Tradice připisuje Tóru jedinému autorovi - Mojžíšovi, avšak moderní biblická věda odhalila nejméně čtyři různé prameny z různých staletí, jejichž autoři psali odlišným jazykem, z různých míst a s různými záměry. Z 24 knih hebrejské Bible patří mezi nejstarší pět základních knih Tóry: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium, souhrnně označovaných jako Pentateuch. Vyprávějí o stvoření světa a dějinách židovského národa až do jeho příchodu do Zaslíbené země. Židovská i křesťanská tradice připisuje tyto texty Mojžíšovi, který vyvedl Izraelity z Egypta a jemuž Bůh podle Knihy Exodus zjevil Tóru.
Jenže již v prvních staletích křesťanského období vznikly pochybnosti, zda Mojžíš skutečně napsal všech pět knih Tóry. Existují pasáže, které jeho autorství nepodporují - třeba pasáže v Deuteronomiu o Mojžíšově smrti. V Numeri zase najdeme větu, která by mohla působit ironicky vůči Mojžíšově autorství. Důležitým důkazem je rozličnost vyprávěcích stylů a opakování některých epizod v různých verzích. Ačkoli oprávněné pochybnosti existovaly dlouho, prvním moderním myslitelem, který se otevřeně postavil proti Mojžíšovu autorství Pentateuchu, byl Thomas Hobbes ( Leviathan, 1651 ); později Jean Astruc a Johann Gottfried Eichhorn rozšířili tuto hypotézu a položili základy dokumentární hypotézy.
Documentární hypotéza Julius Wellhausena (1878) rozkládá Tóru do čtyř pramenů: Jahvista (J), Elohisty (E), Deuteronomia (D) a kněžského pramene (P). Tyto tradice vznikaly v rozmezí šesti staletí a byly definitivně sloučeny po babylonském exilu, pravděpodobně kolem roku 457 př. n. l. J, E a P se často prolínají v týchž příbězích; J a E často vyprávějí stejné epizody s odlišnými detaily. Prameny P a E také označují Boha různými jmény - Jahve a Elohim - což naznačuje jejich původ v různých komunitách a kontextech.
Geografické zasazení a jazykové rysy starších pramenů odhalují rozdílnosti: Jahvista (J) pracuje často s jeruzalémským prostředím a kmeny Josefa a Juda, zatímco Elohist (E) zmiňuje Choreb a působí v severním království Izraele. Zásadní změny v rámci Tóry nastaly kolem 6.-5. století př. n. l., kdy Jeruzalémské chrámové prostředí vedlo ke spoluvytvoření doplňkové vrstvy, nazývané Pramen P (kněžský). Pramen P zdůrazňuje roli Árona a rituály chrámu, a dokonce rozlišuje čistá a nečistá zvířata, ač Jeruzalémský chrám z této éry ještě nebyl zcela ustaven. E a P často označují Boha jménem Elohim, což může odrážet starší tradici ze severního Izraele.
Židovská Bible se dělí na Tóru (Pentateuch), Nevi'im (Proroci) a Ketuvim (Spisy). Významná změna nastala, když po 6.-5. století př. n. l. vznikla trojramenná skladba: Tóra, Proroci a Spisy, s jejich nápady a podněty. V Genesis se objevují dvě odlišné verze Abrahamovy smlouvy; jedna z nich zdůrazňuje obřízku jako podmínku smlouvy (17. kapitola), zatímco dřívější verze (15. kapitola) tuto obřízku nezmiňuje. Stejně tak narození Izáka je popsáno dvojím způsobem - to ukazuje na redakční vrstvy a modely autorů, kteří působili v různých obdobích.
Nyní se věnujme jednotlivým pramenům: Jahvista (J) přináší biblické vypravování z Jeruzaléma a klíčová místa jako Abrahám, Sára a Faraon jsou zasazena do Judejska. Elohista (E) má tendenci vyprávět epizody z Nordu, používá jméno Boha Elohim a často mění místopis a pojmenování; Mojžíš a Áron hrají střední roli, ale s kritickým pohledem na zlaté tele. Kněžský pramen (P) klade důraz na obrady a rituály, zdůrazňuje roli Árona a chrámové zavedení a uvádí detaily o Noemově arše a očistách, i když Jeruzalémský chrám ještě nestál v plné síle. Společně tyto tradice dojdou k jednotnému textu v době po babylonském exilu, kdy se Isaac a Juda připojují k dílu, a vzniká jednotný Torový text. V Deuteronomiu, jehož autor pravděpodobně pochází z 7. století př. n. l., se objevují motivy vyhnanství z Egypta a odkaz na Zákon, který Bůh nadiktoval Mojžíšovi na hoře Sinaj.
V kontextu vyvoleného lidu Izraele hraje důležitou roli smlouva s Bohem. Starý zákon jako takový vznikal v dlouhém období od 12. století př. n. l. do 4. století př. n. l., s různými literárními žánry - historické vyprávění, písně, prorocké vize a modlitby. Abrahamova smlouva, a poté Exodus a Sinai, tvoří stavební kameny tohoto posvátného textu. Smlouva se mezi Bohem a Izraelem popisuje jako dar Boží iniciativy, který lid přijme vírou. Tóra a zákon v Deuteronomiu ukazují, že plnění smlouvy vyžaduje věrnost Bohu a lásku k bližnímu. Křesťané a židé tak diskutují o vztahu Starého a Nového zákona a o tom, jak mají každý jejich pohled a text posloužit věrouce a duchovní praxi v současnosti.
V dalším pokračování si připomeňme, že Bible je dlouhodobě předmětem interpretace, která reaguje na historické změny a nové poznatky. Dějiny židovsko-křesťanských vztahů ukazují, že obě tradice mají právo na své vlastní pochopení, ale zároveň sdílejí společné dědictví. Nové situace a přístup k vykládání vyžadují více výkladů - ne jen jeden definitivní význam. Starý zákon zůstává židovskou i křesťanskou knihou, jejíž text je chápán jako plnohodnotné slovo Boží, které vyžaduje odpověď lidí na Boží výzvu a milost. Ačkoli vyvolení Izraele bylo historickým a teologickým fenoménem, jeho význam i pro nové věky zůstává žití víry, naděje a etiky pro celý svět.
Klíčové pojmy a struktury
- Tóra (Pentateuch) - pět knih Mojžíšových; Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium.
- Prameny J, E, D, P - Jahvista, Elohist, Deuteronomista, kněžský pramen.
- Sinajská smlouva a Mojžíšovy proslovy - klíčové momenty v Exodu a Deuteronomiu.
- Rozdílné názvy Boha a geografické zaměření pramenů.
- Spolupráce pramenů vedla k vícenásobnému vypravěčství s různými detaily.
- Ptát se po vyvolení a jeho universalistickém aprioru - vztah Izraele a ostatních národů.
