Dvacet sedm členských států Evropské unie tvoří zajímavé uskupení zemí s rozdílnou tradicí, dějinami, kulturou i úrovní života. Všechny však mají jedno společné: společné křesťanské dědictví, ze kterého evropská civilizace a kultura vyrostla. Jak ale vypadá toto dědictví dnes? To zkoumáme v seriálu Náboženství v zemích EU.
Řecko bylo od 15. století až do roku 1829 pod nadvládou osmanských Turků. Ortodoxní církev po celou tu dobu pomáhala Řekům uchovat si etnické, kulturní a jazykové dědictví. Proto jsou i dnes skoro všichni Řekové nominálními pravoslavnými. Muslimů je něco přes 1 % populace a žijí hlavně v Thrákii. K menšinám patří také římští katolíci, protestanti a Židé. V Řecku je náboženská svoboda zaručena ústavou, která však také definuje, že převládajícím náboženstvím je zde pravoslaví. V praxi to znamená, že pro jiné církve je obtížné stavět např. kostely a vyvíjet veřejně misijní činnost.
Pravoslaví a Athos: duchovní srdce Řecka
Z Řecka pocházeli slovanští věrozvěstí Cyril a Metoděj. „Řekové nezapomněli na svaté Cyrila a Metoděje. V Soluni vybudovali veliký chrám s velikou pozlacenou kopulí a každý rok se tam koná v květnu pouť.“
Jednou ze zvláštností Řecka je hora Athos, která je řeckou ústavou považována za autonomní republiku. Tento mnišský stát je tvořen dvaceti mužskými kláštery. Podle legendy Athos navštívila Panna Maria, prohlásila horu za svatou a zakázala na ni vstoupit ženám i živočichům samičího pohlaví. Tato tradice se udržuje už více než 1000 let. Athos patří k duchovním centrům pravoslaví, kde se prý každodenně dějí zázraky. Zachovala se zde starobylá byzantská architektura, mnoho ikon i vzácných rukopisů. Nejstarší monastýr byl založen už v roce 963.
Athos se pokládá za společenství lidí, kteří se stále modlí k Bohu a reprezentují původní křesťanství v podobě askeze, kterou křesťané začali vytvářet v Egyptě a Palestině. Monastyry se tam chovají republikánsky - mají svůj parlament, ve kterém zastupuje každý klášter igumen, a potom mají svou vládu, která má tři členy. Ten hlavní - president - se jmenuje protos a je volen na jeden rok. V současné době na Athosu žije 2500 mnichů. Řecko tam dodnes koná správu - je tam prokurátor a řecká policie. Katolická církev je v Řecku takovou sektou, za jaké někteří katolíci považují u nás doma některé protestantské denominace.
Katolická církev v Řecku a její postavení
„Katolická církev v Řecku má asi 200 000 věřících. Z toho je 45 000 (0,5% populace) katolických Řeků, 30 000 cizinců, 80 000 Poláků žijících v Řecku a 45 000 Filipínců žijících v Řecku.“ Navzdory faktu, že společných bodů je víc než příčin rozdělení, ekumenismus v Řecku prakticky neexistuje. Najdou se sice soukromé kontakty, ale řecká pravoslavná církev, jako oficiální církev státu, naprosto ignoruje všechny ostatní církve a denominace působící v zemi. Podle řecké pravoslavné mentality znamená být Řekem být pravoslavným. Ostatní církve jsou považovány za zahraniční náboženství. Řecká pravoslavná církev si přeje navázat kontakty s jinými církvemi pouze mimo hranice země.
Řecká katolická církev (...) se potýká s řadou právních problémů. Navzdory opakovanému úsilí řecké katolické hierarchie během uplznulých 50. let, zvláště pak v posledním desetiletí, se zdá, že stát nemá v úmyslu najít řešení postavení katolické církve v Řecku. Tolik letáček. Jinými slovy, pro pravoslaví jako by katolíci vůbec neexistovali. Přiznám se, že postoj katolíků u nás doma není mnohdy postoji pravoslavných tady vzdálený - ostatní denominace jako by buď vůbec neexistovali, anebo byly „cizí záležitostí“, která se nás netýká.
Ale i pravoslavná církev tu má své problémy. Ani s ní se totiž nynější socialistická vláda nechce moc bavit (a to jde oficiální státní církev). Navíc ani vztahy uvnitř pravoslaví se nezdají být právě nejlepší. Objevily se spekulace, že arcibiskup Christodoulos si chce nárokovat postavení podobné ekumenickému patriarchovi, dokonce už v červenci uspořádal „trůnní slavnost“, která prozatím náležela pouze římskému papeži a právě ekumenickému patriarchovi.
Řeckokatolická církev a pravoslaví
Řeckokatolická církev patří mezi katolické církve byzantského obřadu, tzv. uniatské církve. Církev se odštěpila od pravoslaví v roce 1596 díky brestlitevské unii v polsko-litevském státě, a byla podrobena Římu. K této církvi se připojily postupně další církve. Pravoslavné církve považují řeckokatolické církve za odpadlíky od pravoslaví. Postupně se rozšířila z původního polsko-litevského státu z 16. Na území Československa byla církev postupně formována od roku 1649, kdy se část pravoslavných duchovních podřídila Římu. V roce 1818 ustanovil papež eparchii v Prešově a v roce 1933 byla v Praze zřízena ústřední farnost u kostela sv. Klimenta. Do začátku války byla zřízena také farnost v Brně a po druhé světové válce byly vybudovány farnosti v dalších šesti českých městech. V roce 1950 byla církev komunistickým režimem zakázána a obnovena byla až v roce 1989.
Dne 1. Ve svých obřadech zdůrazňují úctu ke svatému Cyrilu a Metodějovi. V České republice se řeckokatolická církev považuje za přímého pokračovatele cyrilometodějského modelu. Ten je postaven na třech základních hodnotách: východní spiritualitě, liturgii v lidovém jazyce a viditelné jednotě s Apoštolským stolcem v Římě. Církev je rozdělena do farností, ve kterých jsou vůdčími osobami kněží. V České republice je zřízeno 25 farností, ve kterých působí 35 kněží. Počet věřících v Čechách narůstá, ovšem toto je spíše důsledek vysokého procenta trvale žijících přistěhovalců, mezi které patří zejména Slováci a Ukrajinci. Datum uznání v ČR: 1. 9.
Římskokatolická církev v českých zemích
Římskokatolická církev se zasloužila o kulturní povznesení národa, jak o tom svědčí četné gotické a barokní chrámy i všemi uznávaná barokní hudba. Uspořádání Římskokatolické církve je hierarchické. Nejde o mocenské, ale služebné zaměření podle slov Krista: „Kdo je první, ať je poslední a služebník všech.“ To platí o římském papeži, který je podle římskokatolického učení nástupcem Petra, o biskupech jako nástupcích apoštolů, o kněžích a jáhnech. K církvi patří i řeholníci, kteří se svobodně a z lásky rozhodli stylem svého života vnášet do světa Kristovu chudobu, čistotu a poslušnost. Nejpočetnějším stavem v církvi jsou věřící laici.
Katolická církev má v České republice dvě provincie: českou církevní provincii, do níž se zahrnuje arcidiecéze pražská, diecéze českobudějovická, královéhradecká, litoměřická a plzeňská. Moravská církevní provincie zahrnuje arcidiecézi olomouckou, diecézi brněnskou a ostravsko-opavskou. Třetím subjektem je apoštolský exarchát sdružující řeckokatolické věřící. V čele diecézí i exarchátu jsou papežem jmenovaní biskupové. Ti jsou papeži přímo podřízení. Diecéze se dělí na vikariáty (na Moravě děkanáty) a ty pak na farnosti. Faráře jmenuje příslušný biskup. Na náboženském životě se podílejí také řeholní řády a kongregace, které nepodléhají přímo biskupům. Jsou řízeny představenými, kteří se v některých případech nacházejí mimo naše území, protože poslání jejich řádů má celocírkevní význam. Nejvyšším představeným celé církve je papež, který je volen sborem kardinálů a sídlí ve Vatikánu.
Základní úlohy katolické církve vycházejí z Ježíšova učení a z posvátných textů; církev klade důraz na jednotu a kontinuitu, uznává sedm svátostí a považuje církev za Tělo Kristovo s Kristem jako hlavou. Zmluvy, liturgie a kulturní dědictví se odráží v architektuře, hudbě a vzdělání. Církev provozuje řadu školek a škol, aby předávala své náboženské poselství a kulturní tradice.
Ikony, liturgie a chrámová architektura
Pravoslavná církev klade důraz na liturgii, ikonostas a bohatství symboliky. Ikony jsou obrazy zobrazující Krista, Pannu Marii a svaté; ikonostas dělí loď od svatyně a symbolicky spojuje věřící s Nebem. Texty mší bývají zpívány a kadidlo se používá jako součást bohoslužby. Mše je většinou bezsedá a vyžaduje aktivní účast celého sboru.
Důraz na tradici a svátky
Velikonoce (Páscha) jsou nejdůležitějším svátkem pravoslavné církve; k dalším patří dvanáct velkých svátků - osm Ježíšových a čtyři na počest Panny Marie. Data svátků odpovídají juliánskému kalendáři. V Rusku byla církev silně ovlivněna, ale oživení přišlo po 2. světové válce a po roce 1990 sovětská politická realita ustoupila a pravoslavná církev se znovu začala rozvíjet.
V souvislosti s kultem obrazů a svatostánků hraje roli ikonopisectví: ikona má ukazovat duchovní stránku člověka a světlo a barva jsou považovány za obraz nebeského světa. Ikona se považuje za okno do Nebe, ne za pouhé umělecké dílo. Ikonostasy mohou mít několik vrstev a nad sebou jsou často řady prorocké a světci podle tradiční hierarchie.
Struktura a řád církví
Pravoslavná církev nemá jednoho centrálního paprse; její struktura je kolegiální s jednotlivými patriarcháty a autonomními místními církvemi. Na čele řecké ortodoxní církve stojí arcibiskup (Jeremím II. od února 2008). Patří sem patriarchy, arcibiskupové a biskupové s místními diecézemi a exarcháty. Ženatí kněží mohou být mužové, kteří byli zestáni ještě před vysvěcením; pokud se žena manžela stane vdovou či rozvedenou, bývá často vedena do kláštera.
Aby bylo jasné, Řecko má tradičně široký vliv pravoslaví, ale katolická církev se v zemi siriou nepotlačuje; existuje však napětí mezi ekumenickým pohledem a státním rámcem. Katolická církev usiluje o postavení v rámci legislativních možností, ale čelí právním výzvám a nedostatku široké spolupráce s pravoslavím.
- Materiální infrastruktura katolické církve v Řecku a její postavení v rámci náboženské svobody.
- Historický vývoj byzantsko‑ruské a řeckokatolické tradice v středoevropském prostoru.
- Současné vztahy mezi katolickou a pravoslavnou církví v Řecku a v Evropě.
tags: #recko #naozenstvi #rimskokatolicka #cirkev