vem bibli a čti si tam evangelium o marnotratném synovi.
A pak si začni říkat Otčenáš - až po ta slova ...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme.
Tam se zastav a opakuj si to znovu, třikrát, sedmkrát, sedmasedmdesátkrát, až pod tímto hojivým balzámem tvé srdce změkne.
Bůh je Bohem živých a ne mrtvých.
Chce, abychom žili ve zdravém prostředí, chce, abychom žili ve vzájemné lásce, tím, že si navzájem sloužíme a pomáháme.
Že si viny odpouštíme.
Jak můžete odpustit a získat odpuštění?
28. 9. "Ježíš odpověděl: První je toto: Slyš Izraeli, Hospodin, Bůh náš , jest jediný pán, miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není." (evangelium sv. Marka, 12. kap., v.
Chtěla bych se tedy zeptat - jelikož tato dvě přikázání nejsou obsahem známého desatera, znamená to tedy, že toto jsou další dvě a přikázání je tedy dvanáct?
ve Starém zákoně najdeme mnoho příkazů či přikázání, které se týkají velmi konkrétních lidských situací. Podle židovského počítání je jich 613.
Zákoník se v Markově evangeliu ptá Ježíše, které ze všech přikázání je největší. A Ježíš cituje dva příkazy Starého zákona, které zároveň shrnují všechny ostatní, tedy i desatero.
První začíná slovy "Slyš Izraeli" a pokračuje výzvou milovat Boha z celého srdce, duše, mysli i síly.
To je mimochodem centrální text pro celou židovskou víru (Pátá kniha Mojžíšova 6, 4-5).
Druhé Ježíšovo přikázání, milovat bližního, ve Starém zákoně najdeme v Třetí knize Mojžíšově 19,18.
Tzv. Exodus (2. kniha Mojžíšova) 20. kapitola 2.-17. verš a Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova) 5. kapitola 6.- 21.
Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. 5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.
Odpolední středeční promluva - 4. 1. Jak zní 4. 2. Jak je přesně zapsáno ve 2. Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.
A v 5. knize Mojžíšově čteme: Cti otce svého a matku svou, jak ti přikázal Jahve, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.
3. Čtení z listu sv. apoštola Pavla Efezským. Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem.
4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve - požaduje Bůh v 4. přikázání: (čl. Muž a žena spojení v manželství vytvářejí spolu s dětmi rodinu. Bůh ustanovil rodinu a vybavil ji jejím základním zřízením. Rodina je prvotní buňkou lidské společnosti a předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné autority.
Rodinné zásady a hodnoty tvoří základ společenského života. Společnost má povinnost podporovat a upevňovat manželství a rodinu a také respektovat zásadu subsidiarity: Vyšší má přenechat nižšímu všechno, co on sám -ten níže postavený - může dělat.
Děti mají mít ke svým rodičům úctu (synovskou lásku), vděčnost, opravdovou ochotu a poslušnost a tak přispívat také svými dobrými vztahy k bratřím a sestrám k souladu a svatosti celého rodinného života.
Rodiče, podílející se na božském otcovství, jsou na prvním místě odpovědní za výchovu svých dětí a také jsou pro ně první hlasatelé víry.
Mají povinnost milovat a respektovat děti jako osoby i jako Boží děti a postarat se, nakolik je možné, o jejich hmotné a duchovní potřeby tím, že jim pomáhají při volbě školy, povolání a životního stavu.
Rodinné svazky, i když jsou důležité, nejsou absolutní, protože prvním povoláním křesťana je následovat Krista a milovat ho: „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden" (Mt 10,37).
5. Co z tohoto přikázání podle Krátkého katechismu katolické církve vyplývá pro společnost (čl. Má být vykonávána jako služba tím, že respektuje základní lidská práva, správnou stupnici hodnot, zákony, spravedlnost a zásadu subsidiarity, tedy rozdělení moci.
Ti, kdo jsou podřízení autoritám, mají považovat své představené za zástupce Boha tím, že jim nabídnou poctivou spolupráci, aby veřejný a společenský život dobře fungoval.
6. 7. Tři ženy byly u studny pro vodu. „Můj syn", chlubila se první, „je tak šikovný, že se mu nikdo nevyrovná..." - „Můj syn," povídá druhá, „zpívá nádherně jako slavík!" - Třetí žena mlčela.
„Proč nepochválíš také svého syna?" - obrátily se na ni ty dvě.
„Není na něm nic tak výjimečného jako na vašich dětech. Ženy naplnily svá vědra a kráčely domů. Stařec šel za nimi.
Vědra byla těžká a udřené ruce slabé. Ženy se proto po chvíli zastavily, aby si odpočinuly.
Tu se objevili jejich tři synové. První měl tělo jako úhoř a metal jedno salto za druhým. Ženy volaly: „Jak hbitý je to chlapec!"
Druhý zpíval nádherně jako slavík, až byli všichni dojati. Tu se ženy obrátily na starce: „Co říkáš našim synům?" - „Kde jsou vaši synové?" zeptal se starý muž udiveně.
Právě jsme slyšeli v povídce, co čtvrté přikázání ukládá dětem.
Katechizmus přikazoval podrobněji: aby děti své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly, a aby jim pomáhaly.
Generační problém mezi rodiči a dětmi se vidí hlavně v té poslušnosti: „Dokdy vlastně musím poslouchat? „Náš otec, to je policajt a ne tatínek.
Vyslýchá, hlídá, poroučí, pokutuje. Maminka, ta dělá prima buchty - ale to je tak všechno, čím je užitečná.
Nemám doma kousek soukromí, kde by nečmuchaly.
Kdo naučí tohoto chlapce, jak vycházet i s takovými rodiči a sourozenci, kteří mají své nedostatky?
Kdo mu poví, že když se nenaučí vedle chyb vidět i jejich dobré stránky - že nebude schopen vycházet nikde a s nikým - ani v zaměstnání, ani v rodině, kterou si založí.
V tom je dnešní smysl dodatku 4. přikázání: Cti otce . . .
Pamatujte, vy mladí, kteří si hledáte partnera do svého života, že ten, kdo vychází špatně s rodiči nebo sourozenci, by stejně špatně vycházel(a) i s vámi, kdybyste se vzali!
Původně se 4. přikázání nedospělých dětí netýkalo.
Toto přikázání se rozšiřuje na úctu ke starým lidem vůbec: „Před šedivou hlavou povstaneš a starému člověku prokážeš úctu" (2. kniha Mojžíšova 19,32).
Dnes už stará generace není na mladých závislá existenčně. Mají svou penzi, jsou domovy důchodců, je tu pečovatelská služba.
Ale to vše starým lidem nedá spokojené a šťastné stáří, když k tomu nedostanou od svých dětí úctu a lásku.
Sedí sice ve své světničce, ale nikdo nepřijde, aby s nimi zavzpomínal na to, co za celý život prožili.
Poslouchat své rodiče, to už dospělí samozřejmě nemusí.
Mají plné právo žít si po svém, ale vyslechnout rodiče, to mohou a to dělat mají.
Chovat se k rodičům s úctou a láskou, to s plnoletostí nekončí, to platí po celý život.
(2. Čtvrté přikázání můžeme a dokonce musíme vzít také z druhé strany.)
Aby děti mohly rodiče ctít, musí být rodiče úcty hodní.
Aby je mohly milovat, musí být lásky hodní.
Aby je mohly poslouchat, musí rodiče umět poroučet a zachovávat si autoritu.
Snad ta nejhorší chyba, kterou rodiče při výchově mohou udělat, je, že dětem neumožňují, aby se od mládí učily žít samostatně.
„Hlavně musí děcko na slovo poslechnout!" - říkávají siláčtí tatínci.
Jenže takhle si pletou své dítě se psem.
U psa je nejdůležitější cíl výcviku, aby na slovo poslechl svého majitele nebo cvičitele.
U dítěte je cíl výchovy jiný: dítě se má učit a naučit poslouchat sebe - a poručit sobě, hlídat se samo.
Rodiče nebudou vždy svým dětem za zády. A co potom, když si děti neumí poručit samy, když se neumí samy rozhodnout - protože rodiče vždy sami přísně rozhodovali, co je pro děti to nejlepší.
Proto nezesměšňujme každý nezralý nápad dětí, ale vysvětlujme, veďme k přemýšlení.
Pochvalme každý dobrý nápad. Vaše dítě nemá vyrůstat k vašemu obrazu, ale k obrazu Božímu.
Kolik mladých charakterů se nerozvinulo proto, že je rodiče nevedli k samostatnosti.
Dospělým dětem mají rodiče radit jen tenkrát, když se jich děti na radu ptají.
Rady nevyžádané jsou nežádoucí a proto neprospěšné, byť byly sebelépe míněné.
Co u svých dětí zmeškáš na výchově v dětství, to v dospělosti nedoženeš. - Nechtěj udělat z dítěte „nejnej" ve všem.
- Nechtěj si za každou cenu vynutit, aby se tvé dítě mělo na světě líp než ty.
- Nechtěj je ušetřit každé námahy, každého úsilí, zajistit finančně i společensky.
- Chraň se panovačného, vojenského uplatňování autority.
- Poroučej co nejméně. Ale když už poručíš, musíš dohlédnout na splnění rozkazu a pochválit.
- Nezmeškj dobu od 4 - 6 let, kdy je duše dítěte tak chtivá poznávání.
Do zpovědního zrcadla patří u čtvrtého přikázání i otázka vztahu k našim nadřízeným, k vrchnosti.
Zda je posloucháme, nespravedlivě nekritizujeme. Zda nepodlézáme.
Měly by tam patřit i otázky nadřízeným, jak se chovají k těm, které mají pod sebou.
8. Nedospělé děti zavazuje čtvrté přikázání, aby své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly a aby jim podle svých sil pomáhaly.
Dospělé děti už nejsou povinny rodiče poslouchat, zato se mají o to víc rodičům věnovat a s láskou jim dosloužit.
Vzpoura proti Božím přikázáním zotročuje stejně, jako slepá poslušnost.
9. V mládí se lásce a péči rodičů podřizuj, v dospělosti lásku a péči rodičům vracej.
Otcové a matky, buďte úcty hodní!
10. Ty moje dítě: Věř, je to nakonec únavný život, stále se bouřit proti rodičům, proti učitelům, proti pořádkům života.
Stálá vzpoura zotročuje stejně, jako slepá poslušnost.
K základním textům křesťanského vzdělávání a výchovy náleželo ve středověku vyznání víry (credo) a modlitba Páně (pater noster).
Theo tehdejší uchazeči o kněžské svěcení museli proto být schopni je pravověrně a srozumitelně vysvětlit.
K těmto dvěma textům bylo připojeno Desatero Božích přikázání (dekalog).
Desatero mělo v duchovním a liturgickém životě křesťanů úzkou spojitost se zpovědí a bylo užíváno jako zpovědní zrcadlo.
Zejména bylo připomínáno, podrobněji vykládáno a aktualizováno v kázáních duchovních v postním čase.
Katecheticky zaměřený latinský spis s výkladem Desatera vycházel z látky kázání scholastického dominikánského teologa Tomáše Akvinského.
Tato kázání pronesl kolem roku 1273 v univerzitním prostředí i v kostele pro lid.
Mistr Jan Hus během svého působení na pražské univerzitě vykládal Desatero v letech 1407-1408 v rámci pojednání o čtyřech knihách Sentencí Petra Lombardského.
Hus vycházel z tradičního rozdělení Desatera na tři přikázání k Bohu na první desce a na sedm přikázání k bližnímu na druhé desce.
V tomto spise je kladena otázka, jestli bylo nutné vydávat psaný Zákon, když jsou přikázání zapsána v srdci člověka.
Je uvedeno několik důvodů, proč to Bůh tak učinil.
Hříchy byla totiž zatemněna lidská přirozenost, a proto vnější napomínání se stalo nutné.
Důvodem psaného Zákona také bylo, aby „přikázání více byla uvažována, silněji v paměti držena a v přemýšlení častěji se obracela.“
Hus roku 1408 napsal latinsky výklad Desatera (expositio decalogi) pro potřeby kněží, kteří je měli lidem vykládat a objasňovat.
Zřejmě v roce 1411 nechal Hus z katechetických důvodů napsat na stěny Betlémské kaple v Praze texty vyznání víry a Desatera ve staročeském znění.
Spisem Výklad víry, desatera a páteře Hus myslel nejen na vzdělávání kněží, ale také na vzdělávání a výchovu celého křesťanského lidu, tedy také formaci laiků.
Husův soustavný český text zasazuje Desatero mezi Výklad víry a modlitbu Páně.
Souvisí to s Husovým pojetím křesťanství, ke kterému náleží pravá víra, život podle Božích přikázání a správná modlitba.
Toto trojí je propojeno, a přesto je zde patrný postup, jak to sám vyjadřuje v úvodu.
Podle Husa má Desatero všeobecnou platnost, neboť se vztahuje na každého člověka.
„Každý člověk k tomu jest stvořen, aby božie přikázanie držel.“
První tři přikázání na první desce učí, jak má být milován Bůh, a sedm přikázání na druhé desce, jak má být milován bližní.
První přikázání zapovídá „modlosluženie“, tedy modloslužbu.
Zde zaznívá myšlenka, že „každý člověk, což neviece miluje, to za boha má.“
V rámci vyložení tohoto prvního přikázání Hus pojednává podrobně o obrazech.
Odmítá modlitbu k obrazům a úctu prokazovanou zázračným obrazům.
Vysvětluje, že první křesťané po Kristu neměli a nepotřebovali žádné obrazy, neboť i bez nich měli Krista v srdci.
Když později dochází k zapomínání Kristova jednání a jeho umučení, tak obrazy mají funkci toto lidem přiblížit.
Druhé přikázání se týká braní Božího jména nadarmo.
K tomu dochází trojím způsobem - prázdným mluvením, neužitečnou modlitbou a neopatrnou přísahou.
Hus probírá detailněji otázku přísahy, jak se tomuto tématu věnoval již dříve při svém univerzitním výkladu Desatera.
Třetí přikázání se vztahuje ke svátečnímu dni.
Betlémský kazatel zde s morálním zaujetím kriticky popisuje různé způsoby trávení svátečního dne v tehdejších Čechách, když uvádí výrazy jako „obžerství“, „opilství“, „mrzkomluvení“, „frejování“, „lakomé tržení“ a další.
Čtvrté přikázání, kterému se Hus věnuje, požaduje úctu k otci a matce.
Hned na začátku uvádí, že největší přikázání je na první desce, kdy má být milován především Bůh.
Soudobé rozšíření: toto přikázání úcty k rodičům je jako první na druhé desce jako největší vztahující se k lásce vůči bližním.
Požadavek se podle Husa vztahuje i na „duchovní rodiče“.
Hus přesto úctu k rodičům rozšiřuje na všechny lidi.
Připomíná výrok řeckého filozofa Aristotela, že děti každému, koho uvidí, říkají „táta“, „máma“.
Zvláštní závazek vzájemné úcty se vztahuje na společenství křesťanů.
„Neb zákon Kristóv die, aby všichni křesťané ctěním se předcházeli, to jest, aby se spolu mile cítili.“
Rodičům má být projevována úcta konkrétním způsobem, jakým je zajištění jejich tělesných potřeb, prokazováním skutků milosrdenství a jejich ochranou před násilím, haněním a znevažováním.
Páté přikázání - Nezabiješ - je východiskem Husova promýšlení činu vraždy a otázek násilí a války.
Toto přikázání přestupuje člověk myslí, jazykem i rukou.
Na jednání lidí vůči Ježíšovi v pašijových událostech je vidět toto trojí přestoupení - úmysl velekněží a starších, volání lidu Ukřižuj a vykonání popravy rukama římských vojáků.
Kněží nemají podle českého reformátora Jana Husa bojovat mečem, ani k válčení vyzývat.
Hus sice připouští obrannou válku, vedenou světskou vrchností - rytíři, kteří jsou laiky.
„Tuto se mi zdá, že sluší stavu světskému brániti, a tak bojovati.
Ale bojovanie, tj. velmě nejisté a těžké.“
BoJovník musí hledět na to, z jaké příčiny vede boj a jakým řádem. Příčinou je obrana víry a pravdy, a ne boj pro zboží tohoto světa, pro chválu a pyšnou pomstu.
A řádem má být láska. Dává přednost duchovnímu boji před tělesným. Vždyť Kristův rytíř je ten, kdo užívá moc nenásilí.
„Bojovanie jest velmě nejistá ke spasenie cesta.“
V této části spisu je zřetelně vysloven Husův osobní postoj a křesťanský názor ochoty pro Kristův zákon vytrpět i mučednickou smrt, než se spoléhat na ozbrojenou obranu.
Tato pasáž ve 44. - 50. kapitole připomíná téměř samostatný traktát.
V oddíle o šestém přikázání „nesesmilníš“ probírá Hus manželské soužití.
O manželství Hus pojednával i v dalších svých spisech a kázáních.
Při výkladu a aktualizaci sedmého přikázání přináší Hus slovy prof. Františka Šmahela „tvrdou kritiku feudálního kořistnictví a sociálního bezpráví“.
Nejedná se jen o běžnou krádež a loupež, ale o „násilné branie“, „šacovanie“ (vydírání), „dluhu drženie“, „svatokupectvie“, „lichvu“, „kupeckou lest“ a další.
Hus nezamítá panství a s ním spojené držení majetku jako takové.
Názorově byl však ovlivněn Johnem Wiclefem, podle kterého, kdo nežije v Boží milosti, ale ve smrtelném hříchu, drží majetek nespravedlivě.
Kdo se dopustí krádeže z nouze, není podle Husa zloděj.
Jako příklad uvádí Hus situaci, kdy Ježíšovi učedníci trhali klasy, když trpěli nouzi a měli hlad.
Hus věnuje pozornost otázce lichvy a zastává se chudých lidí, kteří jsou obíráni i o málo ze strany bohatých.
Osmé přikázání je zaměřeno na provinění se slovem: „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“
Zde Hus promlouvá o pravdě a lži.
Přestoupení tohoto přikázání je podle Husa trojí - mluvením proti Bohu, proti sobě a proti bližním.
V prvním případě se jedná o rouhání, chlubení a reptání.
To, co škodí člověku, je prázdné slovo, nemoudrý slib a mnohomluvnost.
K provinění vůči bližnímu Hus řadí utrhání, zlou radu, hanění, proklínání nebo pochlebování.
Čtvrtým způsobem přestoupení tohoto přikázání je mlčení. Je to tehdy, kdy člověk mlčí, když by měl mluvit, a zapírá tak pravdu.
Podle Husa může věřící laik bratrsky napomínat selhávajícího kněze, neboť jsou oba bratři.
Deváté a desáté přikázání se týká žádosti, která je kořenem všeho zlého mluvení a jednání.
Hus ukazuje, jak má věrný křesťan zlé žádosti čelit.
Má k obraně trojí pomoc. Tou první pomocí je chudoba Ježíše Krista, kdy podle jeho příkladu žili apoštolové a další svatí.
Druhou pomocí v duchovním zápase je vědomí „marnosti“ či pomíjivosti všeho.
Třetí pomocí je pro Husa varování před přísnou Boží odplatou a obava z odloučení od nebeské radosti.
Tato trojí pomoc má vést věřícího člověka k tomu, aby čelil ve svém životě zlé touze.
Zlou žádostivost může člověk překonávat jen chtěním dobra, touhou po Bohu, láskou k němu a láskou k bližním.